Sasha Waltz & Guests zahájili Tanec Praha

Jako každý rok patří červen největší taneční události sezony, která je oslavou tance i setkáváním s ním. Stejnou měrou kulturní i společenská událost, Tanec Praha vstupuje do svého 27. ročníku a stále má co nového divákům představovat. Letošní program rámují dvě velká jména – na zahájení byl pozván významný německý soubor Sasha Waltz & Guests a za měsíc se s festivalem rozloučíme také unikátně, vystoupením Batheva Dance Company. Batshevu uvidíme poprvé, zato soubor Sasha Waltz & Guests se k nám vrací, byť po dlouhé době. Po celý měsíc pak diváky čekají menší i větší uskupení ze zahraničí, česká premiéra, přemíra site specific projektů i program v regionech. Navzdory nepřízni, které u nás taneční umění čelí jaksi tradičně, bude opět Tanec Praha reprezentativní událostí mezinárodního významu.

Oficiální zahájení hlavní části programu patřilo souboru Sasha Waltz & Guests, jehož zvláštní název vystihuje podstatu fungování této berlínské skupiny. Je zformovaná kolem osobnosti choreografky Sashy Waltz, která byla v roce 1993 jeho spoluzakladatelkou. Kromě stabilního jádra, které se čas od času obměňuje na sériích konkurzů, které probíhají v různých světových metropolích, se na dílech podílí množství hostujících umělců, kteří jsou spolutvůrci – odtud přízvisko Guests. Za dobu existence souboru jich prý byly tři stovky, od výtvarníků přes hudebníky, filmaře, choreografy i interprety. Do Prahy, kde soubor vystupoval už v roce 1994 rok po svém vzniku, se nyní přijel nové generaci diváků představit s inscenací Impromtus, která v mnohém shrnuje podstatu tvorby této skupiny.Pro tento hudebně-taneční zážitek byla vybrána scéna Hudebního divadla Karlín, která pravidelně hostí nejvýznamnější zvané soubory. Je vždy zvláštní sledovat současný tanec na jevišti divadla, které se svým slohem inspirovalo v tradičních divadelních domech (konec konců otevřeno bylo už roku 1881), setkávají se tu zcela odlišné světy a divák se v nich někdy pohybuje v trochu snivém rozpoložení. Vystoupení Sasha Waltz & Guests nepřineslo tak výrazný kontrast jako některé jiné produkce, naopak samo představovalo určitou fůzi tradičního a současného. Dílo Impromtus je inspirované hudbou, vzniklo na podkladě klavírních skladeb ze stejnojmenného cyklu Franze Schuberta a několika jeho písní. Program bohužel vůbec neuvádí jednotlivé skladby, jako kdyby to bylo pro diváka nepodstatné (bohužel jde o univerzálně rozšířený nešvar našich i zahraničních produkcí).

Choreografie z hudby extrahuje emoce a přetavuje je na jevišti do série duetů propojených sborovými pasážemi. Současně staví na jednoduchém, ale výrazném výtvarném řešení –dominuje zkosená dřevěná deska spuštěná na tazích, podlaha vyvýšené scény je mírně nakloněna k divákům a sestává ze dvou různých rovin, přičemž funkci každé části scénografie odhalujeme až v průběhu inscenace a s povděkem zjistíme, že žádná není použita samoúčelně. V díle je všech složek používáno s rozmyslem a je jen na divákovi, zda přijme její dynamiku, která je velmi pomalá, a její estetiku, ve které jakoby se stýkalo několik epoch taneční historie.Využití pohybového slovníku je zároveň velmi tradiční, ve smyslu odkazu ke kořenům moderního tance, i současné, protože jej rozvádí do nových tvarů. Čiší z něj neobvyklá úcta ke kořenům a experimentální složka je velmi umírněná, přesto brzy vtáhne, protože postupně rozkrývá hlubší obrazy, zejména když tanečníci začnou více využívat a sami dotvářet scénografickou složku. Choreografie začíná spíše konvenčními výstupy, v nichž se tanečníci teprve představují, první lyrický duet není ničím výjimečný, jen zjistíme, že máme před sebou tanečníky s osobností, vybrané tak, aby každý vynikal jako individualita, aby každý přispěl jinou kvalitou i jinou fyziognomií.

Momentem, kdy divák zpozorní, je pasáž, kdy dva muži a posléze dvě ženy v páru vytvářejí až akrobatické číslo, v němž je jeden interpret druhému absolutní oporou. Jeho partner se po celé minuty nedotkne nohama země, přesto se stále pohybuje, posunuje, obtáčí a zaklesává kolem svého druha, který zatím důmyslně vyvažuje těžiště obou propletených těl. Již obdivujeme nápad i techniku provedení. V jiné pasáži zase tanečníci delší dobu jen popobíhají či poskakují po jevišti v různých drahách, přerušujíce běh krátkými interakcemi. Připomínají v tu chvíli bezstarostné děti zabrané do hry. Jako kdyby každý výjev byl věnován nějaké konkrétní životní fázi nebo situaci, ačkoli je jinak choreografie prostá jakékoli popisnosti. Jiná část zase hraje spíše na pohybový kánon a pracuje pouze s gesty, která se v rozmachu postupně mění a tanečníci je opakují jako stále se modifikující proud (odkazuje se snad na principy Bewegungschor?). Sami tanečníci se prý podíleli na tvorbě celého díla autorsky, takže je znát, že některé části mají trochu jiný charakter než druhé, i když tvoří celek. O harmonii složek se stará především hudba (prováděná živě), jen místy vystřídaná minutami ticha, kdy jsou jediným doprovodem zvuky z jeviště.Zdá se, že je to právě charakter romantických skladeb, které ovlivňují, možná až předurčují pohybový slovník. Choreografie s hudbou nebojuje a nesnaží se proti ní postavit s šokujícím kontrastem, naopak přijímá hudební strukturu jako základ a pohyb staví kolem ní, řídí se dynamikou, metrorytmickým vzorcem, náladou, je muzikální. Využívá akcenty, které v hudbě zazní, ale není to žádné plochá ilustrování nebo krkolomná snaha o vytančení každé noty, protože tato formální setkávání jsou podřízena spíše obsahu. V duetech se stále objevují zajímavé zvedačky, tančící páry se často otáčejí jeden kolem druhého nebo kolem společné osy a duety nejsou rozpohybované široce do prostoru, spíše usebrané, zobrazují společné prožívání v jednom prostoru i času.

Asi v polovině inscenace nastává větší zlom ve využití výtvarné složky. V rukou tanečníků se objevují barevné křídy, kterými kreslí na bílém baletizolu kruhy. Odlehčující až humorný prvek představuje pasáž, kdy si dva tanečníci vykračují po jevišti v holinkách naplněných vodou. Posléze jsou barevnou křídou pokryty i nohy tanečnic a z bot je do barev pomalu vylévána voda, která kreslí pod nohama tančících pohyblivý obraz, stéká ke kraji zvýšeného scénického prostoru, černá a červená jako barva smrti i života. Symbolika ztrácí svou jasnost, když se tanečnice v dynamičtějších sólech v barvě téměř koupou. Ale pak se opět dozvíme důvod, přichází scéna očištění, protože část jeviště ukrývá nádrž s vodou, do které se interpretky noří jako do rituální lázně.Choreografii však stále dominují duety, které vynikají zejména, když jsou podbarveny písněmi. Sama zpěvačka (Judith Simonis) se chvílemi stává součástí jevištního dění, je oblečena v bílém jako rusalka a ačkoli stoji nepohnutě, přispívá sílou osobnosti, strhává na sebe pozornost. V citlivém přednesu oceňujeme i velkou srozumitelnost, díky které můžeme zachytit a porozumět mnoha pasážím o ztracené lásce, bolesti a marných touhách, nejsilnějším dojmem pak působí skladba Der Doppelgänger, kdy si můžeme vychutnat verše Heinricha Heineho Still ist die Nacht, es ruhen die Gassen. Ale tím spíše vidíme, že choreografie nesleduje doslova text a nesnaží se ho na scéně popisovat a předvádět nám milenecké dvojice. Ze skladeb přebírá jejich vyznění, niternou atmosféru. Nejlyričtější z duetů přichází jako předposlední, jeho dlouhá část je založena na ne-doteku, na přibližování a sbližování, jako óda na mladou nevinnou lásku. Poslední duet zase připomíná vztah otce a dítěte, žena vykračující po špičkách potřebuje oporu, ale přesto je plna vlastní svobodné vůle a snaží se utéci po vlastních drahách a směrech.Impromptus je dílo, na které musíte být naladěni a teprve pokud budete, poznáte jeho propracovanost. Je vytvořené jako skutečné divadlo s respektem ke všem jeho zákonitostem, bez prvoplánově předhozených rekvizit, bez urputné snahy o exhibici. Choreografie se drží v natolik abstraktní rovině, že si může dovolit rozmlouvat s hudbou, aniž by doslovně kopírovala její obsah, přitom zcela respektuje její náladu. Jde o dílo, v němž snad můžeme chvílemi polemizovat o jeho délce či dramaturgii tohoto kaleidoskopu, kde snad někomu bude chybět výraznější pohybový experiment (také samotný výraz tanečníků interpretů se odráží více v tělech než tvářích), ale musíme obdivovat pokoru, se kterou choreografka přistupuje vůči velkému hudebnímu dílu minulosti. To je vlastně v dnešní době velmi neobvyklé…

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Tanec Praha 2015
Sasha Waltz & Guests
Impromptus
Hudba: Franz Schubert
Režie, choreografie: Sasha Waltz
Scéna: Thomas Schenk, Sasha Waltz
Kostýmy: Christine Birkle
Světlo: Martin Hauk
Dramaturgie: Yoreme Waltz, Jochen Sandig
Interpretace, choreografie: Maria Marta Colusi, Clémentine Deluy, Claudia de Serpa Soares, Juan Kruz Diaz de Garaio Esnaola, Luc Dunberry, Michal Mualem, Xuan Shi
Klavír: Cristina Marton
Zpěv: Judith Simonis
Premiéra 17. dubna 2004 Schaubühne am Lehniner Platz Berlín
(psáno z představení 3. 6. 2015 Hudební divadlo Karlín Praha)

www.tanecpraha.cz

Foto Sebastina Bolesch