„Podstatnou část jeho uměleckého odkazu, komplet studiových nahrávek s filharmonií, vydal Supraphon s velkým ohlasem v letech 2002 až 2008 na 38 CD v rámci Ančerl Gold Edition. To ale zdaleka není vše. Archiv Českého rozhlasu skrýval bohatství živých nahrávek z koncertů, jež doplňují obraz této mimořádné dirigentské osobnosti,“ uvedl Vladan Drvota.
Na nový komplet zástupci Supraphonu ve spolupráci s Českým rozhlasem vybrali repertoár, na který se nedostalo při studiovém natáčení. Jde o repertoár od Wolfganga Amadea Mozarta po díla Ančerlových současníků. Mezi nahrávkami jsou Symfonie č. 7 a 8 a hudební cyklus Biblické písně od Antonína Dvořáka, symfonie Asrael a Zrání Josefa Suka, Symfonie č. 1 Bohuslava Martinů, Symfonie č. 5 Miloslava Kabeláče i velké opusy světového repertoáru 20. století.
Jedinou výjimkou mezi studiovými nahrávkami je symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany. Koncertní snímek z festivalu Pražské jaro je jedním z posledních Ančerlových záznamů před jeho odchodem do Toronta.
„Kdykoli se vrátím k Ančerlovým nahrávkám, jsem konsternován jejich zvukem a dokonalostí. Myslím, že svědčí o slavné, možná nejslavnější éře České filharmonie. Je přitom zajímavé, že Karel Ančerl svým fyzickým projevem na pódiu nikdy neevokoval romantický přístup, řada lidí ho považovala především za rytmika či precizního vychovatele orchestru, ale když jsem poslouchal jeho nahrávku Brahmsovy První symfonie, byl jsem překvapený, jak bohatě třeba frázoval a kolik je tam svobody,“ sdělil před časem Ivan Medek, jeden z nejbližších spolupracovníků Ančerla v době jeho působení v ČF.
Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v obci Tučapy u Soběslavi židovské rodině. Od roku 1926 v Praze na konzervatoři studoval skladbu a dirigování. Vzdělání zakončil v mistrovské škole u Václava Talicha, ČF poprvé dirigoval v červnu 1930. V roce 1934 se stal dirigentem rozhlasového orchestru, odkud ho ještě před začátkem druhé světové války v březnu 1939 propustili. V listopadu 1942 ho odvlekli do Terezína, kde založil a řídil komorní orchestr. V říjnu 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o rodiče, ženu i šestnáctiměsíčního syna. Ančerl vyvázl jen díky sérii šťastných náhod.
Po skončení války se stal ředitelem Velké opery 5. května (nyní Státní opera), od září 1947 působil jako šéfdirigent rozhlasových symfoniků. V roce 1950 byl ve svých 42 letech jmenován šéfem ČF poté, co jeho předchůdce Rafael Kubelík emigroval. Po okupaci Československa v roce 1968 se pro emigraci rozhodl také Ančerl s rodinou. Stal se šéfdirigentem Torontského symfonického orchestru. Zemřel v Torontu 3. července 1973 ve věku 65 let. O dvacet let později jeho ostatky převezli do ČR. Jsou uloženy na Vyšehradském hřbitově.
