„Padám, padám… tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid… budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… přeji vám to, přeji vám…“ (Milada Horáková)
Deset trestů smrti, téměř padesát doživotních trestů a další tresty v délce více než 7800 let přinesly monstrprocesy, kterými se komunistický režim zbavil lidí s jiným názorem. Nejznámější obětí byla Milada Horáková, kterou na příkaz komunistického prezidenta Klementa Gottwalda oběsili 27. června 1950 na nádvoří známého vězení na pražské Pankráci navzdory mnohým žádostem o milost a podnětům světových osobností jako Einstein, Churchill, kardinál Griffin, Russel a mnoha dalších.
Multižánrové taneční divadlo Milada Horáková režiséra a choreografa Ondreje Šotha mělo ve Státním divadle Košice světovou premiéru v polovině února tohoto roku a bylo předposlední inscenací, která přibyla do repertoáru divadla. V den smutného výročí Státní divadlo Košice s hlubokou úctou věnuje představení paní Janě Kánské, dceři Milady Horákové, ke které se list napsaný v cele smrti pro tehdy šestnáctiletou dceru dostal až po neuvěřitelných čtyřiceti letech.
Režisér a choreograf Ondrej Šoth o zpracování příběhu Milady Horákové uvažoval již dříve. „Od té doby, co jsem se dozvěděl o jejím osudu, mám pocit, že je to jeden z největších dramatických příběhů 20. století. Asi před pěti lety jsem začal vážně uvažovat o jeho zpracování v inscenaci. Nakonec jsem se dostal k Deníku Anny Frankové. Ale když jsem dostal otázku, jakému tématu bych se chtěl ve své ‚jubilejní‘ sezoně věnovat, moje odpověď byla jasná,“ řekl Ondrej Šoth před únorovou premiérou.
Milada Horáková je další Šothovou inscenací, v níž v tanečním divadle zobrazuje zdánlivě „netaneční“ témata. „Myslím, že divadlo je jen jedno. A já se rád nechávám inspirovat talentovanými lidmi. Už v začátcích mě spojení herecké a taneční energie fascinovalo. Divadlo – jak řekl Shakespeare – nastavuje zrcadlo skutečnosti. Já žiju tady a teď a vnímám, že tato témata jsou dnes důležitá. Mluví o věcech, které v nás rezonují,“ vysvětluje Šoth, podle kterého je v příbězích Charlieho Chaplina, Anny Frankové, ale i Milady Horákové fascinující a dramaticky silný osud. „Pro divadlo je v tom obrovský potenciál. Zároveň ale může být pastí, že základní milníky těchto příběhů jsou dány a známé. A je s tím spojená – alespoň v mém případě – obrovská zodpovědnost. Je pro mě zásadní, aby diváci chápali kontext, rozuměli řízení postav. V dnešní době je tak důležité mluvit o lidech, kteří ctili základní hodnoty. Kteří jimi řídili svůj život, a kteří ho byli za své přesvědčení ochotni obětovat,“ dodává Šoth.
