Vyrovnávat se s emocemi nasazením sluchátek nemusí být vždy prospěšné
(The Atlantic – 2. 11. 2015 – Lauren Cassani Davis)
Poslech hudby je způsob emocionální terapie. Mnozí z nás se k ní každodenně uchylují, aniž bychom se nad tím hlouběji zamýšleli. Streamovací služba Spotify si tuto skutečnost uvědomuje, nabízí proto seznamy náladových skladeb s výmluvnými názvy jako Hymny úzkosti, Běh polem úsměvů nebo můj nejoblíbenější The Happy Hipster (Štastný hipster).
Terapeutické účinky hudby jsou známy odedávna. Aristoteles prohlásil, že hudba má sílu pročistit emoce. Hudební terapie ve své dnešní podobě vznikala kolem poloviny dvacátého století. Ve Velké Británii navštěvovali hudebníci nemocnice, kde hráli vojákům, kteří po první a druhé světové válce trpěli emocionálními a fyzickými traumaty.
Hudební terapie je dnes regulérní léčebná metoda s podporou klinického a kvantitativního výzkumu. V některých případech je stejně účinná jako tradiční terapeutické postupy, zvláště u dospívajících s poruchami nálad nebo u dospělých trpících depresemi. Vedle hraní a skládání hudby používají terapeutové metodu, při níž provázejí pacienty zkušeností z poslechu hudby a pomáhají jim vědomě zpracovat své myšlenky a pocity. Když si nasadíme sluchátka, je to v mnoha ohledech naše osobní verze tohoto procesu.
Mnohdy bývá prospěšné zlepšit si náladu poslechem Arethy Franklin nebo pobrukovat si s Adele, a snáze se tak vyrovnat s rozchodem. Je ale také možné poslouchat hudbu způsobem, který by narušoval naše duševní zdraví?
Touto otázkou se ve své nedávné studii zabývá doktorandka Emily Carlson studující na hudební fakultě Univerzity v Jyväskylä ve Finsku.
Studie se dotazovala 123 účastníků na jejich zvyklosti při poslechu hudby. Využívala přitom stupnici vyvinutou jedním ze spoluautorů. Stupnice stanovuje, nakolik dotazovaní užívají některou ze sedmi různých strategií, jimiž ovlivňují svou náladu pomocí hudby. Stupnice je založena na souhlasu nebo nesouhlasu s prohlášeními typu „Když se na někoho zlobím, poslouchám hudbu, která vyjadřuje můj hněv“.
Zvláštní pozornost věnovala studie třem strategiím, jimiž se dotazovaní vyrovnávají pomocí hudby s negativními emocemi. Jde přitom o strategie nazvané „rozptýlení“, kdy hudba slouží k oproštění od negativních myšlenek a pocitů; „útěcha“, kdy hudba slouží k navození úlevy, smíření a pochopení, pokud má dotazovaný pocity smutku nebo starosti; a „uvolnění“, kdy je pomocí hudby uvolňován hněv nebo smutek (cosi jako agresivní tanec v mysli).
U všech testovaných osob byly zjištěny depresivní a úzkostné stavy a různé stupně neuroticismu, přičemž neuroticismus patří do „velké pětky“ osobnostních charakteristik spojovaných s dispozicí k poruchám nálad. U poloviny z dotazovaných byl během poslechu ukázek orchestrální hudby, jež mají tendenci vyvolávat smutek, štěstí nebo úzkost, zobrazován mozek funkční magnetickou rezonancí. Emily Carlson a její kolegy nejvíce zajímala aktivita prefrontální mozkové kůry, oblast mozku, která je obecně spojována s podvědomou kontrolou nálady. U testovaných osob, jež trpí depresemi, se v prefrontální mozkové kůře během poslechu hudby opakovaně objevovala nestandardní aktivita.
Interpretace výsledků je ovšem poněkud ošidná. Poslechová strategie uvolňující napětí totiž jako jediná nemá za cíl zlepšení nálady. Současně ale platí, že vyjádření emoce, dokonce i negativní, je součástí zdravé regulace emocí. Carlson připouští, že je těžké stanovit hranici mezi zdravým a nezdravým vyjádřením negativní emoce.
Vzájemná souvislost přesto napovídá, že strategie „uvolnění“ souvisí spíše s nezdravými emočními návyky. Emily Carlson poznamenává, že strategie „uvolnění“ vykazuje paralely se strategiemi emoční regulace, u nichž bylo zjištěno, že zhoršují adaptabilitu. Příkladem je neustálé přemítání, kdy se osoba zaměřuje na negativní myšlenky a pocity a na jejich příčiny, místo aby uvažovala o řešení a dívala se na problémy ze správné perspektivy.
Finská doktorandka spekuluje, že na rozdíl od strategie „rozptýlení“, jež je běžnější u žen, strategie „uvolnění“ může zesílit negativní pocity nebo způsobit jednání zvané „externalizační strategie“, tedy zaměření negativních pocitů a chování směrem ven do okolí.
„Externalizace je spíše mužský mechanismus, jak se vyrovnat s negativními pocity. To by mohlo být také jedním z důvodů, proč jsme ji nacházeli ve spojitosti s negativními pocity více u mužů než u žen,“ říká Carlson a dodává, že „by nebylo správné tvrdit, že je strategie uvolnění vždy špatná.“
Výzkum působení hudby na mozek je poměrně nový. Mnoho ze vžitých představ o hudbě zkoumali v posledních deseti letech psychologové jako Daniel Levitin. Neurovědecká studie Emily Carlson o terapeutické hodnotě hudby je skutečně objevná a je prvním krokem. Stupnice, kterou vědkyně se svými kolegy použila ke klasifikaci poslechových návyků, je sice užitečná, bude ale zřejmě zapotřebí vytvořit alternativní klasifikační schéma, jež by umožnilo přesně určit, co znamenají výsledky týkající se strategie „uvolnění“.
Podobné studie zdůrazňují, jak významný může být poslech hudby. V minulosti byly celé hudební styly jako punk nebo heavy metal obviňovány z toho, že poškozují duševní zdraví dospívajících. Realita je ovšem mnohem složitější. Někomu mohou rychlé riffy a vřeštění Metalliky přinášet útěchu, jiný si může vybíjet hněv poslechem Mozarta.
„Zážitek z hudby – fenomenologická odpověď – závisí na individuálních rozdílech, od pohlaví přes povahu až po způsob, jak člověk vnímá, myslí a pamatujete si hudbu,“ říká Carlson.
Existuje snadný způsob, jak zjistit, jestli jsou vaše poslechové návyky zdravé, nebo ne? Ne tak docela, ale trocha sebepozorování může přinést úspěch. Pokud mají vaše hudební volby tendenci přilévat olej do ohně vašeho hněvu nebo prohlubovat váš smutek a trápení, je nejvyšší čas, abyste se vyhnuli seznamům skladeb streamovací služby Spotify s názvy jako Vybij si vztek nebo Navždy sám a nalezli svého vnitřního šťastného hipstera.
Překlad Ondřej Lábr
Ilustrační foto archiv
