Cocertino Praga představuje již 60 mladé talenty
Šedesát let dělí letošní účastníky mezinárodní hudební soutěže Concertino Praga od těch úplně prvních, z nichž někteří shodou okolností zasedli v soutěžní porotě. Už posedmé se tak v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha měli příležitost představit mladí interpreti nastupující generace před zraky i těch, kteří touto soutěží v minulosti sami prošli, byť se od té doby průběh i způsob hodnocení soutěže proměnily. Z množství mezinárodních soutěží si Concertino Praga dokázalo udržet po šest desetiletí kontinuitu a uvést do profesionálního hudebního světa řadu tuzemských i zahraničních umělců.
Současný formát živého finálového večera nabídl divákům v sále i posluchačům rozhlasu soustředěné výkony druhé letošní kategorie: klávesových a strunných nástrojů. Den po finále dechových nástrojů se tak pozornost soustředila na dva klavíristy Alexe Xuyao Baie a Valentýnu Ibriqi, houslistku Lin Tokuru a violoncellistu Tobiáše Balkovského. U klavíru a houslí nesmějí soutěžící v době finále dovršit šestnácti let, u violoncella sedmnácti let, přesto už v takto mladém věku nastudovali a představili vrcholná sólová instrumentální díla klasické hudební literatury.
Výběr repertoáru byl na účastnících, jediným zásadním omezením bylo, aby jejich volba směřovala ke kompletnímu uvedení koncertantního díla s orchestrem ve stopáži do 35 minut. Samotná volba autora, stylového období i náročnosti díla byla jinak volná. Už podle programu je znát, že ani jeden z finalistů tuto stránku nepodcenil a všichni se snažili zařadit díla nejen reprezentativní, ale také dostatečně technicky i interpretačně náročná. V jednom večeru se tak sešel Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll vedle dvou Čajkovského děl, Variací na rokokové téma a Klavírního koncertu č. 1 b moll, s tečkou v podobě Houslového koncertu d moll Jeana Sibelia. Publikum se tedy mohlo těšit na našlapaný večer plný nejen krásné hudby, ale i vrcholných technických výkonů.
Hned zkraje je nutné říct, že ačkoliv soutěžní prostředí člověka vlastně a priori nutí posuzovat, porovnávat a hodnotit výkony z profesionálního hlediska – a nutno říci, že výkony profesionální byly – stále je potřeba si uvědomovat, že se jedná o velmi mladé interprety ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety. Při jakémkoliv hodnocení je dobré na okamžik připomenout, co každý z nás v tomto věku dělal, jaké měl možnosti a čeho byl schopen, než začne posuzovat ostatní. Porota má samozřejmě jinou funkci. Na základě jejího hodnocení jsou účastníkům udíleny hodnotné ceny, spojené s finančními stipendii i určitou prestiží, kterou s sebou umístění v takto etablované soutěži přináší. Přesto je třeba občas od této stránky odhlédnout a uvědomit si, kolik lidí na světě se kolem svých patnácti let naučí celý instrumentální koncert a dokáže jej na profesionální úrovni veřejně provést s živým orchestrem před zraky diváků, posluchačů i mezinárodní poroty. Už tento fakt sám o sobě znamená, že si všichni finalisté zaslouží uznání bez ohledu na konečné výsledky soutěže.
Soutěžící zvolili velmi ambiciózní repertoár
Prvním významným rozhodnutím, které každý z účastníků učinil, byla volba repertoáru. Zatímco zahraniční finalisté Alex Xuyao Bai a Lin Tokura zvolili velmi zvučné instrumentální koncerty Sergeje Rachmaninova a Jeana Sibelia, čeští zástupci sáhli po dílech Petra Iljiče Čajkovského. Nelze přitom říct, že by šlo o díla snazší – spíše představují trochu jiný typ interpretačního rizika a jiný způsob, jak před porotou ukázat vlastní technické i hudební kvality.
Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll je bezpochyby velmi odvážnou volbou, zvlášť pro tak mladého interpreta. Jde o komplexní dílo, které po sólistovi vyžaduje nejen technickou jistotu a výdrž, ale také schopnost pracovat s velkou formou, zvukem a dlouhými melodickými oblouky. Přestože patří mezi velice oblíbené klavírní koncerty, jeho výběr je do určité míry riskantní právě kvůli očekáváním, která s sebou tak známé a interpretačně náročné dílo přináší.
Čajkovského Variace na rokokové téma představují velmi vhodný soutěžní repertoár. Už samotná variační forma umožňuje sólistovi ukázat různé technické elementy, způsoby vedení tónu i výrazové polohy. Nejde přitom o dílo efektní stejným způsobem jako velký romantický koncert, ačkoliv technicky i interpretačně je mimořádně náročné. Díky čisté, přehledné formě, komornějšímu orchestrálnímu doprovodu a jasné struktuře je v něm navíc slyšet téměř vše – každá drobnost, nejistota nebo zaváhání. Právě to z něj dělá skladbu vyžadující vysokou míru čistoty, lehkosti a preciznosti.
Podobně ošemetnou volbou je i Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll. Tady už by bylo vůči skladateli trochu nespravedlivé mluvit o nedostatku efektnosti: koncert je dramatický, zvukově mohutný a sólový part obsahuje množství brilantních a technicky značně náročných pasáží. Je však zároveň natolik notoricky známý, že posluchači i porotci mají jeho zvuk a interpretační tradici pevně v uchu. Každá nepřesnost i ne zcela přesvědčivě vystavěná fráze proto snadno vystoupí do popředí a interpret se musí vyrovnat nejen s technickými požadavky díla, ale také s mimořádně silnou interpretační tradicí a posluchačským očekáváním.
Sibeliův Houslový koncert d moll pak představuje zase jiný typ výzvy. Sólový part je technicky extrémně exponovaný a na mnoha místech nutí interpreta podstupovat skutečné riziko. Zároveň jde o dílo silně závislé na interpretačním názoru: samotná technická jistota ještě nestačí, protože bez osobitého vedení dlouhých ploch, práce se zvukem a přesvědčivé výstavby ztratí koncert značnou část svého účinku. Je to tedy volba interpreta, který si musí velmi věřit a tuto důvěru dokázat podložit nejen technickou jistotou, ale i dostatečně výraznou hudební představou.
Strhující výkony sólistů s velmi citlivým doprovodem orchestru
Jak si tedy jednotliví finalisté s těmito výzvami poradili? V první řadě je třeba zdůraznit, že všichni podali nesmírně kvalitní výkony. Během večera nedošlo k žádným výrazným výpadkům ani nápadným chybám, které by narušily celkový dojem, a jejich vzájemné porovnávání tak bylo do značné míry otázkou mnohem jemnějšího odstiňování technických a interpretačních kvalit. Navíc se do jisté míry porovnávala jablka s hruškami: dva klavíristi, violoncellista a houslistka, tedy nejen rozdílné osobnosti, ale také zcela odlišné nástroje a repertoárové nároky.
Alex Xuyao Bai se Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 2 zhostil s obrovským nasazením a vervou. Už od začátku disponoval značnou jistotou v technických pasážích, ve výkonu se však v průběhu díla ještě více usazoval a směrem ke třetí větě působil stále suverénněji. Dobře udržoval tempo a postupně rozšiřoval také dynamickou škálu. Ta byla zpočátku poněkud sevřenější, v závěru se však výrazněji rozevřela, takže poslední část koncertu vyzněla skutečně strhujícím způsobem. Některé fráze zatím působily trochu plošeji a do budoucna nabízejí prostor k dalšímu propracování, technicky však mimořádně náročné dílo zvládl s jistotou. Pozornost si zasloužily čisté a lehké trylky, muzikálnost i způsob, jakým při forte a v exponovanějších pasážích dokázal přirozeně přenášet váhu těla do klaviatury.
Tobiáš Balkovský působil ve Variacích na rokokové téma velmi jistě a technicky dobře připraveně. Ne všechny variace mu interpretačně seděly stejnou měrou. V některých rychlejších a techničtějších úsecích jako by výkonu trochu scházela šťáva, zatímco v pomalejších variacích, kde dostal větší prostor pro práci s tónem a frází, jeho kvality vynikly podstatně výrazněji. Právě tam se ukázala schopnost kultivovaného vedení tónu a smysl pro stavbu fráze. Intonačně byl velmi spolehlivý, což je v některých částech tohoto díla samo o sobě velkou devízou. Celkově působil nad věcí a klidně, byť vnitřní prožívání soutěžní situace samozřejmě může být zcela jiné, než jak se navenek jeví. Chyběl snad jen výraznější moment, který by celý výkon vyzdvihl nad jeho jinak velmi vysokou a vyrovnanou úroveň.
Valentýna Ibriqi přistoupila k Čajkovského Prvnímu klavírnímu koncertu soustředěně a s velkou koncentrací. Má výrazný cit pro melodii, načasování hudební výstavby i dynamickou gradaci a disponuje velmi dobrou technikou. V některých technicky nejnáročnějších místech však bylo patrné, že se pohybuje na úplné hranici. Projevovalo se to drobnými tempovými ústupy v některých pasážích. Ať už šlo o vědomé rozhodnutí, nebo instinktivní reakci, tyto tempové změny byly poměrně patrné. Do budoucna by také bylo možné ještě pročistit práci s pedálem, který místy poněkud zahušťoval souzvuk. Jinak však hrála s velkým nasazením, rytmickou přesností a velmi dobrým citem pro vnitřní hierarchii hudebního materiálu: dokázala z něj vytáhnout podstatné tóny a melodické linie. Především bylo zřejmé, že je velmi muzikální a k hudbě nepřistupuje pouze technicky.
Lin Tokura už samotným výběrem Sibeliova Houslového koncertu d moll předznamenala, co od ní může publikum očekávat. Její výkon byl strhující, interpretačně promyšlený a technicky mimořádně jistý. Vysoká tempa zvládala téměř bez zaváhání, přitom však technická stránka nikdy nepřevážila nad hudební. Její hra působila pevně, stabilně a zároveň byla dynamicky velmi dobře odstíněná. Největší devízou jejího výkonu byla jeho komplexnost. Sibeliův koncert skutečně „utáhla“ – od začátku do konce nad ním měla technickou i interpretační kontrolu a dokázala udržet nejen jednotlivé obtížné pasáže, ale především celek.
Společným jmenovatelem všech čtyř výkonů tak byla vysoká technická úroveň a muzikálnost. U všech bylo zřejmé, že hudbu nevnímají jen jako sled obtížných úkolů, ale dokážou ji skutečně cítit a tvarovat. Rozdíly mezi nimi se objevovaly především v technické rezervě, propracovanosti jednotlivých detailů, šíři výrazových prostředků a schopnosti udržet přesvědčivý interpretační oblouk celé skladby. Právě v těchto jemnějších odstínech se ostatně nejvýrazněji projevoval jejich věk: výkony už dosahovaly nesmírně vysoké úrovně, zároveň však stále nabízely prostor k dalšímu rozvoji.
Samostatné uznání si zaslouží Symfonický orchestr Českého rozhlasu a dirigent Marek Šedivý. Funkcí orchestru v takovém soutěžním finále není upozorňovat na vlastní individuální kvality, ale především pečlivě poslouchat sólisty, pružně na ně reagovat a vytvořit jim stabilní prostředí, v němž mohou podat co nejlepší výkon. A právě tuto úlohu rozhlasoví symfonikové splnili velmi dobře. Marek Šedivý si po celý večer pozorně hlídal dění kolem sebe, reagoval na mladé sólisty a poskytoval jim klidné a spolehlivé zázemí.
Koncept večera byl přitom mimořádně náročný i pro orchestr. Během jediného koncertu provedl čtyři rozsáhlá a interpretačně náročná koncertantní díla, každé s jiným sólistou a odlišnými nároky na souhru, zvuk i styl, aniž by v průběhu více než čtyřhodinového večera ztratil koncentraci. Už tento výkon si zaslouží samostatný potlesk.
Výsledky nakonec velké překvapení nepřinesly a byly známé poměrně rychle – necelých pětadvacet minut po skončení soutěžních výkonů už bylo publikum svoláváno zpět k vyhlášení. Systém hodnocení ostatně nepočítá s předchozí společnou diskusí poroty: její členové odevzdávají bodovací lístky a výsledné pořadí vzniká součtem bodů. První místo získala Lin Tokura, která si zároveň odnesla Cenu publika. Její závěrečné vystoupení samozřejmě zůstávalo v paměti posluchačů nejčerstvěji, samotný výrazný ohlas publika však odpovídal komplexnosti výkonu, který během večera předvedla. Druhé místo získal Xuyao Bai. Přestože nastupoval jako první, odvážnou volbou Rachmaninovova koncertu a jejím přesvědčivým provedením na sebe dokázal výrazně upozornit. Třetí místo připadlo Tobiáši Balkovskému a Valentýna Ibriqi získala čestné uznání prvního stupně. Vedle hlavních výsledků si finalisté odnesli také další partnerská ocenění: Ibriqi cenu Karel Komárek Family Foundation, Balkovský cenu Nadace Bohuslava Martinů a spolu se Sebastianem Cretanem také cenu Nadačního fondu Magdaleny Kožené, Tokura cenu Nadace Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové.
Samotné vyhlašování proběhlo důstojně, byť se neobešlo bez drobného lapsu při přiřazování sponzorů k jednotlivým cenám. Po dlouhém večeru, který skončil až po jedenácté hodině, tedy po více než čtyřech hodinách, odcházeli zbývající diváci spokojeni. V publiku se samozřejmě ozývaly různé názory na to, jak by mělo výsledné pořadí vypadat – právě subjektivita podobného srovnávání ostatně patří k samotné podstatě interpretačních soutěží. Rozhodnutí poroty však působilo konzistentně a do značné míry odpovídalo i celkovému dojmu z průběhu finále. Především je ale dobré vrátit se k tomu, co zaznělo už na začátku: rozdíly mezi jednotlivými místy nic nemění na skutečnosti, že všichni čtyři finalisté předvedli ve svém věku výkony hodné mimořádného uznání.
Concertino Praga 2026: Finálový koncert kategorie klávesových a strunných nástrojů v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha 2026
18. září 2026, 19:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c moll, op. 18 (Alex Xuyao Bai)
Petr Iljič Čajkovskij: Variace na rokokové téma, op. 33 (Tobiáš Balkovský)
Petr Iljič Čajkovskij: Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23 (Valentýna Ibriqi)
Jean Sibelius: Houslový koncert d moll, op. 47 (Lin Tokura)
Účinkující
Alex Xuyao Bai – klavír
Valentýna Ibriqi – klavír
Lin Tokura – housle
Tobiáš Balkovský – violoncello
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Marek Šedivý – dirigent
