150. výročí dvoumetrového tenora Leo Slezaka
Raná léta
Leo Slezak (v té době ještě s dlouhým „á“) se narodil do českoněmecké mlynářské rodiny 18. srpna 1873 v Šumperku, na rohu ulic Tatranské a Adolfa Kašpara. Čechy byly tehdy ještě součástí Rakouska-Uherska. Jeho otec, Leo Rudolf Slezák, pocházel z Nenakonic a hrdě se hlásil k české národnosti (Leo se však později přihlásil k německé národnosti a proto používal příjmení s krátkým „a“). Mlýn, který Leo Rudolf obhospodařoval, můžeme dodnes spatřit v ulici Adolfa Kašpara, slouží jako bytový dům. Slezakova matka Anna, rozená Krätschmerová, byla dcerou krenišovsého mlynáře.
Mlynáři Leu Rudolfovi se příliš nedařilo a zkrachoval. Rodina Slezákova byla tedy nucena majetek prodat a odstěhovat se do Brna. Leo zde nastoupil na reálné gymnázium a dalo by se říci, že byl postrachem učitelů. Učení mu příliš nešlo, chození do školy ho nebavilo, neustále při vyučování vyrušoval, až nakonec gymnázium nedokončil.
Zprvu se zkoušel vyučit jako zahradník v Rakousku, kde nakonec vydržel pouhého čtvrt roku. Přestěhoval se tedy zpět do Brna, kde se tři roky učil na zámečníka.
Opera
Jeho opravdovou vášní však nebylo zámečnictví, nýbrž divadlo. Chtěl se stát komickým činohercem. V divadle působil jako statista a sborista. Poněvadž se vedle večerního vystupování v divadle nemohl plně věnovat fyzicky náročnému zámečnictví, přivydělával si jako písař v advokátní kanceláři. Jednoho dne se během zkoušky nad jeho výjimečným hlasem pozastavil významný rakouský barytonista Adolf Robinson, který okouzlen jeho talentem mladému Slezakovi nabídl hodiny zpěvu zcela zdarma.
Když bylo Slezakovi devatenáct let, Robinson se za něj přimluvil a byl přijat do operního souboru brněnského německého divadla. Jak bylo uvedeno ve smlouvě, Slezak první rok svého působení v divadle nevystupoval, nicméně měl povinně nastudovat tři operní role. Debutoval na jaře 1986 titulní rolí Lohengrina ve stejnojmenné opeře německého skladatele Richarda Wagnera.
V roce 1898 vystupoval v berlínské Královské dvorní opeře, kde usiloval o angažmá. Poněvadž jej i přes veškeré snažení nezískal, po roce přestoupil do polské Vratislavi. Vratislavská opera v té době podnikla světové turné a Slezak mohl představit svého Lohengrina i v londýnské Covent Garden, kde byl diváky vřele přijat.
V září roku 1901 nastoupil do Vídeňské státní opery, kde díky Gustavu Mahlerovi získal angažmá. O pět let později se stal jejím čestným členem. Setrval zde s malými přestávkami až do roku 1934. Ve Vídeňské státní opeře debutoval vedlejší rolí v opeře Vilém Tell italského skladatele Gioacchina Rossiniho.
Během roku 1907 studoval u věhlasného polského tenoristy Jeana de Reszke v Paříži. Slezak si rozšířil obzory v dílech italských a francouzských skladatelů. Reszke mu pomohl technicky se připravit na světovou kariéru.
S newyorskou Metropolitní operou podepsal v roce 1909 tříletou smlouvu. Byl zde oslavován jako wagnerovský a verdiovský tenor. Vystoupil zde v prvním americkém nastudování Pikové dámy Petra Iljiče Čajkovského po boku Emy Destinnové a pod taktovkou Gustava Mahlera.
První světová válka vypukla během jeho hostování s MET v Rusku, odkud musel rychle a velmi složitě odjet. Po strastiplné cestě byl nakonec vřele přijat ve Vídni.
Jeho poslední operní rolí byl Othello, kterého odehrál ve Vídeňské státní opeře v roce 1934. Ve Vídni nastudoval celkem 44 rolí a odehrál více než tisíc představení.
Film
Od roku 1932 jsme Slezaka mohli vídat i stříbrném plátně. Svým způsobem se mu splnil sen, neboť zastával převážně komické role.
Hrál hlavní i vedlejší role zhruba ve 45 filmech, kde většinou i zpíval. Zahrál si třeba kapelníka nebo rakouského operetního skladatele Franze von Suppé. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří například La Paloma (1934), Gasparone, veselý dobrodruh (1937), Valčík z Oněgina (1939) a Dobrodružství barona Prášila (1943).
Většina filmů, ve kterých hrál, spadala pod rakouskou nebo německou produkci. Zahrál si ale i v barrandovských ateliérech.
Zajímavosti
Jeho hlasovým oborem byl hrdinský tenor. Divákům a posluchačům se vryl do paměti díky své precizní výslovnosti a legendárnímu pianissimu.
Kromě výjimečného hlasu vynikal i svým zjevem. Měřil 195 cm a vážil skoro 150 kg. Na jevišti byl absolutně nepřehlédnutelný.
Slezak nebyl pouze operním pěvcem, ale i zpěvákem písní. Pravidelně přijížděl do Nového německého divadla v Brně, občas i do rodného Šumperka, aby zde předvedl svůj písňový recitál.
Miloval humor a rád vtipkoval i na jevišti. Úsměvná je například vzpomínka diváků na představení Lohengrina, kdy jednou jevištní technik vypustil labuť příliš brzy. Než do ní nastoupil, zeptal se Slezak diváků: „Promiňte prosím, kdy jede další labuť?“
Rád vyprávěl o tom, že ho porodila “královna” (porodní bába se jmenovala Maria König).
Během svého života napsal knihy s humornou autobiografií: Meine sämtlichen Werke (1922), Der Wortbruch (1927), Rückfall (1940) a Mein Lebensmärchen (1948).
Osobní život
Většinu svého života strávil ve Vídni. Od května 1938 působil v Berlíně. Občas zavítal na svou starou selskou usedlost v Egernu na Tegernském jezeře. Zde našel i své přátele – spisovatele Georga Hirtha, Ludwiga Thomu a Ludwiga Ganghofera.
Se svou ženou, herečkou a operní pěvkyní Elisabeth Wertheimovou (1874–1944), se seznámil během svého působení ve Vratislavi v roce 1898. Měli spolu dceru Margarethe (1901–1953), která kráčela ve šlépějích obou svých rodičů, působila jako operní pěvkyně, a syna Waltera (1902–1983), který začínal jako operetní zpěvák, ale nakonec se proslavil jako filmový herec v USA v mnoha hollywoodských produkcích. Vnučka Erika, dcera Waltera, dodnes žije v Hollywoodu a je slavnou herečkou.
Poslední roky života strávil v bavorském Rottach-Egernu.
Smrt a odkaz
Zemřel 1. června 1946 ve věku 72 let v bavorském Rottach-Egernu, kde je také pochován po boku své ženy, která zemřela o dva roky dříve.
Ve vídeňské části Währing byla v roce 1960 po Slezakovi pojmenovaná ulice (Leo-Slezak-Gasse). Dále je po něm pojmenovaná ulice v Berlíně a Rottach-Egernu. Letos mu jeho rodný Šumperk posmrtně udělil české občanství a 20. března 2023 po něm pojmenoval ulici, která se dříve jmenovala Tatranská.
Do foyer brněnského Mahenova divadla byla v roce 2013 umístěna Slezakova busta.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
