Název Rapture sám napovídá, že v centru pozornosti tanečnic, respektive choreografky Kristýny Peldové je zkoumat cestu, která vede k cestě extáze nebo vytržení, prakticky tedy cestu přes repetitivní pohyb a soustředění, ale také přes vybudování vzájemnosti ve skupině. Torze v trupu, základní rytmický pohyb v provedení švihem s menší zpětnou setrvačností, s jehož dynamikou a intenzitou se posléze operuje, je vlastně základním vzorcem, v angličtině bychom řekli pattern. Provází nás celou inscenací spolu s rytmickou hudební složkou kombinující elektroniku, ale zřejmě i reálné zvuky (Kristijan Krajnčan, Rok Zalokar),a navíc se v určitých pasážích přidává i světelná a videoprojekce (Enya Belak).
Tanečnice tvoří soudržnou skupinu, která se sice může rozdělit na dvojice, jednotlivce, rozprostřít do diagonály nebo přímky, a využít tak nezávisle prostoru, ale je spojená tak, že ať už ve fyzickém kontaktu, pohybovém synchronu nebo na individuální cestě, performerky zachovávají stejnou dynamiku a rytmus pohybu. Jejich rozpuštěné vlasy mohou odkazovat na svobodu i šílenství, na divokost přírodního kmene, ale i na oblast mytologie a pohádky. V projekcích, které střídají při zobrazení lidské postavy jak spektrum pozitivu, tak negativu, mají zřejmě za cíl psychedelický dojem umocnit, ale ač milovník multimediálního divadla, nepovažuji je za nezbytné, protože potenciál naplnění oné cesty za transem je plně v moci pohybu a rytmu. A stačí to.
Můžeme se nechat chvíli unášet proudem choreografie, tak, jako kdybyste byli u toho… Výchozí situace představuje prostor s napůl zakrytým horizontem, kde protisvětlem vzniká prostor pro experiment se stínohrou, další části dominuje nařasená látka i igelitová imitace a v různé výšce zavěšené ekrany (tedy prostorově ohraničené projekční plochy). Černé postavy, siluety v protisvětle, zapadají do střízlivosti vizuálu – kontrastu mezi černou a bílou, jasných ploch a úhlů. Diagonální světlo projektoru je hlavním tvárným prvkem světelného designu. Performerky stojí nehybně a první, co registrujeme, jsou jejich pohledy, postupně se začnou pomalu otáčet v trupu, za elektronických impulzů rytmu, který je zatím spíše jen zvukovou vlnou než hudbou. Postupně se zrychluje takt i pohyb, stojící postavy odlepují paty, aby rotace trupu mohla být ještě prudší a obsáhlejší, jedna z tanečnic přidá švihem i gesto rukou do vzduchu, aby se pak v přibližném kánonu přidaly i ostatní. Podřep a další změny pohybových vzorců se stále přidržují prvotního principu torze trupu – a tak to bude po celou dobu, stejně jako bude hlavním principem repetice. Mění se gesta, mění se prostorová orientace postav, zatímco světelný zdroj pozvedne a klesne, aby nechal vyrůst a zmizet geometrickou špici na bílé stěně. Tanečnice zformují dvě dvojice a zapojí do pohybu i rozmach hlavou, vlasy, rychlým přenosem váhy se pohupují v podřepu. Na ekrany zatím dopadá jen prosté světlo, které se postupně rozbliká.
V dalších gestech můžeme pozorovat třeba jakousi snahu chránit si hlavu či sluch, formace se rozděluje do dvojic a postupujících bok po boku ve stálém kyvadlovém rytmem, s impulzem pohybu z centra těla. Rytmus hudební složky je hlasitější, výjev nabývá atmosféry kmenového rituálu. V projekci se zatím objeví záběry omítky, jako by se rozšiřoval prostor a jeho perspektiva, ale působí to spíše dekorativně než významotvorně. Se světelnou změnou tanečnice mizí za plentu, ale není prosvícena tak, abychom viděli jejich siluety, pak návrat do diagonály prosvícené zezadu, ve stále stejném ostrém rytmu, s rozvířenými vlasy, za zvuku divočících perkusí. V projekci si můžeme všimnout postavy, která problikává z pozitivu v negativ, tu v celku, tu v detailu. I když si performerky zakryjí oči, neustávají v pohybu, jako by chtěly rytmickými pohyby dosáhnout již v průběhu tance transu, proto navzdory moderní projekci zůstává atmosféra kmenová, pudová. I když se projekce mění ze statické na dynamickou, nebo na konci jako překryta sklíčkem na mikroskopické vzorky.
Můžeme si všimnout, že gesta žen se odlišují, ačkoliv jejich směr je stejný, a tak se pohybují v individuálním unisonu, až se setmí a rámy ekranů rozblikají. I v projekci se objeví archetypální vlasy, ten znak odvahy, ale i šílenství (podle toho, okem které kultury a období se na ně díváme). Konec konců jsme tu nedávno viděli i choreografii, ve které měly vlasy konotaci zbraně! Pohyb paží vychází z loktů, sledujeme různé náklony trupů, ženy se tak postupně ocitnou až u publika prvních řad. Rozmáchlé paže divoženek se míhají před tvářemi. Krouží trupem a hlavou v zákrytu, řada se rozpadá. Elektronický zvuk v hudbě se též deformuje a láme. Zvuk kovu narážejícího na kov doprovází sehnutí v kleku, přemožení přitažlivostí země, flow, hudba se od perkusí transformuje k hrdelnímu zvuku dechového nástroje. Tanečnice se zklidňují na zemi v oválu světla, z projekce je pozoruje oko… Jako by jedna uvázla uvnitř, a nemohla se vymanit ven, jakási „vyvolená“. Vlasy ženám zcela zakrývají tváře, elipsa na zemi se rozrůstá pod jejich těly a postupně stále v synchronu a rytmu se posouvají bok po boku po zemi, aby vytvořily jeden celek, jednu bytost, přitahují se za ruce, dotýkají.
Dvojice se ocitla hlavami u sebe, pomalu vstává a objímá se v kleku, druhá se rozpouští do své tekutosti na zemi, všichni soustředěni na nádech a výdech. Už poněkolikáté v pozicích, které ženy zaujmou, dominuje osová souměrnost, aby bylo zřejmé, že nejde o chaotické uspořádání, ale o divoký řád. Atmosféru mění oranžová barva světla, za zvuku trubky, naléhavého zvuku, křiku nástroje, z něhož vzchází zase nový rytmus – ženy stoupají do široké druhé pozice a jejich pohyb je oproti rytmu pomalý a plynulý, jejich ruce změkly, kloužou jako křídla. Choreografie je už přece jen trochu dlouhá a my jsme tu na návštěvě… domnívám se, že uvnitř a vně plyne čas odlišně. Tanečnice se vracejí zpět ke gestům, která objevily na počátku, přesouvají se zpět do zadní části scény a zase se vracejí k prvotním torzím trupu. Dvě dvojice stojí proti sobě, pohybují se synchronně, klidně, jen do znějícího elektronického echa, pomalý posun po diagonále k lidem. Rozevře se pruh světla, tanečnice vztyčí ruce vzhůru a s nimi i tvář. Upřímně si myslím, že toto bylo ideální místo, kde choreografie vyvrcholila a mohla se rovnou rozpustit do meditativního klidu… Znovu se ale začínají pohybovat, ač rotace už není prudká, ale pomalá, rozvolní se do jedné řady a pomalým otáčením se posouvají každá svým vlastním směrem, sama v sobě a pro sebe. Vrací se rytmus. Silueta odtančila za plentu a hudba duní do jejich odcházení. Hudba opět kulminuje, ve stínohře se odehrává extáze vlasů, a synchronní tanec. Zároveň spatřujeme odlesky jako světla od pohybující se vodní hladiny, vlasy a ruce – vlay a ruce. Světlo působí až stroboskopicky, než dotančí samo s performerkami.
Byl to zvláštní rituál, ale pohybově silný sám os obě, nespatřuji proto při nejlepší vůli zásadní důvod k multimedialitu. Co za sémantickou rovinu nesou obrazy v projekci? Stejně tak „falešný“ konec choreografie v okamžiku, kdy na scéně vzniká úzký prh světla, se vyloženě nabízel jako vyvrcholení. Pár takových aspektů vzbuzuje otázky (tedy spíš ohledně dramaturgie, ne pohybového materiálu). Celkový dojem ale chorografie zanechává jako otisk velké ženské síly, zřejmě takové, která protrhává to, co ji svazuje a obaluje.
Přemýšlím ale také o tom, do jaké míry je tento ženský tanec emancipační a do jaké míry se drží očekávaného vzorce – zobrazení žen jako macbethovských vědem tančících spolu v noci… Není už přímo očekáváno, že se tak performerky projeví? A nevědomé, podvědomé zapadnutí do obrazu ženy, jež si bere zpět potlačenou divokost, která jí patří. Ženy s rozvířenými vlasy, rytmus a trans, pudovost, esprit divoženek. Je to vše vždy a v každé choreografii autentické? (Pozor – pouze diskutujeme! A mohli bychom stejné téma vztáhnout také k Fairytales.) Jsem ráda, že se produkci podařilo uskutečnit a že se v Ponci tančí – a že máme další inspiraci o tanci přemýšlet.
23Poems Collective: Rapture
2. října 2025, 19:30 hodin
Divadlo Ponec, Praha
Námět, koncept: 23Poems
Choreografie: Kristýna Peldová
Vizuálie, videoprojekce: Enya Belak
Dramaturgická spolupráce: Aljoša Lovric Krapež
Hudba: Kristijan Krajnčan, Rok Zalokar
Technická realizace: Matěj Kubíček
Choreografická spolupráce a interpretace
Eliška Benešová, Tereza Krejčová, Kristýna Peldová, Karolína Šnajdrová
Premiéra: 30. září 2025, divadlo Ponec
