Koncert se konal ve středu 23. září 2020 v části města Ostravy s názvem Pustkovec. Kdysi dědinka, dnes moderní část města, která nepostrádá vedle panelové zástavby ani půvabnou část s rodinnými domy, zahradami a parkem. Vedle parku je kostel z roku 1998, zasvěcený bratřím Cyrilu a Metoději. Dřevem vykládaný interiér s mírně klenutou, ne příliš vysokou klenbou zdobí moderní vitrážová okna. Působivé a útulné, pro koncerty komorní hudby jistě velmi vhodné.
Potíž byla v tom, že koncert, který sem dramaturgie festivalu zasadila, nebyl ani zdaleka komorní. Žesťový soubor o téměř 30 hudebnících s tympány je zdrojem decibelových orgií. K tomu smíšený sbor téže velikosti, to je koktejl pro uši téměř vražedný. Akustika kostela si neumí s velkou decibelovou zátěží poradit, zvuk se převaluje v prostoru, zejména na bocích, kde se klenba svažuje. Posluchači, kteří zde seděli, nemohli rozklíčovat z masy hluku, která k nim doléhala, žádné bližší detaily. Produkci ozvláštňoval nápad, část orchestru postavit na balkon, což bylo atraktivní, ale ještě zvyšovalo problém akustiky. Co mělo zamýšlený efekt, byly fanfáry ze zákulisí. Bylo dobré, že se na jednotlivé skladby měnil počet a obsazení hráčů, přispělo to k osvěžení akustického vnímání. Všechny skladby, které zazněly, aranžoval pro žesťový orchestr trumpetista Ondřej Moťka.
Skladby, které zazněly, byly všechny z doby barokních autorů. Na začátek Giovanni Gabrieli a jeho Canzon duodecimi toni, následoval Antonio Vivaldi a jeho Koncert č. 9 d dur, op. 3, RV 230. Obě skladby byly jen pro žesťový orchestr a během nich se stačili posluchači zorientovat, co že to vlastně poslouchají. Hudebníci hráli s plným nasazením a ani dirigenta Chuhei Iwasakiho nenapadlo, že by v sále mohli posluchači vnímat výsledný efekt s jakýmikoliv problémy.
Situace se zkomplikovala v další skladbě, kdy přistoupil sbor. Česká mariánská muzika Adama Michny z Otradovic, to byla volba pro jiné prostředí efektní, tady poněkud problémová. Tři části skladby byly podány precizně, ale bez ohledu na dynamiku, která neměla vývoj, a po určité době začal být vjem jednotvárný. Z poslední části, Mariánské Ave – jen pro sbor a cappella –se najednou vyloupla perla a stačilo k tomu jen málo, zpívat chvíli piano. Následoval Heinrich Ignaz Biber a jeho Sonata Sancti Polycarpi. Skladba je hrána v nižší poloze, kde zněly trombony velebně, škoda, že trubky měly místy nepřesnosti v intonaci.
Bohuslav Matěj Černohorský a jeho Laudetur Jesus Christus, to byla opět příležitost pro sbor a cappella. Před sbor se postavil opět jeho dirigent Jan Svejkovský, kterému se povedlo vyloupnout ze skladby čistě znějící fugu. Další skladbou bylo Glory of Choirs – suita z oratoria Mesiáš Georga Fridricha Händela. To byl úkol téměř nadlidský, ale v daných podmínkách se sbor i orchestr vytáhli k maximálnímu výkonu, kdy se vzájemně respektovali a doplňovali. Části Sinfonia, The Lord gave the Word, Since by man came death, to byl výkon, který pohlcoval publikum. Hallelujah, známá část, s fugou gradovala do velebné mohutnosti a strhla k prožitku i dirigenta, který burcoval účinkující do stále větší gradace. Závěrečné Amen pokračovala v trendu až do závěrečného fortissima.
Koncert ještě dál pokračoval, následovala Ave Maria Antona Brucknera, opět sbor a cappella, kde opět léčilo duši i uši nadpozemské piano a skladbu ozvláštňovaly dynamické kontrasty. Sonatu sancti Petri et Pauli Pavla Josefa Vejvanovského hráli hudebníci jen ve dvou kvartetech po stranách sálu, některé nástroje byly na balkoně.
Závěrečnou skladbou byla Toccata a fuga d moll, BVW 565 Johanna Sebastiana Bacha. Úvodní intráda zmrazila posluchače, postupně narůstalo přebírání hlasů, aby zaznělo celé plénum orchestru. Excelovaly především trubky, poklonu je nutné dát alespoň za všechny hráčům, jako jsou trumpetisti Ondřej Moťka, Dávid Pollák, Jozef Zimka, Pavel Skopal, ale samozřejmě i dalším, hornisté Milan Křeháček, Lukáš Brázdil, Ján Garláthy, Kristýna Ratajová, za trombony Filip Vrajík, eufonia Jan Pospíšil, tuby Dalibor Vinklar a tympány Jan Nepodal.
Český filharmonický sbor Brno připravil sbormistr Petr Fiala, ale koncert řídil Jan Svejkovský. Bylo vidět, že si se sborem rozumí a že chápe, že jejich vstupy a cappella jsou právě to, co celý koncert zachraňuje a dává mu napětí a zajímavost kontrastu dynamického podání a vývoje.
Moravia Brass Band je mladý, dynamický soubor hráčů na žesťové nástroje, který je ambiciózní a troufá si na skladby, které jsou v původním provedení cíleny pro vynikající hráče. Pro mladé hudebníky je to výzva, pro posluchače překvapení a trošku i šok, jestliže je slyší poprvé. Žesťové nástroje jsou atraktivní samy o sobě, a jestliže je jich tolik pohromadě, působí jako zjevení.
Oba soubory – orchestr i sbor – v daných podmínkách prokázaly technickou brilanci a muzikantskou erudovanost. Jen se už od počátku přípravy akce nepotkal prostor sálu s charakterem souboru, což byla ve výsledku škoda pro posluchače.
