Bylo velice sympatické, že se i v současné předvánoční době podařilo vytvořit koncert neposkvrněný zbytečným vánočním patosem. Zažili jsme naopak naprosto profesionální a civilní koncert, který nepotřeboval podněcovat emoce vánoční tématikou, protože prýštily ze samotných interpretů.
Dramaturgie tentokrát vsadila na spojení „hrdinských“ děl Ludwiga van Beethovena spolu se třetím klavírním koncertem Bohuslava Martinů – poněkud netradiční spojení, které však díky své vnitřní kontrastnosti dobře fungovalo. Bylo jistě komfortní i pro orchestr, pro nějž se tento Martinů ukázal být těžším soustem (přestože ho nakonec zvládl se ctí), že se poté mohli plně ponořit do Beethovena, kterého mají hráči přímo v žilách.
Finský klavírista Olli Mustonen u nás není příliš známý (i když v Praze vystupuje už potřetí), přestože je velkým propagátorem hudby Bohuslava Martinů. Rád ho diriguje (v současnosti zastává post hlavního dirigenta Filharmonického orchestru ve finském Turku), hraje (v jeho klavírním repertoáru jsou sólové kusy, koncerty a ve zvláštní oblibě má i dvojkoncert – viz rozhovor na Opeře PLUS) a částečně se jím i inspiruje při své skladatelské činnosti. A, jak jsme mohli zaznamenat i na tomto koncertě, osobitou kompoziční řeč Bohuslava Martinů přetavuje svou osobitou interpretací do úplně jiných sfér hudebního myšlení. Jazyk našeho skladatele velice dobře zná, má prožité všechny metricko-rytmické změny i záludnosti synkopace a hledá možnosti, jak způsobem úhozu či souzněním s orchestrem vytvořit co nejbarevnější plochy. V tomto ohledu například často a záměrně vynáší ty nejzákeřnější disonance, aby tak umocnil expresivní ráz skladby.
A že mu expresivita nechyběla! Mustonen dával do každého úhozu (a to nejen ve forte) neuvěřitelnou míru energie a neobával se ani velkých gest, která mu v jeho hudebních záměrech pomáhají. To mělo sice místy – zvláště v první větě – za následek zvukově až přílišné vyčnívání nad orchestrem a možná až zbytečně hrubý zvuk klavíru, ale je možné, že i toto byl jeden z Mustonenových záměrů. Tento pocit jistě souvisel s velkou průzračností hudební interpretace, kterou Mustonen pro tento koncert zvolil. Zcela jasně u něj převládl důraz na horizontální kompoziční myšlení, tedy vynášení jednotlivých hlasů, spíše než orientace na harmonické souzvuky. Z nich si vybíral spíše ojediněle kombinace tónů, které tu a tam zvukově podpořil (jako například již zmíněné vynášení některých disonancí).
Orchestr se své nelehké role (Mustonen dokonce už předem – vzhledem k záludnostem orchestrální souhry v tomto díle – navrhl zkoušku navíc) ujal se ctí. I přes očividně skvěle odvedenou práci při secvičování však bylo znát, že mají hráči z díla respekt; opatrnost se projevila hlavně v místech, kdy se prezentoval bez sólisty (například v předehře). Mustonenovi však byl důstojným spoluhráčem a zvláště v místech, kde sólista ubral na své expresivitě, se nám dostalo naprosto unikátní zvukovosti vyváženým spojením klavírní a orchestrální barevnosti.
Obě hraná Beethovenova díla, předehra ke Goethově tragédii Egmont (op. 84) a Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ (op. 55), spojuje téma hrdinství, boje za svobodu a odhodlání, proto jsou obě prodchnuty beethovenovsky dramatickým podtextem. Tento charakter se brazilskému dirigentovi, nyní hudebnímu řediteli michiganského orchestru Grand Rapids Symphony, Marcelu Lehningerovi, v obou dílech podařil vystihnout dokonale. Všechny důrazy a náhlé změny dynamiky byly orchestrem podchyceny s lehkostí a nadhledem a disciplinovanost hráčů (zvláště v „Egmontovi“) byla příkladná. Pouze místy – ve vyhrocených pasážích v nejsilnější dynamice v „Egmontovi“ – se nám dostalo až nepříjemného zvuku z řad vyšších smyčců; rádi jsme ho však orchestru odpustili, protože nás posléze v „Eroice“ strhnul svým zápalem a nadšením.
„Eroica“ začala v přiměřeném tempu, které však musel dirigent orchestru opakovaně připomínat (někteří hráči měli mírnou tendenci k „zatahování“). Ve druhé větě jako by se vše srovnalo, orchestr se s dirigentem plně vyladil a míra prožitku a radosti ze společného tvoření se tak ještě umocnila (zvláště působivě vyznělo fugato ve třetí části). Množství vydávané energie, nastolené vysoko již v první větě, se setrvale zvyšovalo, až se ve čtvrté větě dostal orchestr přímo „do varu“ a přivedl tak symfonii po padesáti minutách k vítězoslavnému cíli.
A3 – Beethoven. Martinů
22. prosince 2021, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina
Program:
L. v. Beethoven: Egmont, předehra ke Goethově tragédii op. 84
B. Martinů: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 H. 316
L. v. Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“
Účinkující:
Olli Mustonen – klavír
PKF–Prague Philharmonia
Marcelo Lehninger – dirigent
