Umělec překvapil již dramaturgickým výběrem skladeb. Nešel po podbízivé exkluzivitě a naopak představil méně hraná díla známých i méně známých skladatelů. První polovina koncertu byla věnována Georgu Friedrichu Händelovi. Že tento reprezentant monumentálních barokních děl pro královský anglický dvůr psal také drobné komorní kusy pro cembalo, v obecném povědomí není. Ale protože patřila k jeho povinnostem i hudební výchova princezen, nepřekvapí kompozice dvou sbírek suit, které byly určeny pro soukromé provozování. Ovšem to, co předvedl klavírista, vyvolává dvě reakce – buď byly princezny skvělé hudebnice, nebo naopak tolik svého maestra zlobily, že jim virtuózní skladby napsal proto, aby musely hodně cvičit a svého mistra nechaly v klidu komponovat.
Zahajující Suita B dur HWV 434 je první skladbou druhé sbírky a je tvořena čtyřmi částmi. První Preludium, s předpisem „arpeggio“ je přehlídkou schopnosti interpreta pracovat s akordickým materiálem, neboť ponechává prostor improvizaci. Sonata má radostný a hravý ráz, Minuet je v g moll, což předznamenalo melancholický výraz. Aria con variazioni na závěr v pěti variacích představuje části od jednodušších, od poslechu instruktážních, přes ozdobné až po virtuózní závěrečnou, velmi efektní.
U Händela zůstala i druhá skladba, přestože je jejím autorem Johannes Brahms. Variace a fuga na Händelovo téma op. 24. Základem je Händelovo téma, árie z Händelovy cembalové Suity B dur HWV 434, kterou posluchači slyšeli v prvním čísle. Ta je rozvedená ve 25 variacích a v závěrečné fuze. Skladbu 24 letého skladatele premiérovala v Hamburku Clara Schumannová. Skladba je přísně strukturovaná, zahajuje Téma, Aria a pak variace I-XXV, přičemž každá variace má svůj osobitý výraz. Zůstávají až na malé výjimky v B dur, jen ve třinácté části přechází do b moll a využívá kompaktních, silně rytmizujících akordů v uherském čardášovém rytmu. Závěrečná Fuga je osobitou kompozicí sama o sobě a její závěrečná monumentalita uzavírá dílo do logického celku.
Druhá polovina recitálu obsahovala dvě části. První byl cyklus klavírních skladeb Vzpomínky op.6 Vítězslava Nováka. Ten se tvorbě pro klavír věnoval jen okrajově, klavírista představil časné dílo mladého skladatele, které mu poprvé přineslo uznání. Ve třech částech se vyznává z emocí, nejprve Triste (andante sostenuto), údajně pocity v neradostném dětství, Inquieto (allegro agitato) je romanticky niterné v centrální rozjasněné části i rozbouřené, jako mladá, roztoužená duše. Třetí část Amoroso (Lento con tenerezzo) líčí autorovu první erotickou zkušenost a je tedy jak vášnivá, tak sebevědomá a postupuje ke zklidněnému konci.
Na závěr zvolil klavírista Tři skladby pro klavír Klementa Slavického. Burlesca, Molto vivo, mohutně akordické, Intermezzo Andantino, pomalé, průzračné, lehce disonanční, přesto zvonivé, a poslední Toccata Molto vivo s překvapivým úderným akordickým obsahem.
Jan Jiraský se představil jako umělec silně ukázněný, introvertní, ponořený do výrazu a především skvěle technicky vybavený pevným úhozem, schopný vyloudit i nejjemnější dynamické nuance, s perlivým, stříbrným pianem a naopak mohutnými opulentními akordy. Má neomylnou schopnost se vcítit do charakteristiky skladeb a každé dát takový výraz, který posluchače chytí a vede ho až do konce. Ve výrazu nemá hluchá místa a graduje ho až do exklusivního závěru. Jeho skromné a milé vystupování je v kontrastu se suverénním výrazem a monumentálním ovládnutím klaviatury. Přistupuje k interpretaci s nadhledem a s lehkostí, která odzbrojuje a řadí ho mezi současné nejlepší sólové klavíristy.
Nepřekvapí proto nadšení publika, které si vynucovalo stále další a další přídavky. Nejdříve to byl Edward Hagerup Grieg a jeho Arietta z Lyrických kusů, následoval Leoš Janáček a jeho Vzpomínka a koncert skutečně uzavřela Romance op. 28 Roberta Schumanna. Abonenti Spolku přátel hudby a milovníci komorní hudby tak dostali exkluzivní dárek v podobě výjimečného koncertu.
