Francouzský dirigent Georges Prêtre nehodlá ani ve svých jednadevadesáti letech odejít do penze. Mezinárodně uznávaný umělec, který strávil půl století v čele Vídeňských filharmoniků, se od své taktovky dosud neodloučil, píše agentura AFP.
„Strávil jsem sedmdesát let za dirigentským pultem a stále vystupuji,“ říká pyšně na svém malém zámku Vaudricourt na jihozápadě Francie. „Dirigoval jsem všechen klasický repertoár,“ uvádí a lituje, že nedirigoval dost oper.
Georges Prêtre se narodil v roce 1924 na severu Francie a hudba ho uchvátila už v sedmi a půl letech, kdy slyšel symfonickou předehru. „Byl to pro mě šok. Hned jsem věděl, že chci být hudebníkem,“ vzpomíná. „Mám ale rád všechnu hudbu,“ doplňuje neúnavný muž, který se nejprve pustil do studia klavíru a pak trubky.
V patnácti letech Georges Prêtre vstoupil na Pařížskou konzervatoř. Po druhé světové válce se blíže seznámil s jazzem, který v metropoli hráli Američané.
V devatenácti šel student do opery. „Byl to další šok. Proč bych neměl dělat tohle?“ ptal se sám sebe.
Georges Prêtre se setkal s významným dirigentem Andrém Cluytensem, Francouzem belgického původu, jenž mu poskytl mnohé cenné rady. Nazítří si Cluytens vyslechl jeho podání Clauda Debussyho. Po deseti taktech se Cluytens zeptal: „Proč se pouštíte do takových fantazií?“ Georges Prêtre odpověděl: „Protože to tak cítím, Mistře.“ Na to řekl Cluytens pouze „Bravo“.
Kromě Cluytense byl vzorem Georgese Prêtra francouzský hudební skladatel Olivier Messiaen, jehož hudby si vážil. „Řízení orchestru se nedá naučit,“ prohlašuje.
Georges Prêtre prošel několika konkursy a nakonec zakotvil v Marseille, pod vedením tehdejšího manažera zdejší opery a tenoristy Jeana Marnyho, jenž se později stal jeho tchánem.
Po Lille na severu Francie, Toulouse na jihozápadě a Paříži prožil většinu své kariéry v zahraničí, z toho padesát let v čele Vídeňských filharmoniků, kteří ho považovali za „Vídeňáka“.
Georges Prêtre dirigoval desítky orchestrů jako host a počátkem roku se vrátí do Vídně a do milánské La Scaly. „Osud je podivuhodný, věřím na něj,“ prohlašuje.
Svého času se pohádal s Herbertem von Karajan: „Byl to velký hudebník, pohněval jsem se s ním, byla to moje chyba, nikdy jsem nebyl žádný diplomat,“ přiznává Georges Prêtre.
Mezi těmi, koho obdivoval, byla řecká operní diva Maria Callas. Ta ho měla za svého oblíbeného dirigenta. Nad jeho klavírem dosud visí portrét pěvkyně v životní velikosti.
„Byl jsem rozmazlený,“ usmívá se dirigent a vypočítává skladatele a interprety, s nimiž pracoval.
V osobním životě prožil Georges Prêtre velkou bolest. „Náš syn zemřel,“ říká o Jeanu-Reynaldovi, který navždy odešel před několika lety. „Byl to můj manažer a trávili jsme spolu hodně času. Krizi jsem překonal jen díky své ženě, která mi byla stále po boku,“ uvádí.
Dirigent Georges Prêtre je rovněž otcem dcery Isabelle, která napsala jeho životopis, a dědečkem mladého muže, jenž se stal jeho manažerem.
Georges Prêtre soudí, že dnes už je „jen málo skutečných hudebníků“. „Jsou samozřejmě takoví, co vynikajícím způsobem zvládají techniku, ale často mi v hudbě chybí poezie,“ říká.
„K partituře je třeba přistupovat s vizí a s tím, že jste jen interpret. Musíte sloužit dílu, nesmíte připustit, aby dílo sloužilo vám,“ soudí Georges Prêtre. Letos v srpnu mu bude dvaadevadesát.
