Další díl Ringu v Linci: Siegfried

Pavel Horník, 21.11.2014 0:00

Třetí díl Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův, jejíž uvedení započalo v operním divadle v Linci na podzim minulého roku, se představil teď v listopadu. A byl skutečně zajímavý. Tak jako Rýnské zlato bylo inscenačně velmi rozdílné od následující Valkýry (naše recenze najdete zde a zde), Siegfried v tomto trendu pokračoval, ale určitě ku prospěchu věci. V dosavadních představeních zdejšího Ringu se měnila časová posloupnost děje od období začátků našeho letopočtu někde na Blízkém východě přes dvacátá až třicátá léta někde na středoevropském kontinentě až do aktuální současnosti. Po setmění světel ve velkém hledišti nového divadla začaly úvodní takty předehry prvotřídně podané Brucknerovým orchestrem za vedení svého dlouholetého šéfa anglického dirigenta Dennise Russella Daviese.

Před diváky se neobjevila lesní skalní jeskyně, v jejímž šeru skřet Mime vychovává po Sieglindině smrti jejího syna Siegfrieda. Ocitáme se v nesmírném nepořádku dílny spojené s obytnou místností, kde nechybí lednice či pohovka, v pozadí na dvoře leží v nepořádku haldy pneumatik. Nad touto do šířky celého jeviště rozvrženou dekorací (scénograf Gisberg Jäkel) se promítá barevný obraz z plechů stlučených, ale kupodivu barvami hýřících domků, neutěšené favely na městském předměstí.Scéna působila spíše rozpačitě, a nikterak nekorespondovala s obvyklou mimořádnou invenčností německého režiséra Uwe Ericha Lautenberga a jeho scénografa; autorkou celkem neutrálních kostýmů byla Antje Sternberg.

V úvodním dějství se naskýtá velká pěvecká, ale i herecká příležitost pro Mimeho i Siegfrieda, kteří jsou většinu času v akci na jevišti. Toho maximálně využil vedle propracované pěvecké stránky hlavně Mime v podání velmi přesvědčivého Matthäuse Schmiedlechnera, u něhož ani nevadila štíhlá a dosti vysoká postava pro roli skřeta. Dokonce lze říci, že vytvořil emociálně silnější postavu než jeho slavnější a zkušenější kolega v roli Siegfrieda, švédský hrdinný tenor Lars Cleveman, který byl skoro deset let sólistou Královské opery ve Stockholmu. Má za sebou úspěšnou světovou kariéru ve wagnerovských rolích v Bayreuthu (Tannhäuser), Met v New Yorku (Siegfried), Covent Garden (Tristan), ale i v řadě jiných rolí na dalších světových jevištích. Jeho hlas příjemného zabarvení má dostatečný objem ve všech polohách, ale hlavně si umí inteligentně rozvrhnout své síly, aby beze známky viditelné únavy zvládnul nelehkou roli až do konce. Navíc to bylo překvapivé kvůli tomu, že mluvčí – nevím proč až po začátku druhého dějství – před oponou publiku oznámil, že Lars Cleveman je silně nachlazen a zpívá jen aby umožnil představení. Je pravdou, že v prvním dějství se u něho objevila dvě viditelná hlasová zaváhání, ale pak již bylo vše bez problémů. Z prvního jednání je třeba zmínit i zajímavý režijní nápad, kdy Mime při svém vyprávění Siegfriedovi o jeho matce mu ukáže její šaty, které on pak jako drahocennou relikvii nosí při sobě v baťůžku.Brzy se také objevuje štíhlý poutník v klobouku, v dlouhém plášti a s baťohem na zádech. Mime poznává Wotana, kterého tak jako v předešlých dílech tetralogie ztvárňuje Gerd Grochowski z Berlína. Je to zkušený zpěvák s příkladnou pěveckou technikou, ale ne s příliš velkým hlasovým volumenem. Při přípravě a pak i samotném kováním meče si Siegfried pomáhal v technologii zpracování tabletem, jehož údaje se promítaly na plochu nad Mimeho obydlím. A to byl právě onen časový posun do vyspělé počítačové techniky dneška. Jen mi připadalo trochu humorné, že ukovaný nový Nothung nebyl opravdový meč, ale jen mečík, a proto jsem byl velmi zvědav, jak jím bude v následujícím dějství zabíjet obra Fafnera přeměněného ve velkého draka. Ostatně Siegfried si vyzkoušel meč ne rozetnutím kovadliny, ale melounu.

Samozřejmě i po přestávce se konalo překvapení. Neobjevil se hustý les, ale scéna ohraničená dvěma mělce kanelovanými bílými antickými sloupy, propojenými posuvnou ocelovou masivní mříží, za níž se nacházela veliká stěna z plátů. Za tou sídlí ve svém obydlí obr Fafner (ukrajinský člen souboru Nikolai Galkin) a hlídá svoje zlato, prsten a roušku. V popředí číhá Alberich na toho, kdo obra zabije, aby se pak pokladů zmocnil on sám. Mime přivádí Siegfrieda, na zadní stěně se objeví projekce lesa se zurčícím potokem. Zaznívá jímavá melodie, Siegfried zpívá „Dass der mein Vater nicht ist……“ a na scénu přicupitá roztomilá dívka, což je lesní ptáček – Waldvogel v podání Gothy Griesmayer a laškuje se Siegfriedem. Původnímu hlasu za scénou přiřknul režisér docela důležitou roli a dlouhou fyzickou přítomnost na jevišti. Siegfriedův zápas s Fafnerem přeměněným na draka probíhá nakonec „nekrvavě“, pouze virtuálně v podobě počítačové hry vedené z hrdinova notebooku, za pochopitelných velkých obrazových projekcí. Otevírá se vchod i zadní stěna Fafnerova obydlí, což je interiér banky, kde na veliké krychli zlata leží Fafnerova mrtvola. Na scéně se objevuje kompars složený z personálu peněžního ústavu, ochranky a novinářů. Nechybí obdivovaný vítěz souboje Siegfried. Je pečlivě ostříhán a oblečen, ale hlavně již rozumí ptačí řeči. Rozdováděný Waldvogel ochotně dává svým zpěvem interview dotěrným novinářům. Moc zlata a hromadění majetku je předvedena názorně v moderním pojetí. Téměř ke konci dějství dirigent přerušil hru orchestru a na vícefunkčních displejích umístěných na zadní stěně sedadla se objevil nápis (dokonce i v češtině), že v tomto místě skladatel přerušil práci na partituře a vrátil se k ní až po dvanácti letech. Orchestr pak pokračoval ve hře dále.

Po druhé přestávce, během které bylo možné vidět při otevřené oponě přestavbu scény, se dostáváme do velikého čtverhranného prostoru jízdárny, která již figurovala v posledním dějství Valkýry této produkce, s živým cválajícím koněm, na němž valkýry svážely padlé hrdiny, a vzápětí také s velkou antickou sochou ve středu scény, do níž byla uzavřena ke spánku Brünnhilda. Nyní, po delším posunu v čase, je tento prostor značně ošuntělý a poškozený, ale uprostřed stojí stejná, leč zdevastovaná skulptura. Wotan žádá bohyni země Erdu, aby mu objasnila budoucnost. Tu svým sonorním hlasem ztvárňuje maďarská mezzosopranista Bernadett Fodor. Okolo omšelé sochy se zároveň shromažďuje skupinka mladých žen – sudičky, valkýry.Přichází Siegfried a nejdříve si připíjí s Wotanem lahvovým pivem, aby později zlámal svým mečem jeho kopí. Má otevřenu cestu k soše, postupně ji rozebírá a k jeho překvapení v ní nachází spící Brünnhildu. Představuje se její ruská interpretka Elena Nebera svým nosným hlasem v nedlouhém, ale velmi obtížném partu. Přes občasné tremolo se ale i s hodně vysokými polohami vypořádala velmi dobře. Elina Nebera studovala v Petrohradě a je pravidelným hostem Mariinského divadla. V této souvislosti je možné připomenout slova naší legendární wagnerovské interpretky Ludmily Dvořákové, která Brünnhildu v Siegfriedovi také několikrát zpívala, že je jen velmi málo pěvkyň, které tuto roli pro její náročnost bez problému vyzpívají.

Veliký závěrečný aplaus a žádné nesouhlasné reakce jen potvrdily, jak působivě se tato inscenace u publika zapsala. Samozřejmě je otázkou, do jaké míry patřily ovace Wagnerově hudbě, a nakolik inscenátorům.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Richard Wagner:
Siegfried
(Der Ring des Nibelungen)
Hudební nastudování a dirigent: Dennis Russell Davies
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Antje Sternberg
Video: Falko Sternberg
Dramaturgie: Wolfgang Haendeler
Bruckner Orchester Linz
Statisterie des Landestheaters Linz
Premiéra 1. listopadu 2014 Grosser Saal – Landestheater Linz
(psáno z reprízy 15. 11. 2014)

Siegfried – Lars Cleveman
Mime – Matthäus Schmidlechner
Der Wanderer (Wotan) – Gerd Grochowski
Alberich – Bjørn Waag
Fafner – Nikolai Galkin
Brünnhilde – Elena Nebera
Erda – Bernadett Fodor
Waldvogel – Gotho Griesmeier