Radek Baborák: Vzdělávání, ne soutěžení!

  1. 1
  2. 2
Radek Baborák (foto webové stránky umělce)

 

Vážení a milí čtenáři Opery Plus,

Reklama

díky za váš zájem, reakce a sdílení mého úvodního článku. Rozhodl jsem se v psaní pokračovat a předkládám vám další osobní zamyšlení, ve kterém zaujímám jasné stanovisko k fenoménu, jenž se zdá být v mnoha směrech určující pro profesní život nás muzikantů. Sdělení a argumenty, které předkládám, jsou možná v něčem netradiční, ale vycházím z vlastních bohatých zkušeností a intuice. Budu vám vděčný za komentáře, za pozornost a čas strávený čtením mého textu, případně za rady a postřehy k následující problematice.
Čím se liší umělecký svět od světa řemeslné výroby? Třeba tím, že v umění nevzniká výsledek, který se dá objektivně zvážit, změřit, zaškatulkovat a nabídnout v katalogu. Mnohem více se jedná o představení, podobně jako cirkusové číslo. Tam se také střídají artisté na hrazdách s kejklíři a klauny, drezúra tygrů s vrhači nožů a kouzelníky. Všechny tyto typy umělců známe i ze světa vážné hudby.

Položme si laickou otázku – kdo je celosvětově nejznámějším a pravděpodobně nejlépe placeným hudebníkem? Nejsou to ani skladatelé, ani operní hvězdy, ani virtuózní klavíristé nebo houslisté, ani dirigenti, následující komerčně nejúspěšnější legendu, Herberta von Karajana. Je jím – co se hudebního nadání a profesního životopisu klasického umělce týká – nenápadný houslista z Holandska, André Rieu. Ten záhy objevil žádostivost posluchačů po hudbě Johanna Strausse, založil patnáctičlenný šraml, který se pak trochu rozrostl, a dojímá s ním srdce posluchačů po celém světě.

Čím posoudit kvality hudebníka? Jeho komerční úspěšností, nebo jeho oddaností interpretačnímu stylu, který si zvolil? Poctivou dřinou, spojením neomylné intonace s přesným rytmem, dodržováním notového zápisu či respektováním tradice a dynamických i výrazových předpisů? Nebo roztomilou pódiovou prezentací, okořeněnou promluvami k publiku, které si oddechne, po tisícovkách odehraných not porozumí lidskému hlasu a probudí se z toho zvláštního živého snu, do které ho uvrhlo muzicírování vystupujících umělců?

Tímto košatým úvodem se dostávám k tématu, které je už nějaký čas tak trochu moje, nad kterým přemýšlím, a které jsem – ač tázán – ještě neměl možnost vysvětlit hlouběji. Jedná se o soutěžení v hudbě, aneb národní či mezinárodní hudební interpretační klání převážně mladších muzikantů. Dal si někdo práci s tím, aby spočítal, kolik takových soutěží se koná po celém světě? Ano, ale nedopočítal se. Jejich množství je obrovské. Kdo nevěří, ať klikne na stránky světové federace soutěží v Ženevě. Jsou jich stovky, mimo tuto organizaci tisíce. I tyto soutěže mezi sebou soutěží, která je ta nejtěžší, nejvznešenější, která má nejtučnější výhry a jiné prémie, nebo třeba nejváženější porotce. Takže v podstatě denně na různých úrovních generují nespočet vítězů, laureátů, čestných ocenění, zvláštních cen, mimořádných výkonů v hudbě soudobé i barokní, miláčků publika, medailí a diplomů. Ale také vysoký počet poražených. Jistě, vytěsnit se dají různé věci, pomíjivé neúspěchy, stejně jako pomíjivé úspěchy. Kde je vítěz, je i poražený, kde je úspěch, přebývá i neúspěch. A ten plodí závist, jež se projevuje nehezky. Nejen takovým tím tajným rozhořčením, ale třeba i tím, že úspěšnému je potřeba dokázat, že není nic víc, nic extra. Tak jak tak, mě to utvrzuje v tom, že soutěže tyto pocity zveličují, čímž jasně převažují negativa tam, kde by měla výrazně převažovat pozitiva.
Říkejte mi, co chcete, třeba že „děti rády soutěží“, že „se dá vždycky nějak udělat, aby na každého nějaké ta cena vyšla“, nebo že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, anebo v horším případě, „že se to vlastně nedá tak nějak férově posoudit“ a další podobné výmluvy. Já tomu nevěřím a jsem bytostně přesvědčen, že žádný druh soutěžení do umění nepatří.

Jednu vlastnost mají vítězové společnou. Je to zvláštní psychická rezistence, která jim umožňuje zdolávat nástrahy, uměle vytvořené různými komisemi, jejíž členové společně naplánují pomyslnou dráhu plnou překážek, rozloženou do několika kol. Asi jako na Velké pardubické steeplechase. Na účastníky těchto turnajů číhá třeba „Hadí příkop“ v podobě povinné technické etudy, „Taxisův příkop“ povinné hry zpaměti, „Irská lavice“ v kombinaci komorní skladby a romantického koncertu, „Proutěná překážka“ v hraní za plentou, pomyslný „Běh oranicí“, kdy jsou izolováni, aby se mohli věnovat nastudování dosud neprovedeného a jistě velmi avantgardního díla. A jsou vystaveni řadě dalších útrap, které naprosto v ničem nepřipomínají jejich budoucí koncertní kariéru, a už vůbec ten základní a nejdůležitější smysl umění, tedy šíření pozitivní energie a hodnot, blaha a krásy. Průvodním jevem toho všeho soutěžení je až hmatatelný stres.

  1. 1
  2. 2

16
Komentujte

Please Login to comment
5 Comment threads
11 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jan Šimandl

Dobrý den, se zájmem jsem si přečetl Váš článek. V prvé řadě musím přiznat, že velké klavírní soutěže pravidelně sleduji přes internet a vždy je to pro mě potěšující zážitek, naposledy jsem takto sledoval soutěž v Leedsu. Věta “Zisk nějaké ceny nemá absolutně žádnou cenu, s výjimkou té finanční” je samozřejmě nepravdivá, bavíme-li se o velkých soutěžích, kde například kontrakt s Deutsche Grammophon není úplně zanedbatelný a stejně tak ani několikaroční koncertní příležitosti. Zmiňujete tu Marthu Argerich, Iva Pogoreliche, Paula Baduru-Skodu… Všichni se proslavili tím, že vyhráli nebo se zúčastnili (Pogorelich) nějakých soutěží. A mohli bychom takto pokračovat s desítkami… Číst vice »

Radek Baborak

Milý pane Šimandle, děkuji za Váš zájem a příspěvek. Musím Vám absolutně dát za pravdu, že nejdůležitější je nezahrát špatně. A že sledování soutěží může být i fascinujícím zážitkem. Pro mě je větším zážitkem koncert, nebo třeba poslech cd,dvd. Že zisk ceny nemá cenu, jsem myslel ve smyslu uměleckém. Neříkám, že vítězové si nepřijdou na další odměny, at už kontratky, nebo nahrávání a podobně. Říkám ale, že podstata soutěžení je rozdělení na vítěze a poražené a to na základě subjektivního mínění, pochybných hodnotících tabulek, kategorií, bodů,a při uměle vytvořené situaci. O tom, který muzikant dokáže dál předávat pocity, emoce, a… Číst vice »

Jan Šimandl

Vážený pane Baboráku, já Vám plně rozumím! Nicméně si situaci světa bez soutěží nedovedu dobře představit. Vítězové a poražení budou i bez soutěží – ten, kdo má kariéru je vítěz na rozdíl od toho, kdo ji nemá. Jde mi o to, že možnosti, které nabízíte bez soutěží (“musí být ve správný čas na správném místě – třeba u správného pedagoga, který ho dále doporučí, nebo si může sjednat předehrávku, předzpívání před dirigentem a nebo je jinak kreativní, narodí se do hudebnícké rodiny, která má kontakty, apod”) jsou víceméně záležitosti štěstí, jindy taktéž soutěžení ve formě předzpívání, předehrávek či konkurzů, kde… Číst vice »

David Marecek

Vážení pánové, nevím, jestli jsem Vás oba správně pochopil, ale dovolím si přidat komentář k článku i diskusi, které se mi zdají nanejvýš zajímavé. Podle mého názoru otevřel pan Baborák téma, které je velmi aktuální a zaslouží si širší debatu mezi hudebníky, jejich pedagogy i hudebními manažery. Naprosto souhlasím s názorem pana Baboráka, že soutěže nejsou pro budoucí kariéru hudebníka rozhodující. Chápu námitku pana Šimandla, že profesní konfrontace je zajímavá a může být pro mnoho hudebníků motivující, je to však hodně individuální a často se stává, že profesně mnohem lépe uspěje hudebník, který se umístil blíže či dále za vítězem.… Číst vice »

Jan Šimandl

Vážený pane Marečku, děkuji za Vaši reakci. Stále přemýšlím, kde se bere onen názor, že úspěšní hudebníci jsou často ti, kteří spíše soutěže nevyhrávají. Už jsem výše zmiňoval, že ti nejlepší (berme v potaz druhou půlku 20. století do současnosti) mají soutěže “v repertoáru” a navíc je často i vyhráli. Myslím, že kdybychom srovnali počet hudebních interpretačních špiček (klaviristé, houslisté…) bez soutěží nebo bez výher proti těm s výhrami, myslím, že by to vyrovnané nebylo. Můžu se ale mýlit, žádnou statistiku jsem si nedělal, spíše mám takový pocit pramenící zřejmě z toho, že soutěže a kariéry účastníků sleduji. Líbí se… Číst vice »

Radek Baborak

Pane Marečku, děkuji za komentář. Ano, self-management by měl patřit k povinným předmětům! A třeba se opravdu v blízké budoucnosti setkáme s naprostou obrodou soutěžního systému.(už jsem i slyšel o radikálních přeměnách soutěží na svého druhu kurzy, kde se pracuje s účastníky radikálně jinak-řekněme více projektově, a hlavně se posuzuje schopnost změny a růstu v průběhu nesoutěžních kurzů a schopnost kreativní).
Školu bez známek si také málokdo dovede představit, ale jednou bude.
Zdravím R.B.

jamka

Zaujímavá diskusia, chcela by som len poznamenať, že školu bez známok už v súčasnosti dosť presadzujú niektoré progresívne trendy v školstve. Každopádne, vždy tým posledným hodnotiteľom kvality vzdelania umeleckého i iného je prax a niekedy si myslím, že u umelcov je ten “tréning” v súťažení dosť veľkou pridanou hodnotou pre umelca, ktorého potom tak či tak hodnotí široké obecenstvo….

Ladislav Mrazek

Dobrý den, pane Baboráku. Předesílám, že jsem hudební laik a tudíž v této par excellence hudební společnosti outsider, přesto bych rád připsal pár souladných vět k Vašemu článku. Udělal jste mi jím velikou radost a jsem za něj rád. Nicméně, hned z kraje musím začít malou výtkou vůči Vám. :-) A sice že se Vám podařilo urazit koně. Tato vnitřně čistá, bezelstná a krásná stvoření by mezi sebou nikdy nesoutěžila (v tom smyslu, jak se dnes děje), kdyby je k tomu (mentálně i pozemsky) nenutili blázniví lidé… Není jim to přirozené. Soutěživost jest vlastnost, kterou – řečeno náboženskou terminologií –… Číst vice »

Radek Baborak

Dobrý den pane Mrázku,
Děkuji za reakci která není vůbec laická. Moc se mi líbí jak píšete o vnitřním rozvoji člověka. To jsem měl na mysli, a to se mi zrovna při soutěžích nedařilo, se rozvinout. To je moje prostá zkušenost a máte asi pravdu, že šmahem to nebude. S pozdravem R.B.

opertata

Vážení diskutující! Na rozdíl od Vás nejsem hudebník, nemám žádné hudební vzdělání(já hlupák jsem v dětství jen sportoval a zarytě mamince odmítal jít do “Lidušky”). Dlouho jsem váhal, zda se do diskuze zapojit, přece jen mám respekt ke jménům v diskuzi (pokud si je správně spojuji – Karlovy Vary, Brno, Praha…) V mém rodném městečku se každoročně koná Kocianova houslová soutěž. Jelikož moje dcera hraje na housle (absolvovala místní ZUŠ), tak vím, že je to soutěž náročná. Jakožto pasivní posluchač domácího cvičení, stupnic a etud si dokážu představit, co všechno obnáší účast pro soutěžícího, ale nejen pro něj, také pro… Číst vice »

Radek Baborak

Pane Janáku, dobře že jste se zapojil, a užívejte jako posluchač všch živých koncertů a soutěží a podobně. I já sem tam zajdu na soutěž a poslechnu si mladé hornisty, nebo připravuji studenty na celém světě na různé soutěže. Když už se rozhodnou tam jít, a chtějí mých rad, tak to musím respektovat. Myslím si, že byste si užil i takovou přehlídku na počest pana Kociána, která by nebyla soutěžní. Já jsem ve věku kdy se chodí na Kociánku prolezl velkým počtem soutěží a byl jsem takzvaně ,,soutěžní typ”.Mělo to svá pozitiva i negativa a ty z celkového pohledu a… Číst vice »

opertata

Vážený pane Baboráku, obdivuji, že ve svém nabytém programu máte energii a čas vyjadřovat se k tématům, o kterých píšete ve Vašich článcích na Opera+(a již se těším na další).
A k tématu soutěží mne zaujal nedávný rozhovor na Opera+ s mladým a komunikativním klavíristou Matyášem Novákem ze dne 13.9.2018. Už jeho název vypovídá, proč ho zde zmiňuji. Matyáš Novák o svém ocenění: Je to potvrzení, že jdete správným směrem.
I to je jeden z názorů na soutěže, samozřejmě u extrémně talentovaného a pracovitého muzikanta s vynikajícím rodinným zázemím a hromadou mezinárodních úspěchů.
Ať Vám to dobře troubí! Martin Janák

opertata

Vážený pane Baboráku, obdivuji, že ve svém nabitém programu máte energii a čas vyjadřovat se k tématům, o kterých píšete ve Vašich článcích na Opera+(a již se těším na další).
A k tématu soutěží mne zaujal nedávný rozhovor na Opera+ s mladým a komunikativním klavíristou Matyášem Novákem ze dne 13.9.2018. Už jeho název vypovídá, proč ho zde zmiňuji. Matyáš Novák o svém ocenění: Je to potvrzení, že jdete správným směrem.
I to je jeden z názorů na soutěže, samozřejmě u extrémně talentovaného a pracovitého muzikanta s vynikajícím rodinným zázemím a hromadou mezinárodních úspěchů.
Ať Vám to dobře troubí! Martin Janák

Ladislav Mrazek

Václav Vonášek

Milý Radku, děkuji za článek, ve kterém mi na mnoha místech mluvíš z duše. Zejména pak v jedné odpovědi na komentář (cituji volně): “byl jsem soutěžní typ…soutěže měly svá pozitiva a negativa – ty však s odstupem času převážily”. Kéž bych byl strávil méně času na soutěžích (a přípravou na ně), a více času v mládežnických orchestrech a letních kurzech komorní hudby! A to jdem už vůbec nezažil soutěžení v dětském věku, kdy na výsledcích záleží spíš ambiciózním rodičům, a pedagogům, již potřebují vykázat výsledky. Ale: Soutěživosti se (nejen) v muzikantském životě bohužel nevyhneme. Přijímačky na umělecké školy, konkurzy do… Číst vice »

Radek Baborak

Ahoj Václave! Díky za zprávu. Já mám své velké výhrady i ke konkurzům, zvláště jejich průběhu a už to samotné definování na základě těžko definovatelných pojmů co/kdo má být nejlepší mi prostě příjde úplně zcestné v našem oboru-a zvlášt’ když to pak (jak jsem psal) nemá často v kariéře vliv. A právě u konkurzů do B.Phil.jsem měl zajimavou zkušenost, že s vyjímkou jednoho bicisti, ti hráči které jsem jasně ,,umístoval,, mezi nejlepší 3,se nedostali ani do druhého kola. ,,Klání” jsem myslel perojativně-já jsem tu atmosféru tak zažil už na soutěžích Lšu až po ty největší mezinárodní. Proti sobě šli profesoři… Číst vice »