Radek Baborák: Vzdělávání, ne soutěžení!

  1. 1
  2. 2
Radek Baborák (foto webové stránky umělce)

 

Vážení a milí čtenáři Opery Plus,

díky za váš zájem, reakce a sdílení mého úvodního článku. Rozhodl jsem se v psaní pokračovat a předkládám vám další osobní zamyšlení, ve kterém zaujímám jasné stanovisko k fenoménu, jenž se zdá být v mnoha směrech určující pro profesní život nás muzikantů. Sdělení a argumenty, které předkládám, jsou možná v něčem netradiční, ale vycházím z vlastních bohatých zkušeností a intuice. Budu vám vděčný za komentáře, za pozornost a čas strávený čtením mého textu, případně za rady a postřehy k následující problematice.
Čím se liší umělecký svět od světa řemeslné výroby? Třeba tím, že v umění nevzniká výsledek, který se dá objektivně zvážit, změřit, zaškatulkovat a nabídnout v katalogu. Mnohem více se jedná o představení, podobně jako cirkusové číslo. Tam se také střídají artisté na hrazdách s kejklíři a klauny, drezúra tygrů s vrhači nožů a kouzelníky. Všechny tyto typy umělců známe i ze světa vážné hudby.

Položme si laickou otázku – kdo je celosvětově nejznámějším a pravděpodobně nejlépe placeným hudebníkem? Nejsou to ani skladatelé, ani operní hvězdy, ani virtuózní klavíristé nebo houslisté, ani dirigenti, následující komerčně nejúspěšnější legendu, Herberta von Karajana. Je jím – co se hudebního nadání a profesního životopisu klasického umělce týká – nenápadný houslista z Holandska, André Rieu. Ten záhy objevil žádostivost posluchačů po hudbě Johanna Strausse, založil patnáctičlenný šraml, který se pak trochu rozrostl, a dojímá s ním srdce posluchačů po celém světě.

Čím posoudit kvality hudebníka? Jeho komerční úspěšností, nebo jeho oddaností interpretačnímu stylu, který si zvolil? Poctivou dřinou, spojením neomylné intonace s přesným rytmem, dodržováním notového zápisu či respektováním tradice a dynamických i výrazových předpisů? Nebo roztomilou pódiovou prezentací, okořeněnou promluvami k publiku, které si oddechne, po tisícovkách odehraných not porozumí lidskému hlasu a probudí se z toho zvláštního živého snu, do které ho uvrhlo muzicírování vystupujících umělců?

Tímto košatým úvodem se dostávám k tématu, které je už nějaký čas tak trochu moje, nad kterým přemýšlím, a které jsem – ač tázán – ještě neměl možnost vysvětlit hlouběji. Jedná se o soutěžení v hudbě, aneb národní či mezinárodní hudební interpretační klání převážně mladších muzikantů. Dal si někdo práci s tím, aby spočítal, kolik takových soutěží se koná po celém světě? Ano, ale nedopočítal se. Jejich množství je obrovské. Kdo nevěří, ať klikne na stránky světové federace soutěží v Ženevě. Jsou jich stovky, mimo tuto organizaci tisíce. I tyto soutěže mezi sebou soutěží, která je ta nejtěžší, nejvznešenější, která má nejtučnější výhry a jiné prémie, nebo třeba nejváženější porotce. Takže v podstatě denně na různých úrovních generují nespočet vítězů, laureátů, čestných ocenění, zvláštních cen, mimořádných výkonů v hudbě soudobé i barokní, miláčků publika, medailí a diplomů. Ale také vysoký počet poražených. Jistě, vytěsnit se dají různé věci, pomíjivé neúspěchy, stejně jako pomíjivé úspěchy. Kde je vítěz, je i poražený, kde je úspěch, přebývá i neúspěch. A ten plodí závist, jež se projevuje nehezky. Nejen takovým tím tajným rozhořčením, ale třeba i tím, že úspěšnému je potřeba dokázat, že není nic víc, nic extra. Tak jak tak, mě to utvrzuje v tom, že soutěže tyto pocity zveličují, čímž jasně převažují negativa tam, kde by měla výrazně převažovat pozitiva.
Říkejte mi, co chcete, třeba že „děti rády soutěží“, že „se dá vždycky nějak udělat, aby na každého nějaké ta cena vyšla“, nebo že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, anebo v horším případě, „že se to vlastně nedá tak nějak férově posoudit“ a další podobné výmluvy. Já tomu nevěřím a jsem bytostně přesvědčen, že žádný druh soutěžení do umění nepatří.

Jednu vlastnost mají vítězové společnou. Je to zvláštní psychická rezistence, která jim umožňuje zdolávat nástrahy, uměle vytvořené různými komisemi, jejíž členové společně naplánují pomyslnou dráhu plnou překážek, rozloženou do několika kol. Asi jako na Velké pardubické steeplechase. Na účastníky těchto turnajů číhá třeba „Hadí příkop“ v podobě povinné technické etudy, „Taxisův příkop“ povinné hry zpaměti, „Irská lavice“ v kombinaci komorní skladby a romantického koncertu, „Proutěná překážka“ v hraní za plentou, pomyslný „Běh oranicí“, kdy jsou izolováni, aby se mohli věnovat nastudování dosud neprovedeného a jistě velmi avantgardního díla. A jsou vystaveni řadě dalších útrap, které naprosto v ničem nepřipomínají jejich budoucí koncertní kariéru, a už vůbec ten základní a nejdůležitější smysl umění, tedy šíření pozitivní energie a hodnot, blaha a krásy. Průvodním jevem toho všeho soutěžení je až hmatatelný stres.

  1. 1
  2. 2

Reakcí (16) “Radek Baborák: Vzdělávání, ne soutěžení!

  1. Dobrý den,
    se zájmem jsem si přečetl Váš článek. V prvé řadě musím přiznat, že velké klavírní soutěže pravidelně sleduji přes internet a vždy je to pro mě potěšující zážitek, naposledy jsem takto sledoval soutěž v Leedsu. Věta „Zisk nějaké ceny nemá absolutně žádnou cenu, s výjimkou té finanční“ je samozřejmě nepravdivá, bavíme-li se o velkých soutěžích, kde například kontrakt s Deutsche Grammophon není úplně zanedbatelný a stejně tak ani několikaroční koncertní příležitosti. Zmiňujete tu Marthu Argerich, Iva Pogoreliche, Paula Baduru-Skodu… Všichni se proslavili tím, že vyhráli nebo se zúčastnili (Pogorelich) nějakých soutěží. A mohli bychom takto pokračovat s desítkami dalších špičkových hudebníků. Věděli bychom bez soutěží vůbec o nich nebo by nám hrál Andre Rieu, Maksim Mrvica nebo Richard Clayderman? Ano, jsou případy, kdy se to povedlo i bez nich (Kissin, Richter, Yuja Wang, Lang Lang ad.), ale právě ti všichni umí nebo uměli vše to, co Vy popisujete jako „útrapy, které naprosto v ničem nepřipomínají jejich budoucí koncertní kariéru“. Kdyby tenkrát Lang Lang sice zaskočil za Andrého Wattse, ale zahrál by špatně, nikdo by o něm nevěděl. Píšete, že „o dlouhodobém profesním úspěchu rozhodují úplně jiné věci“, pak tedy ale jaké? Ano, soutěže mohou být nespravedlivé, zaplacené atd, ale kolikrát je to tak i u sportu s měřitelnými výsledky. Nikdo do hudebních soutěží není nucen a je jen na účastnících, co z účasti vyvodí. Pokud chce vynikající muzikant koncertovat a nechce například učit, vzdělání mu stačit nebude. Rád bych ještě připojil jeden rozhovor s Emanuelem Axem, který mluví nejen o soutěžích

    S pozdravem a díky
    Jan Šimandl

    1. Milý pane Šimandle, děkuji za Váš zájem a příspěvek. Musím Vám absolutně dát za pravdu, že nejdůležitější je nezahrát špatně. A že sledování soutěží může být i fascinujícím zážitkem. Pro mě je větším zážitkem koncert, nebo třeba poslech cd,dvd. Že zisk ceny nemá cenu, jsem myslel ve smyslu uměleckém. Neříkám, že vítězové si nepřijdou na další odměny, at už kontratky, nebo nahrávání a podobně. Říkám ale, že podstata soutěžení je rozdělení na vítěze a poražené a to na základě subjektivního mínění, pochybných hodnotících tabulek, kategorií, bodů,a při uměle vytvořené situaci. O tom, který muzikant dokáže dál předávat pocity, emoce, a radost to není. O dlouhodobém úspěchu rozhoduje talent, píle, hledání výzev,a mnoho dalších věcí-ne jen jednorázové prověření. Pokud má hudebník na to, aby zaujal a nenudil, dokáže to i bez soutěží. Jak? Generelně tím, že musí být ve správný čas na správném místě-třeba u správného pedagoga, který ho dále doporučí, nebo si může sjednat předehrávku, předzpívání před dirigentem a nebo je jinak kreativní, narodí se do hudebnícké rodiny, která má kontakty, a pod. Není to lehké, ale ani s vítězstvím v soutěžích to není o mnoho lepší. Možná právě to zjednodušení, že pocit, že soutěž pomůže, že dá jakýsi kredit, to na první pohled usnadní, ale právě o tom byl můj článek, že to je za moc vysokou cenu, a s řadou vedlejší negativních dopadů pro celou hudební kulturu-i její konzumenty-posluchače. Vyjímky jsou i zde, někdy se to podaří, že je vše tip-top, ale to jsou vyjímky. Dovolím si vypomoci citátem B.Bartóka-,,soutěžení je pro koně, ne pro umělce“. Trefněji se to těžko dá vyjádřit- z pohledu geniálního skladatele. Těm bychom měli naslouchat. A různých podobných názorů je více. Neslyšel jsem žádný, který by naznačoval opak a chválil soutěž a jej rezultáty. (Snad to není tím, že jsem je nechtěl slyšet…)
      Přeji Vám mnoho radosti z hudby a zdravím.R.Baborák

      1. Vážený pane Baboráku,
        já Vám plně rozumím! Nicméně si situaci světa bez soutěží nedovedu dobře představit. Vítězové a poražení budou i bez soutěží – ten, kdo má kariéru je vítěz na rozdíl od toho, kdo ji nemá. Jde mi o to, že možnosti, které nabízíte bez soutěží („musí být ve správný čas na správném místě – třeba u správného pedagoga, který ho dále doporučí, nebo si může sjednat předehrávku, předzpívání před dirigentem a nebo je jinak kreativní, narodí se do hudebnícké rodiny, která má kontakty, apod“) jsou víceméně záležitosti štěstí, jindy taktéž soutěžení ve formě předzpívání, předehrávek či konkurzů, kde se stejně tak hodnotí subjektivně a při uměle vytvořené situaci. Souhlasím, že soutěže nejsou to nejlepší, co hudba má, ale ať se jim říká jakkoli, vždy tu budou.
        S pozdravem
        Jan Šimandl

        1. Vážení pánové, nevím, jestli jsem Vás oba správně pochopil, ale dovolím si přidat komentář k článku i diskusi, které se mi zdají nanejvýš zajímavé. Podle mého názoru otevřel pan Baborák téma, které je velmi aktuální a zaslouží si širší debatu mezi hudebníky, jejich pedagogy i hudebními manažery. Naprosto souhlasím s názorem pana Baboráka, že soutěže nejsou pro budoucí kariéru hudebníka rozhodující. Chápu námitku pana Šimandla, že profesní konfrontace je zajímavá a může být pro mnoho hudebníků motivující, je to však hodně individuální a často se stává, že profesně mnohem lépe uspěje hudebník, který se umístil blíže či dále za vítězem. Abych Vás neunavil dlouhým psaním, půjdu rovnou k věci. Domnívám se, že stojí za to otevřít otázku celého systému hudebního vzdělávání, soutěžení a jeho napojení na profesionální praxi. Tady vidím největší „černou díru“, ve které se ztrácejí vítězové soutěží i úspěšní absolventi uměleckých škol. Rozdíl mezi světem soutěží a každodenním koncertním životem je propastný a kromě pořádné porce talentu a píle potřebuje hudebník k tomu, aby uspěl, včas porozumět fungování profesního světa. Když to dokáže, najde si „své“ místo, v němž nejlépe rozvine talent, který mu byl dán a netrápí se marným bušením do zamčených dveří jen proto, že mu nikdo neukázal, kolik různých cest může vést k úspěchu. V tomhle směru můžu jen podepsat postřeh pana Baboráka, že ty největší hudební osobnosti inspirují a rozvíjejí talent mladých hudebníků, místo aby podněcovali jejich konfrontaci. A přestože v klasické hudbě všichni každý den svým způsobem soutěží, skutečnými vítězi jsou podle mého názoru Ti, které těší to, co dělají (včetně soutěžení, mají-li do něj chuť) a u nichž touha po dokonalosti vychází z vnitřního přesvědčení a nikoli ze snahy někoho porazit.

          Snad to není úplně mimo, do komentáře se mi víc nevešlo :-)
          Oba Vás srdečně zdravím a děkuji za skvělou debatu.
          David Mareček

          1. Vážený pane Marečku,
            děkuji za Vaši reakci. Stále přemýšlím, kde se bere onen názor, že úspěšní hudebníci jsou často ti, kteří spíše soutěže nevyhrávají. Už jsem výše zmiňoval, že ti nejlepší (berme v potaz druhou půlku 20. století do současnosti) mají soutěže „v repertoáru“ a navíc je často i vyhráli. Myslím, že kdybychom srovnali počet hudebních interpretačních špiček (klaviristé, houslisté…) bez soutěží nebo bez výher proti těm s výhrami, myslím, že by to vyrovnané nebylo. Můžu se ale mýlit, žádnou statistiku jsem si nedělal, spíše mám takový pocit pramenící zřejmě z toho, že soutěže a kariéry účastníků sleduji. Líbí se mi, že píšete o tom, že je důležité pochopit a „přizpůsobit se“ profesnímu světu a jeho fungování. A v tom je možná onen problém. Ne každý dobrý muzikant toto umí a chce dělat (tím myslím být v začátcích sám sobě manažerem), raději by hrál. Soutěž však naskytne možnosti koncertů, managmentu atd. To je hlavní důvod, proč hudebníci chodí na soutěže, nemyslim, že je to z důvodu, aby vyhráli, a nebo aby někoho porazili, ale aby si jich zkrátka někdo všiml. Souhlasím, že v rámci uměleckých škol by měl být daleko větší důraz na to, jak se prosadit a jaké cesty k tomuto vedou. Ale kolik lidí toto opravdu ví a je schopno to v českých zemích učit…
            Zůstávám s pozdravem!
            Jan Šimandl

          2. Pane Marečku, děkuji za komentář. Ano, self-management by měl patřit k povinným předmětům! A třeba se opravdu v blízké budoucnosti setkáme s naprostou obrodou soutěžního systému.(už jsem i slyšel o radikálních přeměnách soutěží na svého druhu kurzy, kde se pracuje s účastníky radikálně jinak-řekněme více projektově, a hlavně se posuzuje schopnost změny a růstu v průběhu nesoutěžních kurzů a schopnost kreativní).
            Školu bez známek si také málokdo dovede představit, ale jednou bude.
            Zdravím R.B.

          3. Zaujímavá diskusia, chcela by som len poznamenať, že školu bez známok už v súčasnosti dosť presadzujú niektoré progresívne trendy v školstve. Každopádne, vždy tým posledným hodnotiteľom kvality vzdelania umeleckého i iného je prax a niekedy si myslím, že u umelcov je ten „tréning“ v súťažení dosť veľkou pridanou hodnotou pre umelca, ktorého potom tak či tak hodnotí široké obecenstvo….

  2. Dobrý den, pane Baboráku.
    Předesílám, že jsem hudební laik a tudíž v této par excellence hudební společnosti outsider, přesto bych rád připsal pár souladných vět k Vašemu článku. Udělal jste mi jím velikou radost a jsem za něj rád.
    Nicméně, hned z kraje musím začít malou výtkou vůči Vám. :-) A sice že se Vám podařilo urazit koně. Tato vnitřně čistá, bezelstná a krásná stvoření by mezi sebou nikdy nesoutěžila (v tom smyslu, jak se dnes děje), kdyby je k tomu (mentálně i pozemsky) nenutili blázniví lidé… Není jim to přirozené.
    Soutěživost jest vlastnost, kterou – řečeno náboženskou terminologií – vnesl do stvoření „kníže temnot“. Není vhodná ani pro zvířata, tím méně pak pro lidi.
    Pokud se týče soutěží jako společenských událostí, domnívám se, že je potřeba je proměnit – jde zejména o vnitřní postoj k nim a následně i o jejich název (např. hudební přehlídky apod.) a formu. Vzhledem k hodnotovému systému dnešní společnosti to ovšem sotva půjde snadno a šmahem.
    Co je možné (a nezbytné) učinit ihned je otevření diskuze o smyslu umění vůbec.
    Každý člověk, který v sobě ještě zcela nezasypal ono niterné cítění, které se nachází kdesi za rozumovým valem „chytrosti“ dnešních lidí a které jasně vnímá, že je nad námi jakási vyšší síla, jež dala všemu povstat a která nás přesahuje, každý takový člověk cítí, že smysl svého života nemůže nalézt bez toho, aby se k ní vztahoval.
    A tak jako věda (žel ovšem nikoliv ta dnešní zpozemštělá) se vztahuje k principu pravdivosti a řemeslná činnost apod. k principu tvořivé otevřenosti všemu dobrému, je úkolem umění zprostředkovat ostatním lidem z vyššího principu krásy a harmonie.
    To se ovšem nemůže podařit bez rozvoje vnitřního cítění člověka, onoho klenotu, který teprve činí člověka člověkem, ve smyslu výše uvedeného. Nacvičená řemeslná dovednost jej nikdy nesmí zadusit !
    Vezměme nějakou dívenku, která si na cestě do školy z vroucnosti srdce píská svou vlastní jednoduchou melodii a vezměme koncertní umělkyni oblečenou do šatů, které navrhl profesionální designer a která zpívá oratorní árii, jejíž vnitřní hodnotu ze svých vlastních sil necítí, technicky dokonalým hlasem v intonačně perfektním provedením a doprovází se přitom naučenými teatrálními gesty… Kdo je zde blíže skutečnému umění ? Jistě, zvolil jsem extrémní případ, ale odpověď není obtížná.
    Po letech zvrácené ideologické totality komunismu jsme se nekriticky otevřeli přílivu hodnot ze „západního světa“, přičemž nám jaksi uniklo, že tento mravně klesá už dlouhou dobu hlouběji a hlouběji do otroctví mamonu. Cesta rozvoje vlastní ctnosti, hledání osobní niterné stezky k nebesům, je dnes jaksi všeobecně OUT.
    Přeji hezký den.

    1. Dobrý den pane Mrázku,
      Děkuji za reakci která není vůbec laická. Moc se mi líbí jak píšete o vnitřním rozvoji člověka. To jsem měl na mysli, a to se mi zrovna při soutěžích nedařilo, se rozvinout. To je moje prostá zkušenost a máte asi pravdu, že šmahem to nebude. S pozdravem R.B.

  3. Vážení diskutující!

    Na rozdíl od Vás nejsem hudebník, nemám žádné hudební vzdělání(já hlupák jsem v dětství jen sportoval a zarytě mamince odmítal jít do „Lidušky“). Dlouho jsem váhal, zda se do diskuze zapojit, přece jen mám respekt ke jménům v diskuzi (pokud si je správně spojuji – Karlovy Vary, Brno, Praha…)
    V mém rodném městečku se každoročně koná Kocianova houslová soutěž. Jelikož moje dcera hraje na housle (absolvovala místní ZUŠ), tak vím, že je to soutěž náročná. Jakožto pasivní posluchač domácího cvičení, stupnic a etud si dokážu představit, co všechno obnáší účast pro soutěžícího, ale nejen pro něj, také pro pedagogy, rodiče, pořadatele soutěže i pro porotu.

    O to vděčněji se každoročně (již po mnoho let) jako divák účastním této soutěže. Prostě si vezmu dovolenou a celou soutěž si „užiju“. Za ty roky se zde vystřídalo nespočet soutěžících a já poznal řadu vynikajících houslistů. Naprostá většina současných špičkových houslistů v ČR touto soutěží prošla.

    Na malém městě bych jinak vůbec neměl šanci takovéto výkony slyšet a vidět. Ano, máme CD, DVD, internet, ale vibrace živého vystoupení jsou nenahraditelné. A přiznejme si, že dojíždět za vystoupeními profi umělců je leckdy nad moje finanční možnosti.

    Proto jsem rád, že se soutěž koná, ano je to poněkud sobecké, ale již se těším na další ročník. Prostě jen přijímám tu radost, kterou soutěžící „rozdávají“. A věřte, že pro mne jsou všichni vítězové.

    A všem profesionálním hudebníkům přeji, aby šli do svých vystoupení s takovou energií a vervou, jako malí houslisté v Ústí nad Orlicí.

    S úctou
    Martin Janák

    1. Pane Janáku, dobře že jste se zapojil, a užívejte jako posluchač všch živých koncertů a soutěží a podobně. I já sem tam zajdu na soutěž a poslechnu si mladé hornisty, nebo připravuji studenty na celém světě na různé soutěže. Když už se rozhodnou tam jít, a chtějí mých rad, tak to musím respektovat. Myslím si, že byste si užil i takovou přehlídku na počest pana Kociána, která by nebyla soutěžní. Já jsem ve věku kdy se chodí na Kociánku prolezl velkým počtem soutěží a byl jsem takzvaně ,,soutěžní typ“.Mělo to svá pozitiva i negativa a ty z celkového pohledu a odstupu let naprosto převážily. Jistě to u někoho jiného tak není. A byl bych moc rád za nějaký proti názor, který by princip hudební soutěže velebil.
      A díky za Vaše přání-ano, také bych si to moc přál abychom do toho šli s tou vervou a energií jako v mládí.
      S pozdravem R.B.

      1. Vážený pane Baboráku, obdivuji, že ve svém nabytém programu máte energii a čas vyjadřovat se k tématům, o kterých píšete ve Vašich článcích na Opera+(a již se těším na další).
        A k tématu soutěží mne zaujal nedávný rozhovor na Opera+ s mladým a komunikativním klavíristou Matyášem Novákem ze dne 13.9.2018. Už jeho název vypovídá, proč ho zde zmiňuji. Matyáš Novák o svém ocenění: Je to potvrzení, že jdete správným směrem.
        I to je jeden z názorů na soutěže, samozřejmě u extrémně talentovaného a pracovitého muzikanta s vynikajícím rodinným zázemím a hromadou mezinárodních úspěchů.
        Ať Vám to dobře troubí! Martin Janák

      2. Vážený pane Baboráku, obdivuji, že ve svém nabitém programu máte energii a čas vyjadřovat se k tématům, o kterých píšete ve Vašich článcích na Opera+(a již se těším na další).
        A k tématu soutěží mne zaujal nedávný rozhovor na Opera+ s mladým a komunikativním klavíristou Matyášem Novákem ze dne 13.9.2018. Už jeho název vypovídá, proč ho zde zmiňuji. Matyáš Novák o svém ocenění: Je to potvrzení, že jdete správným směrem.
        I to je jeden z názorů na soutěže, samozřejmě u extrémně talentovaného a pracovitého muzikanta s vynikajícím rodinným zázemím a hromadou mezinárodních úspěchů.
        Ať Vám to dobře troubí! Martin Janák

  4. Milý Radku,

    děkuji za článek, ve kterém mi na mnoha místech mluvíš z duše. Zejména pak v jedné odpovědi na komentář (cituji volně): „byl jsem soutěžní typ…soutěže měly svá pozitiva a negativa – ty však s odstupem času převážily“. Kéž bych byl strávil méně času na soutěžích (a přípravou na ně), a více času v mládežnických orchestrech a letních kurzech komorní hudby! A to jdem už vůbec nezažil soutěžení v dětském věku, kdy na výsledcích záleží spíš ambiciózním rodičům, a pedagogům, již potřebují vykázat výsledky.
    Ale: Soutěživosti se (nejen) v muzikantském životě bohužel nevyhneme. Přijímačky na umělecké školy, konkurzy do orchestrů – logicky se musejí vybírat ti nejlepší, aby byla zachována vysoká úroveň. Ostatně pořád dokola omílám, jak je úroveň orchestrálních hráču v Německu (už ve studentském věku) dána právě tou ohromnou zdejší konkurencí – zrovna Tobě to nemusím vykládat.
    Konkurs nebo přijímačky jsou samozřejmě něco jiného než artistická přehlídka v podobě soutěže. A to ještě musíme rozlišit klasické soutěže, kde rozhodují odborníci, a tedy skutečné řemeslné schopnosti kandidátů, nebo soutěže typu Young Concert Artists, kde rozhoduje spíše jejich marketingový potenciál.
    Jako ve všem, i zde všeho moc škodí. Ale pokud projde muzikant úspěšně aspoň jednou seriózní soutěží, jeho hráčské i umělecké vyspělosti to jenom prospěje. Vypořádáním se s výzvou v podobě extrémně náročného repertoáru z(např. v podobě nových skladeb) získá každý větší nadhled nad repertoárem standardním.
    Koneckonců je na každém, jak si soutěžení vyloží – i zde se dá spolupracovat a navzájem si vyměňovat zkušenosti (aspoň v tom duchu probíhaly přípravy na soutěží za mých studií), nikoli spolu za každou cenu soupeřit. Termín „klání“ je tedy u soutěží zcela nesprávný – přirovnání k tomu, jak se rytíři proti sobě vrhají na koních s dřevci, je přinejmenším úsměvné. Nesoutěží se přece PROTI ostatním!

    V úctě
    Václav Vonášek

    1. Ahoj Václave!
      Díky za zprávu. Já mám své velké výhrady i ke konkurzům, zvláště jejich průběhu a už to samotné definování na základě těžko definovatelných pojmů co/kdo má být nejlepší mi prostě příjde úplně zcestné v našem oboru-a zvlášt‘ když to pak (jak jsem psal) nemá často v kariéře vliv. A právě u konkurzů do B.Phil.jsem měl zajimavou zkušenost, že s vyjímkou jednoho bicisti, ti hráči které jsem jasně ,,umístoval,, mezi nejlepší 3,se nedostali ani do druhého kola. ,,Klání“ jsem myslel perojativně-já jsem tu atmosféru tak zažil už na soutěžích Lšu až po ty největší mezinárodní. Proti sobě šli profesoři a porotci i leckteří hornisti. Typům kteří jsou mi podobní to bylo opravdu celkem jedno a ke zbratření často došlo-asi tak podobně jako na těch kurzech.
      (Ještě ohledně úrovně hráčů v Německu-souhlasím s tebou, a je to dáno tím, že se připravují na orchestr, je to jejich meta, a jsou pak na ta svá místa patřičně hrdi a ohodnocení. Naštěstí nemusejí tolik kšeftovat jako v ČR-což je mor)
      Ať se daří! Radek

Komentáře jsou uzavřeny.