Kromě příslibu skvělé interpretace lákají každoroční letní koncerty v Tróji pořádané Collegiem Marianem také na stylové prostředí místního červenobílého barokního zámku. Zatímco v minulých letech obdivoval divák v průběhu poslechu výzdobu koncertního sálu, dnes si mohl ze svého místa vychutnat fasádu zámku, a především honosné schodiště tyčící se za umělci. Toto spojení hudby a architektury pak bylo velice příznačné i tématicky: dnešní program, sdružující skladby napsané, či alespoň inspirované Francií, se dobře doplňoval s typicky francouzskou linií barokního stavitelství, ve které architekt Jan Baptista Mathey v 17. století projektoval Trojský zámek.
Tématicky výborně promyšlená však byla i čistě hudební stránka dnešního večera. Nejen, že veškerý program směřoval k Francii (ať už šlo o hudbu ryze francouzskou, nebo na francouzské autory navazující), ale byl zaměřen – vzhledem k provedení v zahradě – i ke květinám. Slyšeli jsme dvě části ze Suity č. 8 z „květinové knížečky“ Johanna Caspara Ferdinanda Fischera, úpravu „květinového rondeau“ Michela Blaveta z opery Les Indes galantes od Jean-Philippa Rameaua nebo dva kvartety „květinového milovníka“ George Philippa Telemanna a další. Jednoznačně kladným prvkem takto vystavěné dramaturgie však byla i dostatečná pestrost programu, podpořená vcelku netradičním rozmístěním jednotlivých skladeb (např. dva Telemannovy kvartety nebyly uvedeny hned za sebou, ale rozděleny do obou polovin koncertu; celý večer začínal i končil výběrem částí z Les Plaisirs champêtres Jean-Féry Rebela atd.).
U počátečního Rebela se nám mohlo zdát, že venkovní akustika možná koncertu moc přát nebude – jednotlivé složky souboru nepůsobily úplně vyváženě po zvukové stránce (housle v podání Lenky Torgersen a Vojtěcha Semeráda téměř zcela přehlušovaly flétnu Jany Semerádové) – ale je také možné, že tento pocit posluchač získal spíše kvůli počátečnímu sehrávání se a postupnou snahou nalézt ono jedinečné společné souznění, které u tohoto souboru známe. Už při nadcházejícím Pařížském kvartetu č. 4 h moll George Philippa Telemanna jsme totiž při často se vyskytujících místech duetové povahy mohli zaznamenat skvělé zvukové i artikulační prvky hudební sounáležitosti mezi sourozenci Semerádovými; jednotlivé věty, z nichž bych nejvíce vyzdvihla pomalou a v této interpretaci neuvěřitelně teskně se linoucí část „Triste“, nepostrádaly zvukovou ani barevnou kontrastnost.
O vítaný zvukový předěl se poté postaraly dvě části z již zmíněné Fischerovy suity ze sbírky Musicalisches Blumen-Büschlein pro cembalo v podání Filipa Hrubého, díky čemuž jsme také mohli plně docenit (již v předchozích skladbách slyšitelnou, avšak ostatními nástroji poněkud potlačenou) čistou, bezchybnou a stylovou hru tohoto mladého instrumentalisty. V poslední skladbě před přestávkou, „Sonnerie de Sainte Geneviève du Mont de Paris“ Marina Maraise, se pak virtuózním partem a ušlechtilou zvukovostí ukázala i poslední členka tohoto dnes vystupujícího pětičlenného souboru, Hana Fleková, na violu da gamba.
Těsně po potlesku spadlo pár kapek, ale naštěstí se déšť nijak nerozvinul, a tak jsme se po přestávkové procházce v zámeckých zahradách mohli opět usadit na svá místa pod širým nebem a nepřijít tak o několik dalších působivých prvků, které si pro nás Collegium Marianum připravilo. Tím prvním byla hned vzápětí hra Blavetovy/Rameauovy „La Rose“ ze zámeckého balkónu, po jejímž skončení se soubor teprve po majestátním schodišti přesunul k nám dolů. A aby těchto impozantních vychytávek nebylo málo, začala padat tma a zbytek koncertu tak dostal opět jinou atmosféru.
Zatímco si tedy skupina krvežíznivých komárů z nedaleké Vltavy pochutnávala na nás, my jsme si vychutnávali druhý z dnes prováděných Telemannových Pařížských kvartetů (č. 6). Zde mě z hlediska interpretace zvláště zaujala část „Distrait“; vyznačovala se lehkostí, hráčskou přesností a technickou přesvědčivostí, a to zvláště z hlediska dialogického podání Lenky Togersen a Jany Semerádové; místy dostala sólistické slovo taktéž Hana Fleková. Těmto třem dámám se spolu s Filipem Hrubým podařilo dosáhnout geniální gradace koncertu, jehož třešničkou už pak byl spolu s Vojtěchem Semerádem pouze Jean-Féry Rebel, sršící pozitivním napětím a energií. („Tambourin“ z Les Indes galantes Jean-Philippa Rameaua jako přídavek už jen dotvořil závěrečnou tečku.)
Soubor Collegium Marianum si nejčastěji spojujeme s přízvisky jako „půvabný“, „něžný“, „sympatický“ a další; vzhledem k dnešnímu koncertu bych si dovolila ještě připojit přídavné jméno „působivý“, a to díky celkové atmosféře i těm stovkách detailů, které na posluchače zapůsobí a taktéž způsobí, že si takovýto večer dlouho pamatujeme. Pokud nám ovšem dnešní zážitek nepřehluší dojmy z dalších jistě taktéž působivých koncertů festivalu Letní slavnosti staré hudby, které nás toto léto ještě čekají.
