Novoroční Filharmonie Brno: Od romantické lyriky k bujarému kankánu

První polovina koncertu byla v lyrickém duchu a vsadila na jistotu. Violoncellový koncert h moll op. 104 Antonína Dvořáka patří ke klenotům české romantiky a je to srdcová záležitost jak publika, tak i sólistů. Anglický violoncellista Raphael Wallfisch není výjimkou. Romantické pojetí sólisty bylo poněkud rozevláté, skladbu podal s prožitkem a elánem, jen se poněkud nepotkal v pojetí s orchestrem.

Dirigent Robert Kružík vedle romantického pojetí s vypracovanými kontrasty neupustil od pevného řádu a přesnosti orchestru, což vedlo někdy k tempovým i intonačním nepřesnostem ve vztahu k sólistovi. Violoncello se svým užším a někdy nepříliš jasným zvukem občas také hůře prosazovalo v mohutnosti zvuku orchestru, nejlépe se nesla vroucná a jasná piana. Erudovanost sólisty se projevila naplno v přídavku, kterým byla Sarabanda ze 3. Suity C dur BWV 1009  J. S. Bacha, kde se projevil jako excelentní komorní hráč.

Po přestávce s tradičním přípitkem přešel orchestr do polohy „vyššího populáru“. Všechny skladby – až na poslední – mají jedno společné. Ač jsou to předehry, hrají se jako samostatná díla a nemají s dílem, které uvozují, mnohdy příliš společného. Zahájila Lehká kavalérie, předehra k operetě vídeňského skladatele Franze von Suppé. Blyštivé a sebevědomé fanfáry na počátku vystřídala notoricky známá část, ilustrující kavalerii v plném trysku, vystřižená excelentně a přesně artikulovaná.

Následoval Nikolaj Rimskij-Korsakov a jeho předehra k opeře Carská nevěsta. Melodičnost, instrumentální barevnost i dramatický náboj, to vše dělá z předehry posluchačsky vděčný opus, kterou dokázal dirigent plně prezentovat. Stanisław Moniuszko, zakladatel polské národní hudby, byl představen předehrou k opeře Halka, která od lyrické něhy postupně gradovala do dramatických emocí, které evokovaly rozbouřenou Vislu, ve které nešťastná hrdinka opery skončila.

Závěr koncertu vygradoval do pekelného kankánu, respektive do předehry k operetě Jaquese Offenbacha Orfeus v podsvětí. Byla to skvělá příležitost pro sólový výkon primária Pavla Wallingera, který s procítěným výrazem podával sladkou melodii Orfea, naříkajícího pro Euridiku. Mimochodem, zde Offenbach parafrázoval árii Orfea z Gluckovy opery a podařilo se mu vytvořit melodii mnohem nosnější a působivější. Stejně zaujatě a procítěně prosazovali svá sóla hráči na lesní roh, klarinet či violoncello. Celek vyvrcholil pekelným kankánem, který i ve své ohnivosti držel dirigent pevnými gesty a využil všechny instrumentační přednosti orchestru. Někteří návštěvníci koncertu očekávali ještě Straussův Radeckého marš, nicméně byli zklamáni. Reminiscence vídeňského Novoročního koncertu se tentokrát nekonala, přesto Filharmonie Brno vstoupila do Nového roku s nadhledem a pozitivní energií. Snad jen ta květinová výzdoba by mohla být příště bohatší, aby nepřipomínala na místo nadějného vstupu do nového roku spíš dušičkové období.

Hodnocení autorky:     90%