Woven State, jak byl večer pojmenován, připravila nová umělecká šéfka souboru Emily Molnar, jejímž cílem bylo představit Forsythovu tvorbu v její co největší šíři a ukázat její proměny v průběhu věků.
Program otevíralo nejnovější dílo upravené přímo na tělo nizozemského souboru a jeho tanečníků s názvem, jako když se vám zasekne písmeno na klávesnici – N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N. Jedná se prakticky o rozšířenou verzi původního mužského kvartetu N.N.N.N. z roku 2002, zde v interpretaci dvanácti žen a mužů. Forsythe se do Haagu nemohl dostavit osobně, výsledek tedy vznikal díky online videohovorům, jimiž se choreograf připojoval ke zkouškám.
Tančí se do naprostého ticha (jakkoli je v úvodních titulcích inzerována hudba Thoma Willemse), které rozráží jen dech interpretů a rytmické údery těl o podlahu či sebe navzájem. Forsythe si, jak je jeho oblíbeným zvykem, hraje s prostorovými strukturami a pohybovými vzorci, proplétá do sebe těla a jeho končetiny, změkčuje kontury, doplňuje geometricky zajímavá gesta. Od klasického kánonu, jehož obrysy, prvky či pravidla jsou v jiných titulech zřetelné, se tanečně vzdaluje na míle daleko, slovník je zde mnohem blíže současným stylům či streetu a tolik výrazná se nezdá být ani formalistická práce s tvary, liniemi a křivkami. Výkony tanečníků jsou jistě mimořádné a dá se předpokládat, že jim řečený kus nesmírně rozšířil umělecké a tvůrčí obzory. Sledujete-li však dílo na jevišti, máte ze všeho nejvíce dojem, že se díváte na trénink či workshop Forsythovy choreografické techniky (což podporuje i rezignace na jakýkoli kostým ve formě skrumáže tepláků, ponožek a volných triček a nulová scénografie). Pro tanečníky jistě zážitek, jako divák si ale nejste úplně jistí, co tady vlastně děláte. A proč to děláte třiadvacet minut…
Nepříliš sdílné, od divadelní reality poněkud odtržené, do vlastního středu zahleděné N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N. vystřídalo dílo z úplně opačného spektra. Duet (či snad kvartet) Of Any If And z roku 1995. Na temné scéně sedí na židlích nehnutě dvojice v černém oblečení, vedle nich stojí vysoké paravany, nad nimi se postupně spouštějí a opět mizí v provazišti řady tmavých tabulek, z nichž některé jsou opatřeny několika slovy a jejichž postupné odkrývání a opětovné skrývání připomíná principy dadaistických básní.
Pozornost je však upřena především na dvojici v tělových kostýmech, která se vynoří se zpoza zmíněných paravanů. Jejich společný tanec je hypnotizující, vtahuje a láká, elektronická Willemsova kompozice (tentokrát skutečně hrající) nastoluje tetelivě intimní atmosféru a Nicola Ishimanu a Luca Tessarini podávají neskutečný výkon. Je to právě Of Any If And, u něhož nejvíce zamrzí, že NDT vlastní patrně jen na jednu kameru, která všechny choreografie zabírá pouze en face, nadto bez jakékoli snahy o přiblížení detailu. Mohli bychom polemizovat nad tím, že díky tomu není divák otrokem režisérovým a může svou pozornost zaměřit na scénu kamkoli, stejně jako kdyby seděl sám v divadelním sále. Jenomže i sedě na 2. galerii můžete využít kukátka nebo loveckého dalekohledu v případě, že z jakéhokoli důvodu potřebujete vidět detail toho pohybu či onoho záchvěvu mimiky. U filmového záznamu jen v marné snaze lepíte nos na obrazovku, což je možná děsná švanda, ale taky úplně k ničemu.
Forsythe je na tanečním poli určitým unikátem, adoptován za vlastního jak světem klasického, tak současného tance, a zatímco pro ten první bude patrně nejemblematičtějším titulem jeho In the Middle Somewhat Elevated (1987) nebo The Second Detail (1991), ten druhý bude za klíčovou považovat choreografii One Flat Thing, Reproduced (2000), jež uzavírala i nizozemský triptych.
Patnáctiminutové dílo pro dvacítku světlých obdélníkových stolů a čtrnáct tanečníků v jasně barevných kostýmech ze všeho nejvíce připomínajících obyčejné tréninkové oblečení prý bylo inspirováno arktickými výpravami a objevy polárníka Roberta Scotta a zamyslíme-li se nad tím, razance (a rachot), s jakými tanečníci přitáhnou na jeviště své stoly, skutečně připomíná nekompromisní posuvy tektonických desek a vrstev ledových ker. V podobném duchu se odehrává celých patnáct minut díla, jež se žene vpřed, nezastavuje, nezpomaluje, jen postupně houstne a kondenzuje struktury.
Z formálního hlediska je One Flat Thing, Reproduced typicky forsythovským kusem plným promyšlených vazeb, jejich návazností, kombinací a prostorových konstelací. Pohybu je mnoho a jeho drah ještě více, pojmenovat vše dobře organizovaným chaosem se však nezdá docela správné, protože vnitřní struktura je tak dokonale promyšlená, že nepřipouští jakýkoli omyl či srážku, nejedná se o jednotlivé, nekontrolovatelně universem pobíhající nabité částice, spíš o přes sebe kladené krystalické mřížky, jež si i přes výsledné zahuštění prostoru drží své jasné hranice a dráhy, jejichž objevování je jednou z nejlepších kratochvílí.
V centru pozornosti je u One Flat Thing, Reproduced pohybová a choreografická forma obdobně jako u úvodního N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N., z nějakého důvodu, který jsem si ani pro sebe nezvládla úspěšně pojmenovat, zde však výsledek funguje i v divácké rovině. Snad je to scénografií. Snad Willemsovou hudbou. Snad věcmi mezi nebem a zemí. Což je jako odpověď v umění beztak nejzábavnější.
Psáno z živého přenosu 17. prosince 2021.
Woven State
N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.N.
Choreografie, světelný design, kostýmy: William Forsythe
Of Any If And
Choreografie: William Forsythe
Hudba: Thom Willems
Kostýmy: Stephen Galloway
Tančí: Nicole Ishimanu, Luca Tessarini
One Flat Thing, Reproduced
Choreografie, scénografie a světelný design: William Forsythe
Hudba: Thom Willems
Kostýmy: Stephen Galloway
