Daniel Steibelt, rodák z Berlína, byl jedním z nejvýznamnějších evropských klavírních virtuózů. Byl to typický Prusem: formální, bezchybný, čestný. V roce 1800 podniknul koncertní turné přes Hamburk, Berlín, Drážďany a Prahu. V březnu přicestoval do Vídně. Mezi vídeňskou hudební smetánkou se brzy rozšířil názor, že Steibelt by se měl utkat s Beethovenem v improvizačním souboji.
Takovéto improvizační souboje byly ve vídeňských aristokratických kruzích oblíbenou formou zábavy. Jeden šlechtic byl mecenášem jednoho virtuosa, jiný zase podporoval druhého. V jejich salonech se setkávali hudebníci i publikum, hudebníci si navzájem dávali improvizační úkoly, a hrálo se až do doby, kdy byl uznán naprostý vítěz hudebního utkání.
Beethoven již během svých prvních vídeňských let „strčil do kapsy“ všechny své současníky a proslul jako největší žijící talent ve Vídni.
A tak byl dojednán improvizační souboj mezi Steibeltem a Beethovenem v paláci hraběte Friese, přičemž kníže Lobkowitz stál za Steibeltem a kníže Lichnovský se postavil za Beethovena.
První začal hrát Steibelt coby vyzývatel. Sedl si ke klavíru, vytáhl vlastní klavírní kompozici a začal hrát. Byl známý svou schopností vyvolat z nástroje doslova bouřku s efektem „hřmění“ v basovém rejstříku piana. Sklidil velký potlesk a poté se všechny zraky obecenstva obrátily na Beethovena, který pomalu vydechl a s nevelkou chutí převzal po Steibeltovi místo u klavíru.
Když usedl, zvedl kousek not, které Steibelt pohodil na stranu, podíval se na ně, ukázal noty publiku – a obrátil vzhůru nohama. Beethoven spustil neočekávanou taškařici: Hrál Seibeltovu hudbu tam a zase zpátky, parodoval a znovu opakoval čtyři úvodní noty Steibeltovy kompozice, zdobil je a přisazoval nové a nové variace. Imitoval Steibeltovu „bouřku“ a přisazoval si v přehnané parodii více a více, až dílo zcela zesměšnil.
Steibelt si uvědomil, že nejenže ho Beethoven zcela porazil, ale i ponížil. Rozhodl se proto k hrdému vyklizení pozic, vstal a namířil si to rovnou ke dveřím. Kníže Lobkowitz spěchal za ním, ale vrátil se o několik okamžiků později sám, aby celou společnost informoval, že se Steibelt rozhodl, neukázat se ve Vídni do té doby, co bude Beethoven živ.
Beethoven žil ve Vídni do konce svého života a Steibelt svůj slib dodržel – nikdy se do rakouské metropole nevrátil.
Od té doby už po Beethovenovi nikdy nikdo nežádal, aby se s kýmkoli potýkal v rámci improvizačního souboje – jeho postavení největšího klavírního virtuosa Vídně bylo od této doby neochvějné. A ty čtyři noty z úvodu Steibeltovy skladby? Časem se staly tématem, které se proplétá Beethovenovou 3. symfonií – Eroicou.
