Dramaturgie koncertu, sestávající z devíti kratších skladeb, upoutala hned v prvním plánu svou rozmanitostí, a to jak obsazením (členky tria zahrají společně na své nástroje v průběhu koncertu pouze ve třech dílech), tak jmény autorů zvolených kompozic: skladatelé světového renomé Toru Takemitsu či Luciano Berio, současní zahraniční hudební tvůrci Albert Breier a Martjin Padding, dále výrazní domácí autoři Ivo Medek a Vít Zouhar a rovněž samotná pianistka souboru – Sára Medková. Po podrobnějším prostudování programu se jako hlavní leitmotivy výběru jevily básnické inspirace, dále gesto jako dominantní prvek intepretace a také hra (play) se zvukem jako takovým a jeho dozvukem.
Již úvodní kompozice Ivo Medka z letošního roku s názvem Touches byla v určitém slova smyslu jakýmsi překvapením, umělkyně ve výstřední róbě přicházely na scénu za znění elektronické stopy a postupně ji svými hlasy doplňovaly, aby následně převzaly roli jediného interpreta. Kromě občasného zapojení zvuku flétny využil skladatel především hlasového potenciálu všech hráček. Kompozice, založená na jediné melodické lince, nechává prostor pro rozmanitou interpretační improvizaci a také pro práci s akustikou prostoru. V rámci premiérového provedení se úlohy hlavního protagonisty ujala klavíristka tria, která udávala průběh improvizovaného toku hudby. Jistě by bylo zajímavé slyšet i další provedení díla v odlišném prostoru.
Z uvedených děl napsaných pro jednoho hudebníka vynikal především sugestivní a energický výkon pěvkyně Lucie Rozsnyó ve skladbě Sequenza III Luciana Beria. V den narozenin skladatele Toru Takemitsu také pozoruhodným způsobem zazněla kompozice Voice v provedení Kristýny Vaculové, více soustředěnosti však vyžadoval prostřední úsek skladby. Koncentrovaná intepretace Sáry Medkové, jež hrála klavírní studie Guero Helmuta Lechenmanna, byla bohužel narušena kombinací velice citlivé akustiky s rušivým šustotem v sále. Podle mého názoru by ve všech zmíněných případech zřejmě prospěla intepretace zpaměti.
Flétnistka souboru, obsazená až v sedmi skladbách koncertu, se dokázala „v plné kráse“ předvést v díle japonského autora Kazuo Fukushimy Three Pieces from Chū-u z roku 1958. Společně s citlivým klavírním doprovodem Sáry Medkové obě hudebnice dokonale ovládly intimní prostor kaple. Na druhou stranu však světovou premiéru na souhru velice náročného Večerního sonetu (Sonnet of Evening, 2012) Alberta Breiera doprovázely místy interpretační nedostatky. Breierova „hudební čínská malba“, dotvořená básní Spelt from Sibyl’s Leaves viktoriánského spisovatele Gerarda Manleyho Hopkinse, vyžaduje od sólových hlasů, mezzosopránu a flétny, dynamické a barevné vybalancování, aby nedocházelo k oboustrannému přehlušování a ke snížené srozumitelnosti textu básně. Klavír zde byl zase skvělé účinným prvkem, který působil jako rozvodněná tuš na papíře.
Další premiéra patřila skladbě s názvem Mijn uitzicht (Můj pohled, 2019) amsterdamského rodáka Martjina Paddinga. Jednalo se o první část cyklu čtyř kompozic složených na básně Franka Diamanda. Dle slov autora je to „píseň o člověku, který vyhlíží z okna a sleduje skupinku labutí ve vodě, aby poté do místnosti vletěl malý tmavý motýl a poletoval okolo.“ Skladatel zde zapojil také zvuk dětského piana (klávesy Casio), na něž neustále opakovaný čtyřtónový motiv společně s úsečnými tóny flétny představuje kontinuální puls díla. „Labutí tanec na vodě“ a poté i „motýlová hra“ byla malebně ztvárněna mezzosopranistkou.
Pro tuto příležitost upravila Sára Medková svoji skladbu To play?, původně určenou pro soubor 5tiBAB a inspirovanou nejznámější Shakespearovskou otázkou. Všechny tři interpretky se ve stoje obracely k publiku s otázkou, zda vůbec mají hrát nebo ne. Anglicky položenou otázku lze však také tlumočit jako slovní hříčku, jako hru na hudební nástroje, ale i hru divadelní, společenskou, dětskou… Dynamická „performance“, uplatňující rozličné využití lidského hlasu i hudebních žánrů, působila jako zlomek nějakého většího celku, jehož se – jak věřím – v budoucnu dočkáme.
Pomyslným pokračováním, či lépe řečeno připomenutím „Paddingova pohledu“ a zároveň tečkou koncertu bylo nedávno zkomponované Prosvítání Víta Zouhara. Za decentního osvětlení sálu bylo možné sledovat vznášející se zvukové objekty, které vycházely z neustálého opakování jednoduchých rytmických vzorců, jež byly naplněny souzvuky převážně terciové stavby. Rytmickou složku a postupně zrychlující se pulz určovala kompatibilní souhra klavíru a flétny, přičemž zpěv měl roli spíše statického prvku doplňujícího konečnou zvukovou výslednici.
Členky ISHA tria a také přítomní skladatelé premiérovaných děl byli zaslouženě oceněni spontánním a hlasitým potleskem. Ačkoliv dramaturgie vystoupení nezapadala zcela do konceptu festivalu s podtitulem „colours of piano“, publikum rozhodně neodcházelo z koncertu zklamané, ale spíše s pocitem dobře stráveného večera naplněného různorodými soudobými kompozicemi.
Na závěr si dovolím malou připomínku. Drobnější technické potíže určitě nenarušily kvalitu uměleckého výkonu. Bohužel si někteří z publika nedokázali v průběhu koncertu odříct vychutnávání bonbónů v šustivých obalech či hlasité vzdychání vinou již pokročilé večerní hodiny.
