Jano, potkáváme se u příležitosti premiéry vaší skladby k výročí Franze Kafky Wo ist F.?, která se uskuteční 5. října 2024 v provedení Pražských komorních sólistů a mezzosopranistky Belly Adamové. Líbí se mi vaše vyjádření, že lze Kafku číst mnoha způsoby, že se na jednu stranu jeví i díky popularizaci velmi známým a blízkým, na druhou často unikajícím. Odtud váš název?
Ne tak úplně… Název patří poslední XI. části cyklu a ptá se tak sám Kafka ve své stejnojmenné básni. Texty jsem vybírala z nového sborníku, který vyšel v Německu. Jmenuje se Kafka a humor a jedná se o různé citace a výňatky napříč Kafkovým dílem, které poskládané za sebou tvoří zase jiný vhled do Kafkovy tvorby.
V jakém tématu se s Kafkou potkáváte nejvíce? Pro mne je to třeba ten jeho opakující se symbol nesladěných osobních „hodinek“ s časem společenství, nebo nepřeklenutelná dichotomie mezi potřebou individuality a potřebou někam patřit, jak říkal Kafka, „být otcem rodiny.“
Ve mně rezonuje nejvíc jeho schopnost popisu krajiny-situace pomocí paralelních dějů. Takový komplexní vhled do události, kde navíc vypíchne zdánlivě nepodstatné momenty, které ovšem celou tu scénu dokáží postavit na hlavu. A humor, někdy nenápadný, skrytý, jindy očividný a opakující se, jemný, kousavý – velké množství poloh.
Kafka má také zajímavou myšlenku ohledně hudby v Proměně, kde uvažuje, že když Řehoř Samsa ztratil lidství proměnou v hmyz, možná dokáže (víc/jinak) ocenit hudbu…
Myslím, že je to otázka chápání světa, pokud svět a vůbec vesmír vnímáme jako síť propojených energií, které na sebe reagují, tak …
Kafka u sebe mluvil o „Doppelexistenci“ (Dvojí existenci): přes den práci v úřadě, v noci psaní s pocitem provinění, že zanedbává to druhé. O psaní se vyjádřil, že je to spíš příprava pro „normální život“, ale zároveň, že „on je psaním“. To asi souvisí i s onou otázkou „Wo ist F.?“ „Kde“ jste vy?
Už Shakespeare řekl, že život je jedno velké divadlo a lidé hrají své role… Asi otázka zanedbávání jednoho pro druhé nastává ve chvíli nějaké nespokojenosti, pochyb, únavy, které k tvorbě zákonitě patří. Ale domnívám se, že tvořivost je vlastnost jako každá jiná, a navíc se velmi obtížně ovládá, člověk si prostě nemůže pomoci…
Bellu Adamovou jste oslovila vy sama? Má takový temný, trochu maskulinní témbr. Je její part něčím zvláštní? Náročný? Jak se vám s interprety spolupracovalo?
Vidíte, mně její hlas přes temnou barvu připadá velice ženský. Bellu jsem poprvé slyšela zpívat v roce 2023 na Pražském jaru a uchvátila mne spíš výrazem a výběrem skladeb než jen barvou svého hlasu. Bella je představitelka nastupující generace zpěvaček. Má přesnou představu o tom, co chce a jak zpívat. Je dokonale technicky i přednesově vybavena. Svůj hlas ovládá do nejjemnějšího záchvěvu dechu. Má velmi vyhraněné hudební i estetické cítění a pokud se rozhodne pro nějaký projekt, vtiskne mu nenapodobitelnou tvář s ostře řezanými rysy, ale je to tvář velmi oduševnělá, nic prázdného.
Spolupráce s Radkem Baborákem je od začátku velmi vstřícná, otevřená. Člověk od něho cítí velkou podporu a touhu připravit pro novinku co nejlepší prostředí, aby vyrostla a vykvetla. Jeho touha je v tomto směru nakažlivá, ansámbl PKS na ni velmi citlivě reaguje a dělá pro její splnění maximum.
Cimbalista Petr Spěvák je také představitel nové mladé generace profesionálních hráčů. Studoval na univerzitě v Budapešti, miluje současnou hudbu a velmi se zasazuje, aby vysvobodil cimbál ze škatulky folklorního nástroje. Pedagogicky působí na několika školách, je nepostradatelný v Cimbálové asociaci i jako porotce mnohých soutěží a festivalů. Dohromady nás svedla Monika Boušková, která měla nápad vytvořit skladbu pro Bellu, lesní roh, cimbál a smyčce.
Vidíte nějakou souvislost mezi osobnostmi a životy Kafky a Smetany? Nebo třeba v tendencích, kterými je (dez)interpretujeme?
V jejich životech nevím, to si netroufám soudit, ale já osobně tam nacházím paralelu periferních oblastí, které oba dva s velikou péčí propracovávali. Například Má vlast. Najdeme tu plno nádherných témat a motivů, ale to, jak jsou zpracovávány takové ty části mezi, kde se jakoby nic neděje, to je dechberoucí. Stejně tak Kafka nás s nesmírnou péčí a časovou náročností uvede do obrazu, který potom jediným slovem zničí.
To je zajímavá myšlenka i v souvislosti třeba nápodoby stylu pomocí AI (například Dvořáka nebo Smetany), kde právě tyto „nepodstatné plány“ kompozice selhávají.
Děkujeme za rozhovor a zveme na koncert PKS: Franz Kafka & Z mého života 5. října 2024 v kostele sv. Šimona a Judy v Praze.
