Oba autory spojuje zkušenost života za železnou oponou. Ani jeden z nich nepatřil k těm, kdo by pracovali pro tehdejší režim. A oba byli kolem roku 1970 výraznými inovátory, přičemž jejich hudba však nesla poselství a měla svůj patos, který ryze avantgardní experimentální skladby nikdy nemají. Pro brněnský projekt spojili síly tuzemští a litevští umělci. Byl to projekt, který měl nejen smysl, ale i duši. K provedení obou kompozic přijel komorní sbor Aidija, působící od roku 1989 ve Vilniusu, v prvním díle se k němu přidala brněnská Kantiléna, ve druhém Český filharmonický sbor Brno a s ním sopranistka Lucie Silkenová a šest hráčů na bicí nástroje.
První polovina koncertu byla působivá stejným dílem hudebně i scénicky. Sboristé přicházejí a pomalu putují prostorem, a jak se během půlhodinové skladby občas přemísťují a přeskupují, proměňuje se i dojem z jejich zpěvu, který se volně přelévá a prolíná. V závěru zase odcházejí. Poslední pohanské obřady mají text (skládají se z částí Kobylka zelená, Uctívání vrchu, Zaklínání hada, Uctívání dubu), ale víc než o něj jde o celkovou atmosféru: soustředěnou, podmanivě sváteční, mysteriózní, archaickou, vzdálenou kdesi v čase.
Celá tato hudební scéna začíná tóny lesních rohů, zvukově jsou přítomny i varhany, které pak v závěru už zcela dominují – kostelní písní, chorálem, dávají najevo, že nastal konec pohanství. Obraz „přijetí křesťanství“ byl v Sovětském svazu v té době pro publikum zcela jistě velmi silným emocionálně duchovním podnětem, obrazem s charakterem pravého jinotaje, symbolu, obrazem nesoucím naději. Tuto stránku Kutavičiusova díla dnes už tak intenzivně prožít nelze. Avšak sugestivní tiché zvukové plochy – plné volně plynoucích vokálů, ne zcela přesně řízených jednotlivých zpěvních linek i šeptání a dalších jemně nuancovaných prostředků mimo klasickou oblast zpěvu – mají svou všeplatnou působivost. Ta jde ruku v ruce s časovým rozvrhem skladby a jejím prostorovým aranžmá. Kompozice, velmi přibližně nazývaná oratoriem, je už určitě „klasikou“ – nikoli výlučnou schválností, ale zdařilým tvůrčím činem, návodem otevřeným procítěné a prožité interpretaci. Dirigentem ovládajícím prostor celého kostela byl sbormistr litevského tělesa Romualdas Gražinis.
Kabeláčova Osmá symfonie s podtitulem Antifony, která čekala publikum po desetiminutové procházce (a celkově asi půlhodinové pauze) v obrovské chrámové lodi katedrály svatých Petra a Pavla, je také novátorským a jedinečně koncipovaným dílem, ale z trochu jiného rodu. Zvláště v takovémto prostoru s dlouhým dozvukem je to umělecké dílo zdrcující velikosti, dílo strohé, ale monumentální, monolit, který neobejdete, ani neodstrčíte.
Šest hráčů na bicí, početný sbor, sólistka a varhaník rozezněli pod taktovkou Marko Ivanoviće masu zvuku, v níž jako výkřiky a mementa opakovaně trčí solitérní biblická slova: mene tekel ufarsin (sečteno, zváženo, rozděleno), amen (tak se staniž), hosana (sláva) a hallelujah (chvalte Pána). Dynamické spektrum je samozřejmě bohatší, jsou zde místa omračující i zklidněná a tajemná, místa, kde bicí vytvářejí zvukovou stěnu, i místa, kde jsou slyšet jen jednotlivé tiché údery. I ve vypjaté změti zvuků, i v nerozklíčovatelných plochách je ale možné rozpoznat úderné a naléhavé několikatónové motivy, pro Kabeláčovu úspornou hudební řeč tak charakteristické. Sbor je využíván v širokém spektru od zvolání po chvějivé pianissimo, sólový soprán se několikrát vymaní a dostane se ve vysokých tónech nad všechny ostatní. Také varhanní part sahá od tichých tónů k plénu s průraznými pedálovými basy.
Dílo mělo premiéru v katedrále ve Štrasburku. Pro kostelní prostor bylo psáno. Spíše než křesťansky myšlený pokoj přináší však neklidná mementa. Marko Ivanović natočil všech osm Kabeláčových symfonií, předpokládá se proto s naprostou samozřejmostí, že je teď jejich nejpovolanějším interpretem. Ano, vedl pětatřicetiminutovou skladbu skutečně s jistotou a nadhledem, u vědomí její tektoniky, udržel její strohou stručnost a neskrývanou naléhavost, vygradoval ji k závěrečnému výkřiku. Jakékoli vzácné uvedení této symfonie – která vůbec není pravou symfonií, ale přesto zůstává jedním z nejlepších plodů české hudby druhé poloviny dvacátého století – je událostí. Brněnské nastudování takovou událostí bylo i z ryze interpretačního hlediska.
A proč dva kostely? Původně měl být jen jeden, ten katolický, avšak název skladby litevského autora tam přece jen někomu nepřišel jako vhodný. Popravdě, toto ztišené dílo je ve skutečnosti mnohem duchovnější než Kabeláčova vyhrocená zvuková smršť, ale to je poznámka zase až pro nějaké „příště“. Možná, že své sehrála také nutnost postavit pro Kabeláčovu skladbu úplně jinou scénu, než je potřeba pro Kutavičiuse. Přestavba by trvala neúměrně dlouho. Filharmonie Brno, pořádající festival Moravský podzim, učinila tedy z nouze ctnost a koncertem konaným nakonec na dvou místech vstoupila do historie.
Hodnocení autora recenze: 95%
Moravský podzim 2017
Rituály
Dirigenti: Romualdas Gražinis, Marko Ivanović
Renata Marcinkutė-Lesieur, Přemysl Kšica (varhany)
Lucie Silkenová (soprán)
Lukáš Krejčí, Radek Tomášek, Petr Hladík, Tomoe Sonoda, Maximilian Jopp, Martin Opršál (bicisté)
Sbormistři: Romualds Gražinis, Jakub Klecker, Michal Jančík, Jiří Najvar
Filharmonie Brno
Český filharmonický sbor Brno
Aidija
Kantiléna Brno
19. října 2017 19.30 hod. Českobratrský evangelický chrám J. A. Komenského Brno / 20.30 hod. katedrála sv. Petra a Pavla Brno
program:
Bronius Kutavičius: Poslední pohanské obřady, oratorium
= přestávka =
Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 8 „Antifony“ op. 54 pro soprán, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany
