Václav Horálek je jedním z mnoha českých skladatelů, jejichž kompoziční kvality daleko přesáhly úroveň vesnických kůrů a škol, na kterých působili, přesto však o nich existuje velice málo informací. O Horálkovi například nevíme o moc víc než to, že působil jako kantor ve Zlonicích a učil mj. J. K. a V. Krumpholze; dochovalo se však několik jeho děl, mezi nimi i dnes uvedené oratorium, které vykazují značné umělecké kvality.
Je zřejmé, že Horálek měl smysl pro drama a budování napětí, o čemž svědčí již samotná předehra, která hudebně předznamenává celou hloubku probíraného tématu (oratorium má pašijové určení, avšak místo tradičních postav „velikonočního příběhu“ se zde objevují alegorické Svědomí, Naděje, Duše a Zoufalství). Z hlediska dramatické výstavby je klasické střídání secco recitativů a árií podpořeno jedním accompagnatem, po kterém navíc následuje velice působivá arietta „Ach mé očičky, světlé hvězdičky…“, přinášející výrazový zlom. Závěrečným sborovým „fugovaným“ výstupem pak celé dílo vyvrcholí zvukově i dynamicky.
Spojení Horálka s Mozartem do jednoho koncertu se však zdá být šťastné i nešťastné zároveň. Je dost zřejmé, že důvod dnešního přeplněného sálu nebylo Horálkovo oratorium, díky spojení s Mozartem se však dostalo do povědomí většího množství lidí než jen těch několika nadšených hudebních historiků nebo příznivců souboru Musica Florea, kteří by se na Horálka vydali i bez Mozarta.
Na druhou stranu, byť na leckoho mohla dýchnout hloubka Horálkovy hudby, Mozart ho však v druhé polovině koncertu „strčil do kapsy“. Moc tomu nepomohla ani interpretace pěveckých partů; bylo znát, že sólisté mají Mozarta přece jen zažitějšího, a tak Horálek, který sólové party nijak nešetřil co do náročnosti (velký rozsah árií, skoky, koloratury, náročné držení intonace atd.), o to víc zaostal za svým známějším vrstevníkem.
Mozart byl velkolepě stylový. Pokud se někdo divil, jak se Requiem ocitlo na koncertě souboru Musica Florea, který se neprofiluje takto mainstreamově, záhy pochopil. Dirigent Marek Štryncl si totiž pro dnešní provedení vybral dopracování, na němž se částečně podílel i Mozartův žák, Joseph Eybler. Ten údajně dostal po Mozartově smrti Requiem k dokomponování jako první, protože s Mozartem strávil poslední dny jeho života a znal tak jeho kompoziční záměry, na začátku „Lacrimosy“ však tuto práci vzdal, načež ji převzal F.X. Süssmayr, jehož verze se hraje nejčastěji.
Přestože se v těchto dvou verzích přepracování jedná převážně o instrumentační odchylky (Süssmayr hodně vycházel z Eyblera) – pouze místy s většími změnami – je výsledné znění dost jiné. Eyblerova instrumentace sekvencí je celkově řidší, neoplývá natolik plným zvukem a výsledný dojem je tak zvukově o dost syrovější. (Obě verze však fungují; pouze část „Confutatis“ dle mého názoru v této verzi postrádá něco ze svého obvyklého náboje a hloubky.) Zdálo se však, že se Marek Štryncl pokouší o jakousi syrovost a okleštěnost (nejen od přílišných „romantizujících“ prvků) i v jiných částech, a to důkladným vynášením (zvláště) dechových partů. Interpretace byla – zvláště v kontextu tohoto díla – příjemným osvěžením.
Orchestrální i sborové nastudování bylo provedeno velice precizně; posluchač neměl dojem sázky na kompozičně kvalitní dílo, za kterým se některé interpretační nedostatky skryjí, jak se někdy děje. Až na drobné zaváhání v prvním Osanna zvládl orchestr a sbor perfektně i Štrynclova neúprosná tempa, díky nimž provedení nechyběl tah ani styl. Pouze dvacetičlenný sbor zněl kompaktně, a to i v různých dynamikách (hřmotnost Dies irae by se navíc dala srovnat i s hřmotností těles o mnoha desítkách členů); jejich nástupy byly časově i intonačně přesné. I orchestr zaujal svým vysoce profesionálním výkonem, přesností a schopností napojení jeden na druhého.
Ze sólových pěveckých hlasů zaujal v průběhu večera především plný a sytý bas se světlejším odstínem Miloše Horáka, který hezky doplňovala barva mezzosopranistky Anety Petrasové. Průzračný soprán Michaely Šrůmové dnes sice neměl úplně svůj den, což se projevilo hlavně ve vysokých polohách, ale v ansámblu zněl perfektně. Martin Javorský (tenor) ukázal na některých místech až neobvyklou lyričnost.
V. Horálek: Oratorium & W. A. Mozart: Requiem
14. září 2021, 19:30 hodin
České muzeum hudby, Praha
Program:
Václav Horálek: Oratorium de Passione Domini nostri Jesu Christi (Opera Bohemica pro sacro die Veneris)
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem d moll, KV 626
Účinkující:
Michaela Šrůmová – soprán
Aneta Petrasová – mezzosoprán
Martin Javorský – tenor
Miloš Horák – basMusica Florea
Collegium Floreum
Marek Štryncl – dirigent
