V anotaci stálo, že novinka navazuje na experimentální kusy La Putyky, jakými byly Black Black Woods, Honey či Hit! Tell the Difference. Rozhodně je možné tento počin nazvat experimentem, ale vztahovat jej ke zmíněným titulům by znamenalo ustupovat nárokům na sdělný dramaturgicko-režijní koncept, celkově polevit v hodnotovém měřítku scénických výstupů obecně, a pak se zpronevěřit i vlastnímu pocitu, že „něco bylo opravdu hodně jinak, ale prapodivně, zvláštně“. Na rozdíl od výše zmíněných děl jako by zde zásadně absentovala základní motivace komunikovat s publikem, čitelný nebo aspoň citelný výchozí bod poskytující odůvodnění všemu alogickému jevištnímu činění, navíc ve všech ohledech nijak objevnému.
Hey, Earth! vybočilo z řady tanečních, novocirkusových i divadelních produkcí putykovského standardu, a to pro svou komunikační nekonzistenci až neadresnost, konkrétně pro nepřehledný dlouhotrvající sled na pohled nahodilých situací až bezuzdný chaos, dále pro chybějící kontext k předkládané nesourodé směsi. Častá, navenek nepodložená nehybnost či statičnost dění v kontrastu s mechanicky, na škále od slow-motion po frenetické tempo, vykonávaným zadáním, připomínala obrazy jako nefiltrované výstupy ze zkušebny. Z hledištního pohledu páru očí se pozornost topila v galaxii čekavého prázdna, ve kterém každá chvíle lapala po dechu, protože obsah nebo nosná konstrukce inscenace se drolila pomyslným cedníkem. Záchytnou síť nešponovala ani zvuková kulisa z umu zkušených a k jevištním vztahům citlivých muzikantů, taktéž ani světelný design, nabízející sice nové kompozice a hru barev, ale s takovým elánem, že dokonce převyšovaly scénické dění. Navíc se můžeme ptát: je vhodné podtrhovat úvahy o Zemi vysokou spotřebou kilowatt, materiální přesyceností a personálně obrovským energetickým výdejem pro hnětení ideového a estetického vakua? Je pak tušený klimatický podtext věrohodným stenem?
Exponace ideové prázdnoty jako post-minimalismus?
V obnaženém prostoru velkého sálu se v jeho přední části na bílé ploše tyčila vysoká instalace z prostorových těles a předmětů. Performeři se ke scénickým objektům upínali, manipulovali s nimi a proměňovali jimi prostor. A i když performeři vnášeli do představení sebe sama celou svou bytostí, ani se soustředěným nasazením jeden na druhého se pomyslně nedařilo jednotlivé dílky puzzle sjednotit. Až na dva vizuálně a artisticky působivé obrazy zahrnující fyzickou excelenci a magický efekt vybudovaného napětí s vypointovaným okamžikem v zadržení – tichu a statičnosti, se akce soustředila na rytmicky různorodý přesun věcí.
V západní kultuře se průběžně objevují alternativní projekty autorů, jejichž historie sice zahrnuje skvostnou uměleckou virtuozitu, ale najednou se navenek prezentují jinak – nesvázaně a oproštěni, dokonce bez jakékoli vazby k ní, snad až s poťouchlým či spikleneckým výrazem podtrhujícím nesnadno pojmenovatelnou tvůrčí tranzici. Se vzpomínkou na mistrovské kusy minulosti se pak díváte na jeviště, na kterém před zraky diváků původně artista, tentokrát performer, cosi dělá, o čemsi rozjímá, ale v podstatě jakoby sám pro sebe si existuje. Koexistuje tu s prostorem či objektem, ale ve svém důsledku neoslovuje, jako by se vypařoval z pověsti sebe sama. Samozřejmě je naprosto relevantní otázkou, o jakou úroveň porozumění autoři Hey, Earth! usilovali, a zda vůbec. Je skvělé na umělecké půdě experimentovat, obzvlášť se zkušeným lidským kapitálem, ovšem – pokud nezůstane jen u marketingově výhodných slov v anotaci, ale záměr se propíše i do scénického dění. Nové dílo však svůj zrak stáčelo do světa nerozklíčovatelné fikce a abstrakce, jehož řádky se kostrbatě pokrývaly tvary bez tělesně virtuózní interpunkce, a především bez srozumitelného úmyslu.
Hey, Earth!
Účinkující – celé obsazení: Viktor Černický, Jakub Slovák, Valentine Verdure, Mirek Kosík, Martin Kadrnožka, Aneta Bočková, Šárka Říhová, Žaneta Musilová, Lenka Nahodilová, Bára Halčáková, Karina Zarutska, Katrin Cvinerová, Katarína Sobinkovičová.
Koncept, režie:Thomas Steyaert
Kostýmy:Irma Saje
Světelný design: Bas Devos, Jan Hugo Hejzlar
Světla: Jan Hugo Hejzlar, Martin Příhoda
Technika: Alexandr Volný
Hudba: Veronika Linhartová, Jan Balcar a koletiv
Zvukový design: Jan Mikšátko
Produkční team: Tereza Pávová, Romana Sekáčová, Tereza Chlupáčová
Premiéra: 27. 9. 2024, Jatka78
