Již úvodní Bachovu Passacaglii c moll vystavěl Johannes Zeinler s vynikajícím smyslem pro rovnováhu mezi celkem a detailem. Čitelně a jasně artikulované linie hlasů v jednotlivých variacích byly podtrženy decentními, plynulými změnami rejstříků. Zeinler se cíleně vyhnul zbytečně ostrým, „neobarokním“ zvukovým kombinacím a ze svatojakubských varhan vytěžil zvuk opravdu blízký středoněmeckým varhanám Bachovy doby, aniž by se však omezoval v registrační nápaditosti. S naprostou přirozeností pak vygradoval velkolepou fugu: již v úvodu zmíněný vnitřní klid rozhodně nepostrádal tah a napětí, což se prokázalo i v dalších skladbách bohatého programu.
Suita Pelleas a Melisanda Gabriela Faurého (v úpravě L. Robilliarda) se stala pravou hostinou zvukových barev (tentokrát by asi bylo namístě pochválit i přípravu nástroje před koncertem – varhany byly velmi dobře naladěné…). Zeinlerův interpretační přístup byl skutečně mistrovský: barevnost zvukových kombinací se zdála být takřka nevyčerpatelná, ale nic nepůsobilo samoúčelně. Veškeré zvukové a dynamické nuance byly nesmírně citlivé a plně sloužily co nejpřirozenějšímu a nejplastičtějšímu vyznění hudby – ať už místy podtrhly spíše barvitost harmonie, nosnost melodie či přehlednost polyfonie.
Zcela odlišný zvukový charakter vtiskl interpret náročné Taneční Toccatě rakouského (vídeňského) skladatele 20. století Antona Heillera. Zvuk místy až lehce bizarní dokonale korespondoval se zvláštním charakterem této hudby a jejími místy trhanými rytmickými impulsy, které podal Zeinler s precizní artikulací a dokonalou technickou suverenitou.
Opět díky dokonale propracované barevně-dynamické koncepci dokázal interpret vdechnout život i poněkud nevýraznému a invenčně chudému Adagiu E dur Franka Bridge. S nadhledem vynikajícího „stratéga“ pak vystavěl závěrečné dílo Maxe Regera – rozsáhlou Fantazii a fugu d moll op. 135b. Skladbu náročnou po všech stránkách ztvárnil jak s naprostou technickou jistotou, tak se smyslem pro složitou tektoniku díla: fantazie je téměř kaleidoskopickou tříští tématických plošek, jimž dokázal Zeinler vtisknout celistvou koncepci, dvojitá fuga potom naopak vyžaduje velkou trpělivost a klid ve své první části, aby se její druhý díl mohl rozvinout do grandiózního vrcholu, jímž Zeinler svůj výkon korunoval.
V přídavku – 1. větě z Bachovy Triosonaty Es dur – složil interpret ještě jednou poctu letos oslavovanému Mistrovi, tentokrát v decentně komorním duchu.
