Vážení pánové,
dovolím si ze své dlouholeté zkušenosti připojit jen několik postřehů. Souhlasím naprosto s Radkem Baborákem jak v jeho názoru na soutěže, tak především ve věci výchovy mladých hudebníků. Bohužel jsem se ve svém profesním životě setkal a často musel spolupracovat s agenturami umělců a dospěl jsem k tomu názoru, že mnozí manažeři, kteří ponejvíce nemají hudební vzdělání, nemají často ani cit pro to, který umělec je výborný. Ti se musí řídit převzatým názorem a tedy úspěch v soutěži je pro ně prioritou. Sám jsem si pro hudební akce, ať jako dramaturg hudebního vydavatelství CD nebo dramaturg symfonického orchestru vybíral umělce podle toho, co jsem cítil z jejich projevu, že je v nich ukryto. Jejich soutěžní úspěchy nebo pochvalné recenze mne nikdy nezajímaly. Proto jsem byl iniciátorem CD, na kterých se poprvé objevili umělci, kteří se teprve později stali slavnými. A proslavili se především svými výkony hudebními. Někteří později i úspěchem soutěžním, ale tento úspěch je již dávno zastíněn jejich uměleckou kariérou. A pokud jsem nemusel jednat s manažery, ale přímo s umělci, bylo vše vždy hned vyřešeno k oboustranné spokojenosti.
A ještě jeden postřeh k „objektivitě“ soutěží. Řadu let jsem pracoval pro soutěž, kde se poslouchaly anonymně nahrávky umělců. Jednou jsem se záměrně dopustil „chyby“, kdy jsem tutéž nahrávku pustil soutěžní porotě po několika dalších soutěžních nahrávkách znovu (pak jsem se porotě omluvil za tuto svou „chybu“). K mému překvapení byla tatáž nahrávka bodována různě. Samozřejmě, že druhé bodování bylo anulováno. Nicméně jsem si touto záměrnou „chybou“ ověřil subjektivitu hodnocení. Záleží nejen na vlastním soutěžním výkonu, ale zřejmě i na tom, jaký výkon předcházel, jak jsou porotci unaveni a podobně.
Zdravím srdečně,
Lukáš Matoušek
(Zde si můžete přečíst původní článek Radka Baboráka: Vzdělávání, ne soutěžení!)
