Ten večer ukázal několik překvapivých talentů. Asi největší senzací byl mladý, dosud málo známý kontratenorista Vojtěch Pelka. Vedle jeho výšek sopranistky blednou.
Koncert se konal v působivé Zrcadlové síni pražského Klementina. Člověk se neubránil vzpomínkám na doby, kdy tyto výjimečné prostory nepatřily jen turistickým koncertům, a úvahám, z kolika sálů živý hudební provoz s klasikou zmizel. (Pamatujete? – Rytířský sál, dnes Senát, žižkovské Atrium, Tvrz Chodov, Dům U zvonu, Nadace Zdenky Podhajské na náměstí Kinských, Nostický salon, dnes pracovna ministra kultury… a další.)
Na programu byly ukázky ze dvou oper na stejné téma z pera libretisty Pietra Metastasia – Alessandro nell’India. Příběh císaře Alexandra Velikého a jeho tažení do Indie byl zhudebněn v průběhu sta let více než dvacetkrát. My jsme mohli poznat jeho zhudebnění od Ignaze Holzbauera z roku 1759, představitele mannheimské školy, a o deset let mladší verzi od Jana Antonína Koželuha, který ji složil v Praze. Premiéru měla v Divadle v Kotcích (1769). Pokud je vám to jméno povědomé, tak ano, je to bratranec slavnějšího Leopolda Koželuha.
Na první poslech mě ohromila kvalita té hudby. Holzbauer? Kdo ho kdy slyšel? Často jsou neznámí mistři pomíjeni právem, tohle ale bylo jiné. Zaujal mě už od úvodní Sinfonie nesené monumentálním a slavnostním nábojem. Árie měly zajímavou melodiku a výrazné hudební nápady. Možná to byl jen dobrý výběr, co se zde prezentoval, a zbytek opery tak skvělý není, ale mohl to být klidně druhý Händel. Proč on ne, a Händel ano? Záhady života…
Také Koželuh byl velice působivý; je o generaci mladší, a i když obě opery dělí od sebe jen deset let, stylem je už oběma nohama v klasicismu. Dlouhé mistrovské árie kladly na pěvce značné nároky a dávaly mnoho příležitostí předvést virtuozitu i cit. V tom je silný tenorista Petr Nekoranec, jenž má vedle technické zběhlosti i velké charisma. Umí navázat blízký kontakt s publikem. Vládne svěžím jasným hlasem se zajímavou individuální barvou, jeho zpěv je přesný a čistý, procítěný, dokáže vdechnout textu potřebnou naléhavost. Zazpíval dvě árie titulní postavy Alexandra z Holzbauerovy opery: „Vil trofeo d’un alma imbelle“ a „Serbati a grandi imprese“. Druhou z nich přednesl s rozhodným výrazem, s temperamentními akcenty a v rychlém tempu. Také v Koželuhově verzi zpíval Nekoranec Alexandra, stejnou (první) árii jsme si tak mohli vychutnat ve dvou různých podobách.
Nekorancovy kvality jsou již známé, ale skutečným zjevením byl kontratenorista Vojtěch Pelka. Jeho hlas nezněl jako falzet či cokoli, co si běžně představíme u vysokého mužského hlasu. Byl to plný soprán, který dokázal i v nejvyšších polohách zesilovat a vymodelovat působivé vrcholy. Nazvat takový talent přírodním úkazem by nebylo spravedlivé. Jeho zpěv je též výsledkem značné technické výbavy a dokonalého ovládnutí všech fines. Vysoké pevné tóny, dlouhé a stupňované fráze (na jeden dech) a divoké koloratury naplnil suverenitou a kuráží, nikde nešel takzvaně na jistotu. Zazpíval árii Pora „Destrier che all’armi usato“, dvakrát, od Holzbauera a poté i od Koželuha. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak by v jeho podání zněla árie Královny noci. Jsem přesvědčená, že by ji dal…
Sopranistka Michaela Šrůmová přišla na řadu po Pelkovi a její sametový hlas plný alikvótů měl paradoxně temnější barvu. Zpívala árii Erisseny „Di redermi la calma“ z Holzbauera a árii Cleofidy „A che fugir“ z Koželuhova Alexandra. Koželuh u dramatické Cleofidy důvtipně a výrazně exponuje horny, s pěvkyní vedou dialog a odpovídají jako ozvěna na její zpěv. Střední část (smyčce con sordino) je jímavá tlumená vsuvka do jinak bouřlivé dramatické árie. Opravdu jedinečná hudba!
Michaela Šrůmová ovládá historicky poučený styl interpretace, hybné koloratury i dlouhodeché oblouky melodií. Poslouchá se to moc příjemně. Co se orchestru týče, tempa byla energická, dobře volená, u houslí je ještě prostor pro zdokonalení intonace, dechy byly výborné a zvládly náročná sóla (horny). Občas mohl orchestr zpěváky více šetřit a ubrat na dynamice.
Zrcadlová síň se ukázala být akusticky komfortním prostorem pro zpěv a tento druh opery. Dokonce mi přijde, že členitý a výtvarně inspirativní prostor by byl vhodnou kulisou i pro semiscénické provedení nerušené neustálými odchody a potlesky. Tak snad příště, sál byl nabitý, zájem publika by tedy nechyběl.
Hodnocení autorky recenze 75 %
