Operní panorama Heleny Havlíkové (204)

Týden od 9. do 15. února 2015
* Festival Opera 2015:
– Mimi v závějích
– Ensemble Damian mezi vesmírem a olbřímím pyjem
– Zmrazovač rozmrazil i tradiční operní publikum
* Trýzně duší z Met
* Inspirace na dny příští
***

Festival Opera 2015

Mimi v závějích
Slovenské národní divadlo se na festivalu Opera 2015 v pondělí 9. února na scéně Státní opery prezentovalo Bohémou Giacoma Pucciniho, která měla premiéru v nové budově Slovenského národního divadla 31. ledna loňského roku. Hostování bratislavského národního divadla mívalo v Praze úspěch. Do značné míry se dostavil i tentokrát, byť největší magnet bratislavské Bohémy, režie kontroverzního Petera Konwitschného, nositele mnoha prestižních německých operních cen, byla až překvapivě „krotká“.

Bratislavská opera získala Konwitschného režii již v inscenaci Evžena Oněgina a s tímto provokativním odklonem od Čajkovského lyrických scén ke cool verzi lokalizované na lipské nádraží vzbudila vášně v Praze v roce 2006. Proti tomuto Oněginovi, ale například i Konwitschného inscenaci Jenůfy, kterou jsme mohli vidět nedávno na festivalu Janáček Brno v provedení opery ze Štýrského Hradce, byly tyto scény ze života bohémy tradiční až příliš.

Jak bývá pro Konwitschného a jeho výtvarníka Johannese Leiackera typické, prázdnou scénu „zabydluje“ jen několik rekvizit klíčových pro inscenační pojetí. Jenže popelnici coby kamna, postel a malířský stojan s plátnem u bohémů, v kavárně Momus stolky, povoz s mlékařskými konvemi v chumelenici u celní hranice Paříže – to vše jsme viděli nesčetněkrát. A nemohl to zachránit ani působivý noční pohled na rozsvícené pařížské bulváry na zadním horizontu, nad kterými se mihotala hvězdná obloha, ani provazochodkyně nad vánočním hemžením, ani lávka předsunutá mezi první řadu diváků a orchestřiště pro scény s výstředně extrovertní Musettou v podání energické Andrey Vizváry. Akcent tématu smrti, kterou dost prvoplánově zdůraznil projíždějící vůz s rakví za mlékařkami, však byl zřejmý spíše z režisérovy explikace v programu než z inscenace samé. Změnu oproti tradici představovalo až čtvrté dějství, když Mimi umírá nikoli v bohémské mansardě, ale v závěji sněhu, který nepřestane padat od začátku třetího dějství. A třebaže i zde dostane od Musetty na zahřátí zkřehlých rukou bělostný rukávník a Eva Hornyáková byla uvěřitelnou zamilovanou i nemocnou švadlenkou, obvyklá emoční naléhavost této scény slzy nevyloudila.

Čtveřice mladíků je zde, v oblecích a košilích, ale spíše za „zlatou mládež“, což výrazně oslabuje „veselou bídu“ mladých mužů, kteří teprve hledají svou pozici ve světě a způsob, jak se v něm uživit (v této inscenaci se lze domýšlet, že jejich dluhy zaplatí spíše rodiče). Všichni přitom zpívali skvěle, především Pavol Remenár jako divoce zamilovaný i žárlivý Marcello a Kyungho Kim s vyrovnaným tenorem a pro Rodolfa jistými výškami.Dirigoval renomovaný Friedrich Heider, současný hudební ředitel a šéfdirigent Opery Slovenského národního divadla. Hrál Bohému s velkou energií, dynamickými kontrasty (ve zrádné akustice Státní opery tak, že ve forte, slyšeno z přízemí, překrýval sólisty), naléhavostí, která ubrala na sentimentu ve prospěch hudebního vyostření situací.

Slovenské národní divadlo přivezlo do Prahy inscenaci, která jistě obstojí na evropském operním trhu, ale v kontextu celého letošního festivalu zůstala tato Bohéma jen v solidním průměru.

Hodnocení autorky: 75 %

Ensemble Damian mezi vesmírem a olbřímím pyjem
Ensemble Damian uvedl v jednom večeru v dobře zvoleném prostoru Českého muzea hudby hned tři opery: Svět podle Plinia, Strašnou travestii o těhotném starostovi a Endymia. Lze pochopit principála Tomáše Hanzlíka jako skladatele, dirigenta i režiséra, že chtěl svůj soubor na festivalu prezentovat jak svou poslední inscenací s filozofujícím mudrováním o povaze světa a vesmíru podle slavné antické Pliniovy encyklopedie Historia naturalis, tak dílem, které v repertoáru tohoto olomouckého souboru představují repliky komedie dell’arte včetně její až obhrouble vulgární komiky. A že zároveň zařadil svou erbovní, pro Damiány typickou inscenaci Endymio, ve které upravené barokní libreto dochované na kroměřížském zámku zhudebňuje Hanzlík svým typickým osobitým kompozičním stylem takzvaného barokního minimalismu kombinujícím barokní hudební motivy a skladební principy s novodobým minimalismem. Třebaže by se mohlo na první pohled zdát, že opulentní baroko a střídmý minimalismus jsou si vzdálené, revitalizace barokních schémat spočívá v tom, že je Hanzlík se svými Damiany nahlíží zkušenostmi skladatele, interpreta i diváka jednadvacátého století. V těchto svých produkcích se nesnaží pietně oživovat starou operu, ale vyvolat a probudit ducha barokní hudby s jeho afektovým scénářem až extrémních emocí tak, že nás oslovuje i dnes. Z pasti schémat barokních libret nacházejí únik v jemně ironickém odstupu. Z těchto jejich produkcí jiskří vtip, humor a nadhled, parodie. I při festivalu se potvrdilo, jak je takové propojení baroka a soudobých kompozičních postupu životadárné.

Publikum se ovšem zjevně výborně bavilo nad nápaditě zhudebněným konceptem světa, který má podle Plinia „tvar dokonale zaoblené koule, necítí konec ani počátek svých částí“, přičemž je prý „nepochybné, že se tento útvar věčně otáčí neumdlévajícím pohybem, nevyslovitelnou rychlostí“. A za prudkých výkřiků, ba zuřivosti, strachu a brečení je člověk jako Pliniův Pán tvorstva jako jediný z tvorů nadán truchlením, ale i poživačností. Pro někoho mohl být v následující travestii pod vzedmutým břichem samolibého starosty připnutý olbřímí pyj, který byl následně použit i jako mikrofon, už za hranicí vkusu – přes dobovou autentičnost takových scének v tomto druhu italského improvizovaného barokního divadla.

V sólových rolích vystoupili pouze muži – byla to zajímavá a nevídaná sestava, když vedle jednoho tenoristy a basisty v Endymiovi to byly samé ženské hlasové polohy. Slyšet v jednom večeru hned sedm kontratenoristů a jednoho mimořádně nadaného a s poetikou Damiánů zjevně sžitého sopranistu Šimona Hrona, to se hned tak nepoštěstí. Všichni skvěle zpívali, ba ti v Pliniovi i hráli na hudební nástroje, zvládli novodobou stylizaci barokní gestiky a v prvních dvou operách se mrštně pohybovali v přiléhavých modrých trikotech, zatímco v Endymiovi se zaskvěli v replikách opulentních barokních kostýmů, zatímco polonahý půvabný teenager Amor jistě provokoval latentní hříšné sexuální fantazie publika. Vše korunoval báječný smysl pro humor.

Hodnocení autorky: 80 %

Zmrazovač rozmrazil i tradiční operní publikum
Festivalový program v jeho doprovodné části skvěle okořenil Il Congelatore neboli Zmrazovač (respektive v italštině mrazák). Pověst hitu loňského Jiráskova Hronova se potvrdila i tentokrát. Soubor divadelních nadšenců kočovného divadla Ad hoc svou mafiánskou operou Il Congelatore vyvolal bouře smíchu i nadšení a získal standing ovations dokonce i u tradičního operního publika. Svým způsobem připomínal princip Limonádového Joea. Satira na příběh mafiánských imigrantů, kteří pronikají do nejvyšších pater americké politiky a využívají přitom zmrzlinové prohibice, byla zhudebněna jako sled mimořádně vtipně a výstižně vybraných a otextovaných šlágrů nebo hlášek z oper Verdiho, Pucciniho, Mozarta, ale i Janáčka či Smetany, oper včetně Carmen nebo Komediantů. „Plavbu“ zaoceánské lodi, ze které se imigrantům rozhoupaly i žaludky, hudebně provází sbor Va pensiero z Nabucca, svůj recept na nejlepší pizzu vychvaluje Sicilan Pivello na La donna è mobile z Rigoletta, půvabná a energická francouzská investigativní novinářka Carmaid se představí s melodií Musettina valčíku na rtech, fanatici Armády spásy dohlížejí na dodržování zmrzlinové prohibice s neapolskou písní a Don, hlava jedné z pěti nejvlivnějších mafiánských rodin, se svou ženou Algidou vyjadřují své odhodlání „Když matka vzplála“ na Di quella pira (Trubadúr). Domluvu dvou gangsterů na vraždu, v níž se vzájemně přesvědčují „Já vím, že řekneš ano“ provází La ci darem la mano (Don Giovanni). A chrabrý policista vpochoduje na scénu s Largo al factotum a v místě, kde originální Rossiniho Figaro vychvaluje své jméno, policista se chlubí svou fíííí-kaností, protože přece „fikanost jsem já a po opeře grázly chytám“. Při Leporellově árii Madamina, il catalogo è questo sehraná dvojice ostrých hochů Marco a Vito hledá nějaký kompromitující materiál proti Hatemanovi, který chce kandidovat na prezidenta. Na svém večírku Hatman svou vizi skvělé politické cesty vychvaluje s vévodovou árií Questa a quella z Rigoletta, než s fatálními důsledky podlehne nabídce zakázané zmrzliny „Zblízka zakus nebe“, při které zní Vivat Bacchus z Únosu ze serailu. Po milostném dostaveníčku Pivella a Carmaid s jablúčkovými lícemi, různých „morálních dilematech“ a přestřelce ta-ta na duet Papagena a Papageny udělá konečně rázně pořádek Donova manželka Algida s dramatickými koloraturami Královny noci Der Hölle Rache. A šťastný happy end dotvrdí závěrečné poučení o významu lásky k penězům s finále z Únosu ze serailu. Příběh měl spád, režie oplývala hereckými nápady a hudební úroveň herců sice nezakrývala amatérismus, ale bez intonačních nejistot ať už při zpívání nebo hraní (Lukášem Habancem obratně aranžovaný doprovod ve stínohře za plentou zvládl soubor v obsazení houslí, příčné flétny i několika zobcových, saxofonu, klavíru, kytary, bubnu a ukulele).

Byl to osvěžující večer plný chytrého a zároveň laskavého humoru, za kterým patří celému souboru pedagogů, právníka, architekta, podnikatele a dalších profesí pod vedením Jana Duchka velký dík.

Hodnocení autorky: 95 %
***

Trýzně duší z Met
V dramaturgii přímých přenosů převažují osvědčené tituly, ovšem Čajkovského Jolanta a Modrovousův hrad Bély Bartóka, navíc spojené do jednoho večera, se tomuto trendu vymykají.

Byl to neobvyklý nápad: kombinace poslední Čajkovského opery o slepé princezně Jolantě premiérované v roce 1892 a jediné Bartókovy opery o podivínském vévodovi poprvé uvedené o čtvrt století později. Díky polskému režisérovi Mariuszovi Trelińskému, kterého známe u nás z nedávného nastudování Salome ve Státní opeře, se ukázalo, že obě opery mají až překvapivě mnoho společného. Obě jsou fantaskní a mysteriózní, pohybují se na pomezí pohádek, mýtů, legend a hororu. Prolíná se jimi také řada stejných témat jako mnohovýznamových symbolů při ponorech do zraněných lidských duší – zejména kontrast světla a tmy, osamělost uprostřed přírody, pláč a slzy, naděje na vykoupení skrze lásku.Zatímco Čajkovskij nechává Jolantu žít v nádherné rajské zahradě, Treliński se svým scénografem Borisem Kudličkou umístili Jolantu do čtvercového prostoru, který svou přísnou ohraničeností připomínal spíše celu, sice s panensky bílou s postelí a trofejemi jeleního paroží, ale obklopenou temnými stromy s výhružně obnaženými kořeny, které se pak uplatní i v Modrovousovi. Treliński akcentoval Jolantu jako oběť zvrácené umanutosti vojensky přísného otce, který ovšem tajil před svou dcerou, že oči nejsou jen k pláči. Basista Ilja Bannik ovšem s nejhlubšími polohami svého partu zápasil, stejně jako s realistickým zabitým srncem, kterého podřízl a zavěsil nad lavorem, aby z něj vytekla krev. A chůva Marta a hlavně družky si z Jolanty drsně utahují, hřešíce na její slepotu. Anna Netrebko v titulní roli jako by se ve svém pěveckém výkonu nedokázala rozhodnout mezi sentimentem svého sladce lahodného sopránu a temnější výrazovou polohou trýzně z přikázané izolace. To polský tenorista Piotr Bezcała jako Jolantin zachránce Vaudémont jednoznačně vsadil na svůj oblý voluminézní tenor a nedal se rozhodit tím, že ho režisér nechal přijít s běžkami (a v botách, které by vůbec nemohly pasovat do použitého vázání) a bezradně, ba směšně pak s nimi manipulovat ve sportovní bundě, pod kterou měl ovšem bělostnou košili s motýlkem.

Zatímco Jolanta, alespoň podle kostýmů, vyústí do krémově světlé barvy (s výjimkou krále Reného) a zůstává otevřená otázka, čí byla ta černá ruka na začátku, která zakryla Jolantě oči, Modrovousův hrad navázal onou hrůznou scenérií lesa, který obklopoval Jolantino „vězení“. Za tmavé noci sem přijede auto, ze kterého vystoupí ve večerní dráždivé tyrkysové róbě Judit s Modrovousem. Stahovací vrata se uzavřou, na okna dopadá hustý déšť. Propastí výtahové šachty se oba přesouvají do stále hlouběji a hlouběji umístěných komnat Modrovousova hradu, respektive duše, ke kterým si Judita vymůže přístup – děsivé mučírny, zbrojnice, tajuplné vany s horkou vodou jako klenotnice, zahrady, vykachlíkovaného čtverce jako moře slz a nakonec lesa s otevřeným hrobem, ve kterém vidí Judit svoji vlastní mrtvolu, kterou Modrovous s takovou vášní líbá. I díky nastudování Valerije Gergijeva se strhujícím způsobem prolnula nadčasovost tématu „uzamčených komnat“ lidského nitra s Bartókovou sugestivní hudbou.

Výkon německé sopranistky Nadji Michael právě jako Judit, až perverzně přitažlivé, byl fantastický po pěvecké i herecké stránce, takže barytonista Michail Petrenko jako Modrovous vedle ní až zanikal. Ostatně Michael má ve svém repertoáru řadu rolí temných žen, které provokují, které se vymykají obvyklému lidskému morálnímu řádu – Verdiho Lady Macbeth, Mayrovu i Cherubiniho Medeu, Janáčkovu Emilii Marty, Strausovu Salome, ale i Saint-Saënsovu Dalilu. Škály, jakými Michael vyjadřovala na jedné straně odhodlání a touhu proniknout do Modrovousovy duše, a na druhé zděšení, depresi a hrůzu z toho, co vidí, třeba když se zmáčená slzami choulí u vykachlíkované stěny, přesně vystihovaly trýzně i naděje ukryté v hlubinách lidské duše.Modrovous patří k tomu nejlepšímu, co Met dosud v přenosech nabídla. Inscenace vznikla jako koprodukce Met a varšavského Velkého divadla, kde měla dokonce premiéru. Provokativní otázka na závěr – dočkáme se někdy podobné spolupráce Met s některým z našich divadel?

Hodnocení autorky: 95 %
***

Inspirace pro dny příští
Festival Opera 2015
– Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky) – Ensemble Opera Diversa – dirigent Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený, pátek 20. února 2015 v 19 hod., Divadlo Komedie Praha
– Ivo Medek, Markéta Dvořáková: Alice in bed – Národní divadlo Brno – dirigent Ondrej Olos, režie Rocc, sobota 21. února 2015 v 19 hod., Divadlo Hybernia Praha

Leoš Janáček: Zápisník zmizelého. Režie Martin Otava. Divadlo J. K. Tyla, Malá scéna v Novém divadle, premiéra sobota 21. února 2015 v 19 hod.

Festival Opera 2015

Giacomo Puccini:
Bohéma
Hudební nastudování: Friedrich Haider
Dirigent: Friedrich Haider
Režie: Peter Konwitschny
Režijní nastudování: Verena Graubner
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Sbormistr: Pavol Procházka
Orchestr a sbor Opery SND
Bratislavský chlapčenský zbor
Sbormistryně: Magdaléna Rovňáková
Pressburg Singers
Sbormistryně: Janka Rychlá
Premiéra 31. ledna Nová budova SND – Sála opery a baletu, Bratislava
(psáno z reprízy 9. 2. 2015 Státní opera Praha)

Rodolfo – Kyungho Kim 
Marcello – Pavol Remenár
Schaunard – Daniel Čapkovič
Colline – Jozef Benci
Mimi – Eva Hornyáková
Musetta – Andrea Vizvári
Benoit – Juraj Peter
Alcindor –František Ďuriač
Parpignol – Igor Pasek
Seržant – Daniel Hlásny
Colník – Martin Smolnický
Predavač – Jiří Zouhar
Akrobatka – Dorota Letenajová
Horolezec – Milan Jamrich

www.snd.sk
***

Tomáš Hanzlík:
Svět podle Plinia / Strašná travestie o těhotném starostovi / Endymio
Režie: Tomáš Hanzlík
Výprava: Vendula Johnová
Ensemble Damian
Svatocecilský sbor Olomouc
DPS Primavera Brno
Premiéry 16. května 2014 Hudební galerie Podkova Olomouc (Svět podle Plinia), 2001 (Endymio), 2008 (Strašná travestie o těhotném starostovi)  
(psáno z reprízy 13. 2. 2015 České muzeum hudby Praha)

Svět podle Plinia
Jakub Janečka (soprán, viola)
Šimon Hron (soprán, trombon)
Bedřich Lévi (alt, kytara)
Filip Dámec (soprán, housle)
Marek Kubát (soprán, theorba)

Strašná travestie o těhotném starostovi
Jakub Janečka (soprán, viola)
Bedřich Lévi (alt, kytara)
Filip Dámec (soprán, housle)
Marek Kubát (soprán, theorba)

Endymio
Endymio – Carl Thiemt (kontratenor)
Diana – Steve Wächter (kontratenor)
Aurilla – Stefan Kunath (kontratenor)
Thyrsus – Rostislav Baláž (tenor)
Sylvanus – Pavel Maška (bas)
Amor – Šimon Hron (soprán)
Morfeus – Jindřich Večeřa (tenor)

www.ensembledamian.com
***

Il Concelatore
Hudba: Georges Bizet / Leoš Janáček / Wolfgang Amadeus Mozart / Giacomo Puccini / Bedřich Smetana / Giuseppe Verdi / Ruggero Leoncavallo / Eduardo di Capua / Ernesto De Curtis / Lukáš Habanec / Gioachino Rossini / Jacques Offenbach
Dirigent: Lukáš Habanec
Scénář a texty písní: Jan Duchek
Scéna a kostýmy: Anežka Habancová
Kočovného divadla Ad Hoc
Premiéra září 2013 Příbram
(psáno z reprízy 15. 2. 2015 Divadlo Na Prádle Praha)

Marco Dallici – Adam Caha (housle)
Synovec z Itálie / Sousedka – Jan Duchek
Host – Anežka Habancová (příčná flétna, flétna)
Vito Barti – Barbora Blažíčková (flétna)
Hateman / Reverend – Lukáš Habanec (klavír)
Carmaid – Dominika Jíchová (saxofon)
Pivello – Zdeněk Melín (kytara)
Policista / Kapitán – Petr Mikulka (kytara)
Algida – Klára Šidlová (flétna)
Don – Jiří Vedral (klávesy)
Lodník Ludmila Weissová (housle)

www.divadloadhoc.cz
www.festival-opera.cz
***

Petr Iljič Čajkovskij:
Iolanta
Béla Bartók:
Bluebeard’s Castle
(A kékszakállú herceg vára)
Dirigent: Valery Gergiev
Režie: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Světla: Marc Heinz
Choreografie: Tomasz Wygoda
Video: Bartek Macias
Zvuk: Mark Grey
Dramaturgie: Piotr Gruszczyński
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 29. ledna 2015 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 14. 2. 2015)

Iolanta
Iolanta – Anna Netrebko
Vaudémont – Piotr Beczała
Robert – Aleksei Markov
King René – Ilya Bannik
Bertrand – Matt Boehler
Alméric – Keith Jameson
Ibn-Hakia – Elchin Azizov
Marta – Mzia Nioradze
Brigitte – Katherine Whyte
Laura – Cassandra Zoé Velasco

Bluebeard’s Castle
Judith –  Nadja Michael
Bluebeard – Mikhail Petrenko

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Jozef Barinka, EOD, Met, archiv