Již v devadesátých letech 19. století mu přitom pomáhal lázeňský lékař Jan Picek, který kvůli skladatelově návštěvě pozval do lázní hudce z blízkých Březůvek – hudce Ignáce Kaláče a cimbalistu Tomáše Kaláče. Ten Janáčka zaujal nejen svou hrou, ale také vzpomínkami, jak se jako dítě seznamoval se svým hudebním nástrojem.
V rámci naordinované léčby Janáček chodíval do luhačovické inhalace, kde se v roce 1906 setkal s Marií Pastorkovou ze Sehradic (tehdy Vsehradic). Zpívala mu lidové písně, z nichž některé byly ze svatebního obřadu. Podobný repertoár byl ve folkloristově hledáčku i o dva roky později, na přelomu srpna a září roku 1908, kdy skladatel opakovaně zajel do obce Ludkovice za staršími zpěvačkami Marií Švehlíkovou a Annou Nejezchlebovou. O generaci mladší zpěvačka Ludmila Žmolíková (nar. 1876) poté Janáčkovi poslala několik dopisů doplňujících dlouhé písňové texty, které skladatel nestihl zapsat v úplnosti.
Nejen v blízkých vesnicích, ale i samotných lázních zaznívaly lidové písně. Objevovaly se v různých úpravách na programech lázeňských orchestrů i v autentickém podání poloprofesionálních kapel, jejichž vystoupení připomínala žijící hudební tradice a vytvářela tak zvukový pendant Jurkovičově architektonické exhibici. Za všechny jmenujme valašskou kapelu Jana Pellára, kterou Janáček zmínil ve svém fejetonu „Moje Luhačovice“ popisujícím příjezd do městyse v roce 1903. Janáček v lázních slyšel i muzikanty z Velké nad Veličkou, jejichž hlavními reprezentanty v té době byli Pavel Trn (housle) a Jožka Kubík II (basa). Tento zážitek z přelomu srpna a září 1907 byl spojen s bujarými večery na Slovácké búdě, kde skladatel v rychlosti zachytil i zpěv přítele Pavola Blaha. Třebaže Janáček většinou podobné akce nevyhledával (alespoň tak o tom psal v dopisech manželce), tento záznam svědčí o tom, že dovedl užívat lázeňský život i z této stránky a rád přijal pozvání do společnosti, kde se zpívalo samozřejmě a s radostí.
