S Ollim Mustonenem nejen o „planetě Martinů“

V jednom rozhovoru z 90. let jste řekl, že se snažíte rovnoměrně dělit svou profesní dráhu mezi klavírní interpretaci a kompozici. Držíte se stále této myšlenky?
Více méně ano, i když teď se zabývám také dirigováním – příští rok nastupuji jako šéfdirigent filharmonie v Turku – takže má profesní dráha se nyní rovnoměrně dělí na tři části: skladba, klavír a dirigování. Každý týden je jiný, což beru jako dosti osvěžující. Výjimku tvoří léto, kdy moc necestuji a obvykle trávím čas spíše doma – na nádherném místě v lesích u jezera, vzdáleném asi hodinu cesty autem od Helsinek – a tak se mohu více koncentrovat na skládání. Obvykle si to tak dokonce i plánuji, že si nechám vždy jednu větší zakázku (symfonie, koncert atd.) na léto. V průběhu sezóny je pak tedy má práce rovnoměrně rozdělena. Někdy se dokonce stává, že se v průběhu jednoho večera představím ve všech třech rolích: diriguji celý koncert, poté hraji, řekneme, Mozartův nebo Beethovenův klavírní koncert a vcelku často se předtím ještě objeví některé z mých děl. Ale všechno se to týká hudební profese, takže je to jako dívat se na tu stejnou věc z různých úhlů.

Ano, přesně tohle spojení mě úplně fascinuje, protože když hrajete klavírní koncert, můžete se na něj podívat nejen z pohledu interpreta, ale také skladatele a dirigenta. Prostudujete si vždy celou partituru, jako byste ji měl dirigovat, přestože jste zrovna v roli sólisty?
Samozřejmě! Například v Praze budu hrát třetí klavírní koncert Bohuslava Martinů, který je mi velice blízký ze všech tří úhlů, ze kterých se na něj mohu podívat. Martinů měl velký vliv na můj hudební život a jeho hudbu naprosto zbožňuji. Je tak osobitá a neobvyklá! Zhruba za deset minut poslechu neznámé hudby můžete směle určit, že se jedná o dílo Bohuslava Martinů. Natolik osobitý je jeho rukopis! Před několika lety jsem dirigoval jeho hobojový koncert se sólistou Nicholasem Danielem, učitelem mé ženy. Velice rád mám také koncert pro dva klavíry, který jsem hrál i dirigoval; na další sezónu jsem ho zahrnul i do repertoáru Turkské filharmonie, protože ho tu moc lidí nezná a je to podle mě nejlepší koncert pro dva klavíry, co existuje. (Tentokrát ho tedy budu pouze dirigovat.) Také mám plány uvést překrásné symfonie Bohuslava Martinů, které zde jsou také téměř neznámé. Dále je na mém „martinůovském“ repertoáru ještě sólové dílo Fantazie a toccata, což považuji za jedno z nejúžasnějších klavírních děl, a se svým přítelem Stevenem Isserlisem často hraji violoncellové sonáty.

Ty jste i nahráli, že?
Ano… Od Bohuslava Martinů toho mám na repertoáru opravdu hodně. Takže když jsme se s PKF domlouvali na programu společné akce, hned jsem navrhl jeho.

Jak dlouho máte tento třetí klavírní koncert na repertoáru?
Asi patnáct až dvacet let.

Dirigentem pražského provedení bude Emmanuel Villaume. Už jste se s ním někdy setkal?
Ne, vlastně ani s orchestrem PKF. Před několika lety jsme se domlouvali na spolupráci, z té ale nakonec sešlo.

Hrál jste někdy v Praze?
Ano, ale ne mockrát. Hrál jsem s Českou filharmonií – tehdy ještě pod taktovkou pana Bělohlávka – a myslím, že se jednalo o Beethovenův pátý klavírní koncert. Poté ještě Beethovenův třetí klavírní koncert se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu s Petrem Altrichterem a také Beethovenův houslový koncert v klavírní verzi, kterou vytvořil sám autor, s Beethoven Orchester Bonn. Na Prahu a její skvělé koncertní sály mám velice hřejivé vzpomínky.

Jaké jsou zatím vaše plány pro návštěvu Prahy? Kolik času bude na zkoušení s orchestrem?
Běžně přijíždím několik dní před koncertem. Den předem bývá jedna zkouška a poté generálka v den koncertu. Ale v případě tohoto díla Bohuslava Martinů, které je dost náročné i pro orchestr, bude vhodné zařadit ještě jednu zkoušku navíc. Každopádně se velice těším na spolupráci s orchestrem, ve kterém je každý obeznámen z hudebním jazykem tohoto originálního skladatele.

Je tento koncert náročný i pro klavíristu? Máte v něm některá záludná místa?
Pochopitelně! Sice je to pro klavír velmi dobře napsáno, ale určitá záludnost je v harmonickém jazyku a rytmu, které Martinů používá a které jsou tolik neobvyklé (a také instantně identifikovatelné). Ten rytmus musíte cítit – nestačí, když si jen v hlavě počítáte (to pomůže jen zpočátku). Když se poprvé podíváte na partituru, některé noty se vám mohou jevit jako velice podivné. Ale pak, když začnete jeho hudebnímu jazyku rozumět, všechno najednou dává smysl. Je to jako být na neobyčejné planetě, na planetě Martinů.

Co uděláte jako první, když se vám dostane do ruky nová skladba k interpretaci?
Otázka zní, jestli dílo, které mám nastudovat, pochází ze standardního repertoáru, tzn. něco, co znám nebo jsem alespoň už slyšel. Samozřejmě ale také dochází k situacím, kdy mám interpretovat úplně novou skladbu současného skladatele. Měl jsem například to štěstí, že jsem mohl spolupracovat s ruským skladatelem Rodionem Ščedrinem, který mi věnoval svůj pátý klavírní koncert. Byla to pro mě velká čest a také úžasná zkušenost. Ščedrina znám osobně a znám i jeho hudební jazyk, a tak to pro mě nebyl úplně nový svět; přirovnal bych to k lesu, který znám, ve kterém je ale místo, kde jsem ještě nebyl. Takže v tomto případě (ale i v jiných situacích) jsem si prostě sedl ke klavíru, začal hrát a snažil se zjistit, co si skladba žádá, poslechem. Celý proces nacvičování pak bývá kombinací usilovné práce a následování jakéhosi instinktu, který mi říká, co zní dobře a co ne…

Při skládání se vlastně jedná o něco podobného, kdy zpětnou vazbu o znění skladby získáte jejím přehráním. Někdy totiž napíšete něco, co se vám zdá dobré, ale když si to přehrajete, zjistíte, že to úplně nefunguje a musíte to změnit. Pro zachování skladatelského „sebe sama“ je pak vždy potřeba poslouchat a následovat vnitřní hlas.

Ano, rozumím. A jak je to při nastudovávání díla, které znáte z poslechu, ale ještě jste ho nehrál? Jak je možné se odstřihnout ode všech předchozích interpretací, které jste již slyšel, abyste zůstal interpretačně sám sebou?
Člověk je ovlivněn vším, co kdy slyšel, od té doby, co se narodil – ať už pozitivně, nebo negativně. Jako interpret moc neřeším otázku, jak „být odlišný“, spíše se snažím zjistit, co dílo potřebuje, a být poté při hře co nejvíce upřímný. Jako skladatel se cítím být součástí oné několik století dlouhé hudební tradice a považuji všechny velké skladatele minulosti za své učitele. Myšlenku některých soudobých skladatelů „píši něco úplně nového, co je úplně odtržené od naší hudební historie“ nevyznávám.

Také si myslím, že skladatel buď má svou hudební tvář, nebo nemá. A pokud ji nemá, tak není možné předstírat, že tomu tak je. Když se podíváme na některé skladatele hudební historie, tak například Stravinský psal hudbu různých stylů, ale všechno, čeho se dotkl, zní jako Stravinský. Nebo Bach, který, přestože se někdy snažil napsat hudbu v jiném stylu, než byl ten jeho, měl natolik osobitý rukopis, že cokoliv napsal se stalo Bachem. Takže si myslím, že my, jako skladatelé, bychom se neměli zabývat tím, jaké místo zastáváme v historii hudby nebo zda jsme osobití, či ne. Myslím, že bychom měli psát hudbu, která upřímně vychází z nás a kterou bychom si rádi sami poslechli.

Jaké jsou vaše první kroky při komponování nové skladby? Kde berete inspiraci?
Celý kompoziční proces má u mě vždy tři stádia. Nejprve se odněkud vynoří nápady – opravdu moc nevím odkud – je to dost intuitivní proces. Z tohoto prvotního materiálu poté vědomě poskládám celé dílo. Třetí fáze je opět intuitivní, protože se jedná o stádium, kdy posuzuji, jestli dílo zní tak, jak má. V tomto bodě říkám, že existuje mnoho cest, které vedou do Říma, ale je ještě více těch, které tam nevedou.

V této souvislosti bych zmínil Jeana Sibelia, který byl jednou tázán při rozhovoru, jaké je nejoblíbenější dílo z těch, které napsal, načež odpověděl: „To nemůžu říct, všechny jsou jako moje děti.“ Je to moc hezky řečeno a já o svých kompozicích smýšlím podobně. Mám syna, kterému je teď deset let a cítím, že nesu zodpovědnost za formování jeho osobnosti, ale až vyroste, tak vím, že ho budu muset nechat si žít jeho vlastní život. S mými skladbami se jedná o něco podobného: mám hodně co do činění s jejich zrodem, ale pak se stanou dospělými a začnou cestovat po světě. Často se pak stane, že děti/skladby začnou provádět věci, které skladatel neschvaluje, ale to už si mohu jen říct: „Co naplat, znám je velice dobře, ale nevlastním je; zajímám se o ně a přeji jim šťastný život!“

Děkuji za rozhovor a těším se na koncertě 14. října v Rudolfinu!