Ačkoliv od aktivních let jevištního působení „Honzy“ Malíka (jak jej dosud v uctivé vzpomínce kolegové nazývají) nás dělí již šestatřicet let, je dosud uznáván jako jeden z našich nejvýznačnějších operních umělců druhé poloviny 20. století. Více jak 30 let zasvětil libereckému angažmá, kde působil mezi roky 1953-1985.
Jan Malík se narodil v Praze, 16. listopadu 1924. Ačkoliv se nejprve vyučil klenotníkem, záhy se začal věnovat soukromě zpěvu. Velmi brzy dozrál v jedinečného protagonistu dramatického tenorového repertoáru, nechyběla mu však jistá ohebnost a schopnost výtečně interpretovat i mnohé party lyrického repertoáru. Od padesátých let býval zván k hostování do Národního divadla, několikrát také stál krůček od interního angažmá, k němuž vlivem nejrůznějších okolností nikdy nedošlo, ačkoliv byl naší operní veřejností jednoznačně vnímán jako jedinečný talent.
Jan Malík navíc disponoval mimořádně zajímavým hlasovým témbrem a pěvecko-technickou kulturou, stejně tak jako v opeře ne samozřejmou schopností přirozeného herectví. Byl považován za výborného kolegu a empatického člověka, nevyhledávajícího publicitu a nemilujícího patos.
I díky libereckému angažmá Jana Malíka se tamní opera stala (zvláště pod vedením dirigentů Rudolfa Vašaty, Petra Doubravského a Františka Babického) významným konkurentem naší první scény a jako první tuzemské divadlo si mohla po boku Národního divadla dovolit například inscenovat kompletní cyklus oper B. Smetany.
Jan Malík zároveň udivoval interpretační autentičností nejen v italském verdiovském repertoáru (například v rolích Alfreda, Radama, nebo Manrica) nebo v českém smetanovském (jako Jeník, Dalibor, Lukáš, Ladislav Podhájský a jiné), ale byl například jedinečným Princem v Rusalce, Lenským či Heřmanem v nejznámějších operách Čajkovského, Caniem v Komediantech, udivoval rovněž v nejtěžších rolích repertoáru wagnerovského, jako Lohengrin či Tannhäuser. Stejně tak si rozuměl i se soudobějším repertoárem – obdivován byl například jako Laca v Její pastorkyni.
Jan Malík byl držitelem prestižní Ceny ministra kultury ČR, z iniciativy vděčně vzpomínajícího kolegy a přítele, basisty Luďka Veleho, rovněž obdržel Cenu Eduarda Hakena. Na jaře letošního roku jsme se spolu s mnohými milovníky opery těšili z udělení Ceny Thálie Janu Malíkovi za celoživotní mistrovství, na prahu léta nás již bohužel zastihuje smutná zpráva. Jan Malík byl v podstatě posledním žijícím zástupcem jedné velké pěvecké generace (připomeňme Ivo Žídka, Jiřího Zahradníčka, Viléma Přibyla). Cítíme však upřímnou vděčnost za znamenité umělecké plody, které Jan Malík položil na oltář naší hudební kultury.
Autor je členem operního sboru DFXŠ, podílí se také na dramaturgii a PR divadla..
