21. ledna 1904 večer

panovalo v budově českého Národního divadla v Brně mimořádné vzrušení. České divadlo tehdy sídlilo v šedivé, nepříliš pohostinné budově na rohu tehdejšího Radwitova (nyní Žerotínova) náměstí a ulice Veveří. Ani zdaleka se nemohlo rovnat pyšné budově, kterou pro německé Městské divadlo postavili pánové Fellner a Helmer a která byla při svém otevření v listopadu 1882 první divadelní  budovou na evropském kontinentě s kompletním elektrickým vybavením dodaným Edisonovou firmou z Paříže.V té šedivoučké budově, kterou Brňáci láskyplně nazývali stará bouda na Veveří, se toho čtvrtečního lednového večera sešli patrně všichni, kdo v tehdejším českém společenském a kulturním životě Brna něco znamenali. Konala se dlouho napjatě očekávaná premiéra Její pastorkyně. Padesátiletý Mistr se konečně dočkal toho, že jeho opera, dílo inspirované velkou láskou a asi ještě větší bolestí, se dočkala jevištního provedení.Rok předtím, v lednu 1903, Leoš Janáček po letech usilovné práce operu dokončil a nabídl ji šéfu opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi. Ten dílo odmítl, a tak se k jeho provozování odhodlalo Národní divadlo v Brně.Uvědomme si ale, co se tehdy pod tímto honosným názvem skrývalo. Ve staré budově bývalého hostince upravené pro divadlo (hrálo se tam až do roku 1952 a ještě dlouho potom se v ní zkoušelo, než definitivně ustoupila nové výstavbě) provozovaly divadlo společnosti, kterým je svěřovalo Družstvo Národního divadla v Brně. Brněnské česká divadelní sezona trvala od konce srpna do počátku března, potom divadlo pořádalo zájezdy do mnoha českých a moravských měst.

Každý týden byla premiéra. Opera měla orchestr o třiceti dvou, maximálně třiceti čtyřech členech, který samozřejmě účinkoval v operách, operetách, singšpílech, prostě všude, kde to bylo zapotřebí. Operní sbor byl šestadvacetičlenný a jeho členové hráli, zpívali a tančili ve všech inscenacích. O baletu se tehdy mohlo divadlu jen zdát. Občas bychom si měli všichni uvědomit, v jakých podmínkách se tehdy divadlo provozovalo. Až příliš rádi si v dnešní době idealizujeme časy dávno minulé a zapomínáme, že realita byla mnohdy zcela jiná. A měli by si to občas také uvědomit některé odborářské bojovnice a odborářští bojovníci za práva pracujících.

V sezoně 1903–1904 byl ředitelem divadla tenorista Alois Staněk-Doubravský. Do inscenace byly obsazeny nejlepší možné síly souboru, za dirigentským pultem stál Janáčkův žák Cyril Metoděj Hrazdira, muž se zkušenostmi z řady divadel a orchestrů a Janáčkův ctitel. Ale zkoušky přesto neprobíhaly bez problémů. Janáčkova partitura byla pro mnohé hudebníky příliš nezvyklá a nepochybně, jak už to mezi kumštýři bývá, byli mezi nimi i tací, kteří dílu příliš nefandili.Nicméně představení zahnalo všechny obavy. Přijetí, dle mnohých dobových svědectví, bylo vpravdě velkolepé. První krok, byť k němu došlo v neuvěřitelně skrovňoučkých poměrech, se plně vydařil. Připomeňme si tehdejší tvůrce a jejich pozdější osudy. Dirigent Hrazdira byl patrně velmi svérázný umělec. Po několika letech brněnské divadlo kvůli neshodám opustil. Působil pak v různých angažmá v jihoslovanských divadlech a orchestrech a všude tam propagoval pilně českou hudbu. Počátkem dvacátých let se vrátil do Brna, kde v roce 1925 zemřel.

Svým způsobem tragický osud potkal představitelku Jenůfy Marii Kabeláčovou. Do divadla bylo angažovaná počátkem sezony 1903–1904. Vystoupila v roli Krasavy v Libuši a upoutala svým nádherným hlasem. Bohužel se jí ale nedostalo soustavného řádného školení. Při premiérovém představení Pastorkyně kritika její výkon přijala, byť s výhradami. Na reprízách se ale objevily závažné problémy, při jednom představení byla dokonce nucena vypustit modlitbu. Ještě v průběhu sezony Kabeláčová divadlo opustila. Její roli převzala představitelka Karolky Růžena Kašparová. Její lyrický soprán tíhnul spíše ke koloratuře, ale s Jenůfou se vypořádala se ctí a zpívala ji i při dalším brněnském uvedení. Provdala se za dirigenta Josefa Charváta, divadlo opustila a věnovala se rodině. Její manžel se stal posléze dirigentem opery Národního divadla v Praze, kde působil až do své smrti v roce 1945. Jejich dcera Julie ve třicátých letech patřila k výrazným oporám olomouckého činoherního souboru. Julie Charvátová posléze vyměnila divadlo za rozhlas a byla skvělou rozhlasovou herečkou a mimořádně kvalitní a populární recitátorkou až do roku 1968, kdy musela v době normalizace rozhlas opustit. Zbytek života strávila v soukromí po boku Jiřího Hanzelky. Úlohy Kostelničky se zhostila Leopoldina Hanusová-Svobodová, která v divadle působila jako vážená, ctěná a úspěšná primadona, a to ař do roku 1913. Poté pěvecké činnosti zanechala. Tehdejší principál Alois Staněk-Doubravský zpíval o premiéře Lacu. Divadlo pak opustil a zemřel v poměrně mladém věku. Hvězdná kariéra ovšem čekala představitele Števy. Syn jevištního mistra pražského Národního divadla Ferdinanda Procházky Bohdan pobyl v Brně dvě sezony. Po krátkém působení v německém divadle v Olomouci byl angažován do Vídně. Tam na sebe výrazně upozornil, ovšem už pod novým jménem Theodor Schütz. Působil ve vídeňské Dvorní opeře i v Lidové opeře. V roce 1912 se stal členem opery Národního divadla, kde po léta patřil k čelným osobnostem tenorového oboru. Vynikal zejména ve wagnerovských rolích a často hostoval v zahraničí. Ještě v padesátých letech působil v Národním jako hlasový poradce. Při pražské premiéře Její pastorkyně 26. května 1916, kterou nastudoval Karel Kovařovic, vyměnil Števu za Lacu.V této premiéře vystoupila také další účastnice prvního provedení, a to dokonce ve stejné roli stařenky Buryjovky. Byla jí mezzosopranistka Věra Pivoňková. Její osud byl mimořádně zajímavý. V Brně patřila k výrazným oporám souboru. V roce 1912 byla ve svých šestačtyřiceti letech angažována do opery Národního divadla. Dnes by to bylo celkem běžné, ale tehdy v dobách, kdy čtyřicetileté zpěvačky vesměs končily svou kariéru, to vzbudilo velký údiv. Věra Pivoňková působila v opeře Národního plných šestnáct let až do odchodu na odpočinek a ztvárnila tam desítky postav mezzosopránového a altového oboru od stěžejních rolí až po nejrůznější drobnější úlohy. Její tehdejší manžel, basista Adolf Pivoňka, byl prvním Rychtářem. V divadle působil do odchodu do penze v roce 1929. Patřil k památné staré gardě brněnského Národního divadla a v kontaktu s divadlem zůstal i v pozdějších letech.

Stárka zpíval a hrál barytonista Karel Beníško. Ve své době byl považovaný za velký příslib české opery. Se svou manželkou Otýlií, rozenou Jelínkovou, po čase odešli do Plzně. V Plzni patřil řadu let Karel Beníško k oporám tamějšího operního souboru, velké úspěchy ovšem čekaly jeho choť Otýlii Beníškovou.Připomeňme si letmo i Kovařovicovu inscenaci. Karel Kovařovic podrobil partituru revizi a v této variantě byla opera po desetiletí uváděna. Dnešní inscenátoři se stále častěji vracejí k původní Janáčkově partituře. Hvězdou premiérového večera nepochybně byla Gabriela Horváthová v roli Kostelničky, jež patřila k jejím nejparádnějším. Vedle již zmiňovaných sólistů jmenujme především Kamilu Ungrovou v titulní roli, Antonína Lebedu v postavě Števy a za pozornost především stojí dvojice basistů, kteří se na představení podíleli. Byly to dvě mimořádné osobnosti české, respektive československé operní scény – Vilém Zítek v roli Stárka a Arnold Flógl v roli Rychtáře.

Opera pražského Národního divadla připomene výročí původního uvedení třemi představeními Její pastorkyně s Evou Urbanovou v roli Kostelničky a Maidou Hundeling v alternaci s Danou Burešovou v titulní roli. Hlavní evropské město Brusel si připomene výročí Jenůfy premiérou její nové inscenace v Divadle LaMonnaie přímo ve výroční den premiéry. Představení nastudoval a řídí Ledovic Morlot, režisérem inscenace je pak jedna z velmi významných osobností současné činoherní i operní režie, litevský tvůrce Alvis Germanis. Opera nesoucí Janáčkovo jméno v jeho milovaném Brně nemá Její pastorkyňu momentálně na repertoáru, ve výroční den nehraje, 22. je na programu Carmen. Latiníci říkávali, že knihy mají své osudy. Neplatí to zdaleka jen o knihách.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto 
archiv ND Brno, archiv, archiv ND Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat