Díky agilnímu filmaři Christopheru Nupenovi máme dnes k dispozici spoustu záběrů, sekvencí, dokumentů, většinou černobílých. Ty novější barevné jsou někdy smutné, ukazují trosku zlomenou sklerózou multiplex, nejprve stále ještě alespoň vyučující, později jen bezmocnou na vozíčku. Ze starších černobílých mi nejvíce utkvěl ten z rozjásaných a naděje plných šedesátých, velké mohutné děvče štráduje londýnskou ulicí a vedle něj poskakuje malý Barenboim.
Úžasná dvojice, která nám, především za to poděkujme Danielu Barenboimovi, zanechala v audio i video podobě snad nejdokonalejší interpretaci řady děl Beethovena, Schuberta, Schumanna, Brahmse, Elgara, Haydna a dalších skladatelů.
Jacqueline du Pré, jedna z největších postav muzikantského Olympu XX.století, je mrtvá už přes dvacet let. A víc než pětatřicet let uplynulo od chvíle, kdy před jedním koncertem přišla za impresáriem, vyděšená, s tím, že nemůže hrát; ztrácela cit v prstech. V té době si užívala pozice neuvěřitelně talentované, úspěšné a zbožňované mladé umělkyně, a s Barenboimem – kterého si vzala poté, kdy konvertovala k judaismu – tvořila stejně hvězdný pár, na jaké si klasická hudba mediálně přivykala o desítky let později nejprve s Alagnou a Gheorghiu, pak s Netrebko a Villazónem.
Její sláva podobně jako u Callas, Cobaina nebo Presleyho je dnes možná ještě větší a s rozvojem informačních technologií dostupnější a tím i dalekosáhlejší, než za jejího života. Jacqueline, Smíšek (Smiley), jak jí říkali, a jak se i sama někdy podepisovala, má vlastní webovou stránku www.jacquelinedupre.net, rozsáhlé heslo na Wikipedii a zkuste si její jméno zadat také do Googlu – získáte informací na tlustou knihu.
Ukázky z filmů jsou na YouTube, čilá EMI vydává stále nové CD kompilace, Nupenovy filmy jsou na DVD a lze na ně také poměrně často narazit na řadě satelitních stanic. O faktech ze Smíškova života se rozhodně není třeba příliš rozepisovat.
Nad něj, a to hodně vysoko, ovšem stavím dokument z přípravy a provedení Schubertova kvintetu Pstruh v londýnské Royal Festival Hall 30. srpna 1969. Daniel Barenboim, Jacqueline du Pré, Itzhak Perlman, Pinchas Zukerman a Zubin Mehta, tehdy nastupující hvězdy na prahu dobývání velkých cílů, si našly čas v našlapaných diářích a posvětily nově postavený koncertní stánek vrcholnou interpretací vrcholné romantické předlohy. „Brali jsme to jako běžné vystoupení, ale Christopher v tom viděl film – a najednou se zrodilo cosi jako náš manifest“, 
vzpomínala du Pré později. Pětice si užívala už při zkouškách: hravost, uvolněnost, někdy i kočkování s prohazováním nástrojů, kterým vždycky učinil přítrž přísný pohled svědomitého „šéfa“ Barenboima. A pak koncert s velkým „K“, který díky famózní kameře, střihu a režii posloucháme a i sledujeme jako napínavou detektivku. Ano, Mehta se možná jednou ztratil, kontrabas nebyla jeho parketa, avšak kdo by si něčeho takového všímal, je-li svědkem Události. A filmový pás je svědkem ještě něčeho, typického pro „Jackie“: radosti ze hry, entuziasmu, který vždy dávala štědře najevo. Pstruh vznikl ve znamení šťastných spojení a z dnešn
ího pohledu přispívá k pojmenování závěru 60.let stejně jako Paulovy bosé nohy na přechodu v Abbey Road nebo roztřesený Jagger v Altamontu, Woodstock, popart, shazování sexuálních tabu, Zvětšenina, atd.atd. Je stejným pohledem vpřed, dívá se tam, kam se tehdy díval celý svět aniž tušil, že i cesta může být cíl.
Když jí byly čtyři roky, zaslechla v rádiu zvuk violoncella. Na to bych chtěla umět hrát, řekla mamince, „a najednou,“ vzpomíná, „jsem měla plný diář“. Její nahrávky, které naštěstí zůstávají, jsou tou pravou sondou do rozporuplného života, myšlení a povahy velké umělkyně, mnohem důležitější a reálnější než osobní peripetie a rány, které způsobila jiným i sobě. Její interpretace Elgarova koncertu je považována za definitivní a legendární, Schumannova a Dvořákova za neocenitelný poklad, Beethovenovo Geistertrio (s Barenboimem a Zukermanem), samozřejmě také zachycené na filmovém pásu, nemá soupeře. Anglické děvče, o kterém Mstislav Rostropovič prohlásil, že je jediným cellistou, který může překonat jeho vlastní vklad, dalo pomíjivému světu hodnoty, ke kterým je možné se stále vracet jako k výjimečné knize nebo obrazu.
Každý, kdo ji jednou slyšel hrát, ji musí obdivovat, píše José Sánchez-Penzo na své fanouškovské stránce www.jose-sanchez-penzo.net/jdupre.html. A tak to je.
Jacqueline du Pré, jedna z největších postav muzikantského Olympu XX.století, je mrtvá už přes dvacet let. A víc než pětatřicet let uplynulo od chvíle, kdy před jedním koncertem přišla za impresáriem, vyděšená, s tím, že nemůže hrát; ztrácela cit v prstech. V té době si užívala pozice neuvěřitelně talentované, úspěšné a zbožňované mladé umělkyně, a s Barenboimem – kterého si vzala poté, kdy konvertovala k judaismu – tvořila stejně hvězdný pár, na jaké si klasická hudba mediálně přivykala o desítky let později nejprve s Alagnou a Gheorghiu, pak s Netrebko a Villazónem.
Její sláva podobně jako u Callas, Cobaina nebo Presleyho je dnes možná ještě větší a s rozvojem informačních technologií dostupnější a tím i dalekosáhlejší, než za jejího života. Jacqueline, Smíšek (Smiley), jak jí říkali, a jak se i sama někdy podepisovala, má vlastní webovou stránku www.jacquelinedupre.net, rozsáhlé heslo na Wikipedii a zkuste si její jméno zadat také do Googlu – získáte informací na tlustou knihu.
Ukázky z filmů jsou na YouTube, čilá EMI vydává stále nové CD kompilace, Nupenovy filmy jsou na DVD a lze na ně také poměrně často narazit na řadě satelitních stanic. O faktech ze Smíškova života se rozhodně není třeba příliš rozepisovat.
Nezapomeňme na film Hilary and Jackie z roku 1998 volně podle knihy A Genius In The Family, uměleckou hyperbolu o kráse hudby i ponorných řekách rodinných vztahů.
Nad něj, a to hodně vysoko, ovšem stavím dokument z přípravy a provedení Schubertova kvintetu Pstruh v londýnské Royal Festival Hall 30. srpna 1969. Daniel Barenboim, Jacqueline du Pré, Itzhak Perlman, Pinchas Zukerman a Zubin Mehta, tehdy nastupující hvězdy na prahu dobývání velkých cílů, si našly čas v našlapaných diářích a posvětily nově postavený koncertní stánek vrcholnou interpretací vrcholné romantické předlohy. „Brali jsme to jako běžné vystoupení, ale Christopher v tom viděl film – a najednou se zrodilo cosi jako náš manifest“, 
vzpomínala du Pré později. Pětice si užívala už při zkouškách: hravost, uvolněnost, někdy i kočkování s prohazováním nástrojů, kterým vždycky učinil přítrž přísný pohled svědomitého „šéfa“ Barenboima. A pak koncert s velkým „K“, který díky famózní kameře, střihu a režii posloucháme a i sledujeme jako napínavou detektivku. Ano, Mehta se možná jednou ztratil, kontrabas nebyla jeho parketa, avšak kdo by si něčeho takového všímal, je-li svědkem Události. A filmový pás je svědkem ještě něčeho, typického pro „Jackie“: radosti ze hry, entuziasmu, který vždy dávala štědře najevo. Pstruh vznikl ve znamení šťastných spojení a z dnešn
ího pohledu přispívá k pojmenování závěru 60.let stejně jako Paulovy bosé nohy na přechodu v Abbey Road nebo roztřesený Jagger v Altamontu, Woodstock, popart, shazování sexuálních tabu, Zvětšenina, atd.atd. Je stejným pohledem vpřed, dívá se tam, kam se tehdy díval celý svět aniž tušil, že i cesta může být cíl.
Když jí byly čtyři roky, zaslechla v rádiu zvuk violoncella. Na to bych chtěla umět hrát, řekla mamince, „a najednou,“ vzpomíná, „jsem měla plný diář“. Její nahrávky, které naštěstí zůstávají, jsou tou pravou sondou do rozporuplného života, myšlení a povahy velké umělkyně, mnohem důležitější a reálnější než osobní peripetie a rány, které způsobila jiným i sobě. Její interpretace Elgarova koncertu je považována za definitivní a legendární, Schumannova a Dvořákova za neocenitelný poklad, Beethovenovo Geistertrio (s Barenboimem a Zukermanem), samozřejmě také zachycené na filmovém pásu, nemá soupeře. Anglické děvče, o kterém Mstislav Rostropovič prohlásil, že je jediným cellistou, který může překonat jeho vlastní vklad, dalo pomíjivému světu hodnoty, ke kterým je možné se stále vracet jako k výjimečné knize nebo obrazu.
Každý, kdo ji jednou slyšel hrát, ji musí obdivovat, píše José Sánchez-Penzo na své fanouškovské stránce www.jose-sanchez-penzo.net/jdupre.html. A tak to je.
