Kam spějeme? Co nastane? Odkud se díváme do zítřků? A s jakým pocitem? Nadějí? Pochybami? S odvahou? Vyslovené myšlenky respondentů, rozmístěné v úryvcích na plakátech ve foyer či zaznívající z reproduktoru v hudebním podkresu, anebo individuálně v uších díky možnosti stažení, jako by vytvořily ideový základ pro sólový pohybový rituál Soni Ferienčíkové. V aréně, uprostřed divadelního prostoru čili v obkroužení publikem hledala kotvící body pro uchycení látkového lana, pospojovaného uzly, které naznačovalo právě dokonanou trasu a zbývající omotávka kolem těla zas naději na její pokračování. Míra diváckého prožitku se přímo úměrně odvíjela od hloubky ponoru a šíře otevřenosti každého přítomného. Nasvícený prostor zahrnoval všechny, každý viděl na samotné dění i na všechny ostatní. Světlo se stalo jedním z hlavních sjednocujících prvků.
Systém rozmístění spuštěných provazů s karabinami umožňoval tanečnici spřádat prostor jako pavučinu času, vytvářet spletenec čar, který ji poskytoval oporu i vzpruhu. V chvějícím se lanoví jako by potěžkávala sebe samu, a zároveň tím i ostatní provazy napínala. S citem pro rozvolnění i tepající napětí a načasování tempo-rytmických střihů poutala pozornost. S vědomím své hlavní práce a pravděpodobných cílů byla však stále svobodnou bytostí, která mohla s různou intenzitou odvíjet vlákno, připevňovat jej do karabin a s tím proměňovat tvar svého těla, hrát si s dynamikou fyzické akce a tříbit momenty vlastního scénického projevu.
Natahováním pruhu tkaniny jako by kreslila silové pole, do něhož se vpouštěla s odhodláním i pády, vplétala se a také se nechávala nadlehčovat a popouzet k vyvažování nerovnováhy. Volný asociativní proud navěšoval na viděné leccos, od smotků, motáků, vězení po záchytnou síť budoucích nepředvídatelností. Užitý princip odvíjení a navíjení, zatěžování a balancování, mnohokrát již prověřený v dávno odvanutých projektech včetně aktuálních, nabíral zde „znovu a opět“ na významu díky naléhavosti současnosti, zaujetí a výkonu performerky.
IHOPEIWILL se přiznaně stalo více performativní událostí – vizuálně-pohybovou instalací proměňující se v čase a okolnostmi než sevřenou taneční – pohybovou inscenací. Tvůrci zastavili diváky na průsečíku všech cest, na křižovatce dálkových životních tratí, v přítomnosti s nánosy minulosti a namířeným pohledem k budoucnosti. Otázkou je, co bude pak… I hope I will… Jsme na tahu, otázkou však je, s jakou silou táhnout nebo se nechat vtáhnout. I „jen“ do performance samotné.
IHOPEIWILL
Vytvořili: threeiscompany ve spolupráci s Jarem Viňarským
Scénografie: threeiscompany
Performance: Soňa Ferienčíková
Zvuk: Never Sol, Alexandra Timpau
Vizuální obsah: Mária Júdová Tichá
Světelný design, technická podpora: Ints Plavnieks
Audiovizuální záznam k výstavě: Richard Chomo
Produkce: BOD.Y OZ (Soňa Ferienčíková, Zuzana Frištiková, Romana Packová
Výkonná produkce, PR: Romana Packová
Kreativní producent: Dirk Förster
Hlavní finanční partner: Fond na podporu umění
Finanční partneři: Nadácia ZSE, EFFEA
Koproducenti: Korespondance, Nudancefest, Tanec Praha – PONEC – divadlo pro tanec, Theaterfestival Schwindelfrei, Záhrada CNK
Psáno z české premiéry 22. 4. 2024, Divadlo PONEC.
