Baletní panorama Pavla Juráše (130)

Pavol Juráš, 06.07.2015 0:01

Tentoraz:
* Baletné triumfy na Nurejev Gala
* „Jsem hrdý Čech“ – Zdenek Konvalina (5. diel)
* Tanečné hviezdy k jubileu agentúry Ardani
* Čo sleduje Nina Poláková?
***

Rôznorodé ukážky na baletnom gala môžu často pôsobiť kaleidoskopicky a náhodne hlavne v prípadoch, kde sa stavia dramaturgia prevažne na tom „čo dom dal“. Vo Viedni tomu tak nebolo zatiaľ na žiadnom Nurejev Gala, ktoré pri svojom príchode zaviedol Manuel Legris. Ten sa vždy snažil uviesť nové diela, nové duetá či adagia, hlavne tie, ktoré majú vzťah k osobe legendárneho ruského tanečníka, ktorému je gala dedikovaná pre jeho tvorivý, desaťročia trvajúci vzťah k Viedni. Tento rok (28. 6.) to bola obzvlášť dramaturgická vyváženosť, ktorá dospela až k zlatému rezu a dokonalosti. Dlhé ukážky pôsobivých diel interpretované na najvyššej úrovni. Na umelecké pomenovanie tohto jedinečného gala by sa hodili verše Williama Blakea:

Svět v zrníčku písku rozeznat
a nebe v divoké květině,
bezmezný prostor do vlastních dlaní brát
a věčnost prožít jen v hodině.

Dali by sa transformovať aj na balet. Balet transformovať ako obraz súčasného aj minulého sveta, a čo je podstatné aj toho budúceho. Tanec ako odraz našej prítomnosti v jeho dokonalej rovine, ktorá dokáže vystihnúť to, čo by sa ťažko opisovalo slovami; podstatu, emóciu, symbol. Tým je možné prežiť v pár minútach jedného čísla práve onú neuchopiteľnú Blakovu večnosť. Nádherné, majestátne čísla oslnivej technickej virtuozity so silnou útočnosťou na emócie.

Nina Poláková za asistencie Ena Peciho strhujúco zatancovala pasáž z Bigonzettiho Kazimir´s Colours. Známe dueto Poláková prispôsobila svojej technickej bravúre. Všetky pády z výšky do hlbokého plié vyšperkovala silou, ktorá ju ťahá k zemi, aby sa zo zložitých vyosených figúr vykrútila späť. Ako zoschnutá ratolesť, či v pretlačovaných figúrach vyzerá ako úbohé chúďatko zničenej duše, ktorá však ožíva, keď vo svojej variácii pred záverom rastie a rastie. Bohatá plastickosť tela, dokonalý rozsah, s ktorým Poláková doťahuje celkom prirodzene všetky extravagantné pohyby a pôsobivá práca s rukami a výrazom balerína spája vnútorným uchopením tohto ekvilibristického čísla a zabraňuje mu cítiť z neho manieru a prehnanú formálnosť. Úchvatná je pripomienka osobnosti Rudi van Dantzinga, Nurejevovho verného kamaráta, jeho duetom Moments Shared. V takomto lyrickom adagiu dominuje balerína, ktorá nesie posolstvo a očaruje. Tu sa to stalo naopak. Roman Lazík nie je žeriav pre potreby choreografa a Iriny Tsymbal, ale je uholným kameňom choreografie, motivovanej na citát z listu sv. Pavla Korinťanom. „Staré je preč“, akási ľútosť vlastná človeku za tým, čo skončilo sa ťahá so Chopinovou etudou k pôsobivému koncu, kedy sa tanečníci zabalia do seba. Je to typicky vlastný strach človeka pred novým? Pred večnosťou? Tanečníci sa nehrajú na niečo, oni sú, to je cenná devíza dokonalej interpretácie.Ďalším stretnutím s večnosťou sú Béjartove Lieder eines fahrenden Gesellen na Mahlerov piesňový cyklus. Aká česť, vidieť Friedemanna Vogela (nič proti Robertovi Gabdullinovi, ktorý s ním tancuje) v tomto jeho sóle. Dvadsať minút na scéne Vogel pretaví do skutočného príbehu. O hľadaní seba? Podstaty života? Tanečník ako chameleón mení nielen tempo, energiu, ale aj dôsledné pointy. So svojim diabolsky vysokým relevé, extrémne pomalým kladením nohy do arabesky, ako vták pomaly vláčne necháva plynúť zložité čisté figúry, aby sa vzápätí stal krutým, skutočne agresívnym pútnikom. Finesy Vogela, gestománia, nuansy to je zvrchovaná interpretácia! Podporená samozrejme tým, že celý cyklus je interpretovaný naživo a tanečníkov sprevádza Clemens Unterreiner, ktorý s dokonale znejúcim orchestrom oživuje Mahlera ako telo, aby mu Vogel vtisol dušu.Výborným prekvapením je debut Davida Data v kľúčových pasážach Petitovej L´Arlésienne. Tanečník cíti charakter hudby aj diela, osudovosť okamihu medzi budúcnosťou zabudnutia a sebazničením. Fascinujúco sa vyrovnal s náročnými scénami abstraktného herectva, ktoré Roland Petit predpisuje medzi náročnými tanečnými figúrami. Zvykli sme si, že najlepším choreografom pre pôsobivú súčasnú bôľnu hudbu Maxa Richtera je vo svete David Dawson. Olga Esina a Kirill Kourlaev sú vo Viedni výbornou dvojicou zase pre Dawsonovu choreografiu. Esina sa nebojí nebezpečne kĺzať po podlahe, svojimi dlhými nohami rozvinúť krivku pohybu. Tanečníci spolu dýchajú ako hudba a stávajú sa výrazom tejto hudby.Vrcholom cesty týchto tancov je zobrazenie „starej“ dvojice ľudí. Človeka v svojej podstate. Manuel Legris opäť na scéne tancuje s legendárnou primabalerínou Parížskej opery Isabelle Guérin. Umelkyňa akoby vystúpila z análov klasiky a stala sa z nej postava Hanekeho filmu. Päťdesiatštyriročná étoile žiari v krehkej choreografii o lúčení, o sile lásky, o dôkaze zmyslu manželstva či vernosti, ktoré sú dnes vystavené skúške a pohŕdaniu. V pravdivej interpretácii dvoch umelcov, ktorí si už na nič nehrajú, je tento The Farewell Waltz skutočne pravdivým aj keď smutným vyznaním. Nie je to však na divadle to najcennejšie?Pozitívnu náladu elánu zaobstarali dva čísla. Celé prvé dejstvo z Nurejevovej redakcie Dona Quijota, kde sa blyskol výborný Basil Denysa Cherevychka, ktorý svojimi mužnými nurejevovskými sólami zatienil aj energickú Kitri Marie Yakovlevy. Ako zjavenie po bôľnych číslach prirodzenej ľudskej pominuteľnosti bola choreografia Skew-Whiff Paula Lightfoota a Sola Leóna. Úžasný zážitok – brilantná interpretácia!Výborne umiestnené čísla ako Allegro Brillante (Balanchine) a finále Eventide (Pickett) na úvod dvoch častí zmysluplne a efektne otvorilo dejstvá. Vedľa výborne zohraného tanečného aparátu oslnila u Čajkovského výborne koncertantne hrajúca klaviristka Shino Takizawou.

Veľkolepý obraz klasického cárskeho baletu zaobstarali dva čísla. Hosťujúca dvojica Evgenia Obraztsova so Semyonom Chudinom v Lacottovej Dcére faraóna. Primabalerína ako múza Lacotteho práce predviedla znovu aký oslnivý a žiarivý klasický tanec je, keď má dokonalú interpretáciu. Archaizujúci charakter Petipu v dokonalej štýlovej kreácii predviedla ako ohňostroj vzrušujúcich figúr. Chudin svojou rondou či šestnástimi entrechat, eleganciou a bravúrou vypálil rybník akejkoľvek inej interpretácii. Dokonalý vzor.Pomyselným vrcholom a kráľovnou sa stala Liudmila Konovalova. Nech premýšľam ako premýšľam, nenapadá ma nikto, kto urobil to čo Liuda. Balerína precízne s veľkou mierou vkusu, force a zároveň jemnosti vytvorila ilúziu šestnásťročnej Aurory v Ružovom Adagiu. To však Konovalovej nestačilo. Na záver, keď sa štyria gavalieri striedajú, aby s balerínou urobili svoju promenádu ako ponuku na svadbu, Konovalova učinila niečo nevídané. Najskôr sa jej páčil tretí princ, pretože štvrtému, keď sa baletky už trepú ako listy vo vetre, nepodala ani ruku, ale zostala celú hudobnú frázu stáť bez opory v arabeske. Oslnivé finále za zvuku triumfujúcej hudby!Hudba všeobecne bola dokonalá. Živý orchester hrajúci brilantne pre tanečníkov aj publikum. Dokonca aj také čísla ako Lento zo Šostakovičovho Koncertu pre klavír, trúbku a sláčikový orchester, Rossiniho predohru La gazza ladra či už spomenuté Mahlerove Piesne potulného tovariša interpretujú s veľkou bravúrou naživo. Dirigent Kevin Rhodes – exponovaný a skúsený baletný dirigent a celé jeho teleso; bravo! Krásny večer zakončil výbornú sezónu viedenského Staatsballettu. Manuel Legris výborne poobsadzoval svojich sólistov do nových čísel a sprostredkoval tak nielen divákom, ale aj tanečníkom vzrušujúce tanečné úlohy. A tak mohli diváci vrátiac sa k Blakeovi (nielen tí v sále, ale aj pred operou, ktorí sledovali live prenos na obrazovke) prežiť v troch hodinách minulosť, svoju prítomnosť aj onú budúcnosť.
***

Seriál – Zdenek Konvalina (5. diel)
Dnes nastal čas rozlúčiť sa so Zdenkom Konvalinou, sólistom English National Ballet. Osobne som veľmi rád za stretnutie s ním kvôli nášmu profilovému rozhovoru, pretože tanečník nie je len vynikajúcim interpretom klasického aj moderného repertoáru, ale veľmi zasvätený a rozprávačsky pútavo dokáže o svojej práci, či skôr svete, ktorému sa upísal, hovoriť. Predošlé časti, náš rozhovor o účinkovaní v baletoch Balanchina, MacMillana, Asthona, Nurejeva, McGregora, Neumeiera nájdete v minulých Panorámach.
V takom meste ako Londýn máte isto zaujímavé možnosti vidieť skvelé výstavy?

Naposledy velká výstava Freieze Art. Sto dvacet pět světových galerií se sjede a vystavují tam to nejlepší, co mají, od fotografií přes sochy až po obrazy, samozřejmě velká jména. V Londýně toho máme hodně, čím dál raději se ale chodím dívat do malých galerií. Mám rád fotografie od Burtynského, to je kanadský fotograf, který dělá fotky z letadla, takže se dívá jakoby na zem a dokumentuje různé problémy. Nedávno tady měl výstavu.

Ste pyšný Čech na Kupku alebo iných slávnych maliarov z domova, ktorí vo svete zažívajú boom?

Zajímavé, třeba jako Emil Fila, Kubišta, kubismus? Je to pořád ještě dostupné, ty ceny…

…Keď sme ešte pri tom domove: v zámorí je veľký kult Václava Havla. Stretli ste sa niekedy s úctou a obdivom voči jeho menu aj vy?

Setkal jsem se s tím, samozřejmě. On byl taková veliká osobnost od sametové revoluce, vlastně pak i v době, když už nebyl prezident, měl velký vliv na image České republiky. A hodně lidí znalo Havla víc, než Českou republiku. Byl takový velký velvyslanec. Když jsme u toho, tak pro zajímavost: v Torontu jsem potkal Tomáše Baťu. Vím, že často cestoval zpátky do Zlína, byl takovým ambasadorem. Já ho potkal párkrát i s jeho manželkou a vždy se zmínil o Havlovi, on sám byl na Havla pyšný. S tým súvisí aj ďalšia otázka: V Amerike tanečník vášho významu musí absolvovať i mnoho recepcií, párty so sponzormi, mecenášmi. Stretli ste tam zaujímavých ľudí?

Jak v Americe, tak v Kanadě je hodně kulturních společností sponzorováno privátními mecenáši, kteří sami kulturu dotují. A filantropie v Americe je starší než v Kanadě, ale pořád je to něco, co v Evropě není tak zaběhnuté, zejména v Česku. Samozřejmě je to normální, neboť společnosti musí dosáhnout majetku, aby se o něj mohly dělit. Ano, člověk potká velice úspěšné lidi. A je zajímavé, že pokud se dostanete k jinému tématu než balet, tak je to třeba obchod. To mě vždycky zajímalo. Tady v Anglii máme na párty lidi, jako designéry, ale i princ Andrew je náš patron, po princezně Dianě.

Ako sa vo svete chová k projektom, v ktorých vystupujete, napríklad České veľvyslanectvo? Venuje vôbec tomu niekto pozornosť? Že český tanečník tancuje v balete hlavnú rolu? Stretli ste niekedy veľvyslanca alebo ste boli pozvaní na nejaký míting na veľvyslanectvo?

V Torontu jsem se znal s velvyslancem i v Houstonu, ale třeba teď i v Londýně jsem byl pozvaný od pana Žantovského. Ale nicméně zkušenost, když jsem byl jednou dvakrát na gala představení v japonském Tokiu, to je ten mezinárodní baletní festival World Ballet Festival, co se koná každé tři roky, a zvou největší hvězdy. A když mě prezident festivalu vítal, říkal, že mají od každého velvyslanectví od Francie přes Rusko zdravici, ale že když ji chtěli od českého… Hm, vypadalo, že zdvořilý Japonec chtěl říct něco sprostého, že český velvyslanec neměl zájem. Někdy si říkám, že velvyslanci by měli být lepší lidé…Teraz rozbiehate zaujímavý projekt umelecký, môžete ho priblížiť?

Mám pár projektů. A jeden projekt je, že vytváříme webovou stránku, kde chceme dát dohromady kolekci baletních fotografií z celého světa a chceme, aby tam byla kvalita, aby tam byla i různá témata, která přijdou z baletního světa, třeba i ze světa tance a divadla. Chceme mít nejslavnější fotografy, co pracují s divadlem. A chceme vytvořit místo, kam lidé můžou přijít a budou vědět, že tady najdou kvalitní baletní fotografie, které si mohou koupit v různých formátech. Člověk může najít různé fotografie a vygooglovat cokoliv, ale je těžké to koupit. Takže to chceme spojit s tím, že se člověk může podívat a také koupit. Já mám rád historii, třeba šedesátých až osmdesátých let. Chceme fotografie z této éry, kdy byl balet na nejvyšší úrovni. A chceme mít různé sbírky. Takže na tom pracujeme. Myšlenka zatím je, že balet a život je umění, které my děláme 24 hodin a 7 dní v týdnu. Proto 24sevenART.

A ktoré sú vaše obľúbené?

Jeden z vynikajících je Gérard Uféras, pak jedna známá fotografka z Anglie, která fotila hodně Nurejeva a další. Je jich samozřejmě víc. Tito jsou takoví klasičtí. Každý z nich teoreticky zachytil balet.

O výstavách v Londýne sme už hovorili. Londýn je dizajnérska mekka. Chodíte nakupovať oblečenie do špeciálnych obchodov, napríklad od mladých dizajnérov? Keď strávite väčšinu dňa na sále, užijete si to vôbec? (smiech)

Londýn, i když pracuji hodně, pořád mám jako sólista určité hodiny, kdy pracuji. Ale mimo balet je důležitá i posilovna, kde pracuji s trenérem, hodně se věnuji i plavání. Ale mezitím si najdu čas na dost věcí. Londýn je velice lehký, najdeš věci, lehce se dostaneš všude, takže si Londýn užívám. Rád jedu ven, vycestuji, ale hrozně rád se ale i vracím zpátky. Člověk musí mít rád místo, kde bydlí.

Ako sa udržuje cez pol sveta, cez oceán vzťah s rodinou?

Sestra žije v Mexiku, už docela dlouho. Bratr v Monaku, ale má práci v Brazílii a žije v Riu. A mamka jezdí mezi námi. Já jsem ještě mezi Torontem a Londýnem, protože v Torontu jsem jako hostující sólista, takže naposledy jsem se viděl s máti o Vánocích a předtím v Torontu. A domu do Česka do Brna se nedostanu, taky proto, že tam nikdo není. Mně vyhovovalo, že brácha byl v Monaku, neboť do Nice se člověk dostane lehko. Teď je to těžší. S rodinou jsem ale pořád v kontaktu.

Boli ste na obálke Dance Magazin s Birgitt Zehr. Je to česť? Alebo šťastie? Alebo je to jedno?

Vím, že když člověk žije v Americe – já jsem tam od roku 1999, tak se člověk díval, kdo je na hlavní straně, takže dostat se na hlavní stránku bylo zajímavé. Nicméně když se tam člověk dostane a vidíš, že tam napsali článek, a že tam jsi, tak člověk zjistí, že je to patnáct minut slávy a potom zase práce. Člověk něco takového chce, a pak, když se to stane, si vzpomene, že to není tak důležité.Máte vedľa všetkých pracovných povinností čas na súkromný život?

No určitě mám čas na soukromý život. Pro mne je to důležité, čím dál víc důležité. Přítelkyně je důležitá a velice mě to těší. (Kým sme rozhovor dokončili a autorizovali Zdenek Konvalina sa oženil s krásnou kolegyňou a balerínou Xéniou)

Chceli by ste mať rodinu, deti? … Že by váš syn tancoval?

Ano. Rodinu určitě ano. Děti ano. Vím, že balet není jednoduchá profese a je to hodně práce. Nevím, jestli abych chtěl, aby mé děti tančily. Ale člověk nemůže nutit někomu, co má nebo nemá dělat. Budu se snažit je ale inspirovat jinými profesemi. (smích)

Teraz Londýn. Plánujete sa niekedy vrátiť do Čiech a učiť napríklad na škole? Alebo mať domček na vidieku a záhradku?

Já si myslím, že můj život je buďto v Londýně, nebo je to návrat do Ameriky, nebo dál. Poznávat jiné části světa. Chci dělat hodně věcí po tom, až skončím s tancováním. Mám hodně nápadů a hodně věcí, které chci zkusit. Nevím, zda u baletu zůstanu, třeba bych chtěl učit. Na jednu stranu mě to baví předávat vědomosti, nejen kroky, ale člověk na škole musí milovat žáky i to samotné učení. Ale pokud já bych to nemohl dělat na sto procent, tak bych to raději nedělal.

Hovorili sme trochu o Česku. Ste hrdý Čech: sledujete dôležité zápasy národného mužstva v hokeji alebo futbale? Tenis?

Já jsem hrdý Čech bez toho, abych přesně věděl, co se doma děje. Myslím, že Česko nebo státy nejsou reprezentovány jenom známými sportovci. Často jiní lidé, umělci nebo vědci, reprezentují Česko lépe než sportovci.

V Česku vás pozná len veľmi málo ľudí, dokonca i baletomani vaše meno nepoznajú. Nie je vám to ľúto?

Nevím, zda a jak o tom přemýšlet. Protože já vlastně českého diváka taky neznám. Já si myslím, že bych chtěl, abych do Česka mohl přivézt něco zajímavého. Nejenom to, že se představím jako tanečník a budu mít zadostiučinění, že jsem tančil doma. Ale kdyby bylo něco zajímavého, rád bych přijel a potěšilo by mě to.

Hovorili ste o tých vyšších baletných rokoch… Premýšľate seriózne o budúcnosti? Nedesí vás? Ste na vrchole. Ale tanečná kariéra je krátka, plná úrazov, driny. Nedesí vás čo bude?

Kariéra je samozřejmě krátká a je kratší tím spíš, že když se člověk přehoupne přes třicítku, musí se věnovat víc udržování fines a zdraví, než udržování baletní techniky, což je samozřejmost. Mám hodně cílů a pořád se cítím mladý. A člověk vždy, když jde ráno do práce na trénink, najde nové věci. A je to pořád něco, co mě prostě táhne. Na druhou stranu na budoucnost myslím velice aktivně a začínám s partnery dělat různé projekty, které se vážou více na byznys, než na umění a balet. Ale zatím je to pouze učení něčeho nového. Mám své vzdělání, jazyky a chtěl bych výhledově v budoucnu toto všechno, co jsem posbíral, využít v jiné profesi, v jiném směru, nebo založit něco, co bude moje, a ne pracovat pro někoho jiného. Možná po tom co x let pracuji pro jiné, bych chtěl pracovat pro sebe.***

Aktuality
Kto plánuje svetovú dovolenku, môže si zladiť plán s Londýnom. 17. a 18. júla sa treba vypraviť do Londýna. V divadle Coliseum, kde sídli Anglická národná opera sa bude konať oslava 25. výročia existencie najslávnejšej agentúry, ktorá zastupuje najlepších tanečníkov sveta Ardani Artists. Pod jej krídlami aj ako gratulanti sa predstavia tí, na ktorých sa najťažšie zháňajú vstupenky: predovšetkým hviezdna dvojica Natalia Osipova a Ivan Vasiliev, Arthur Pita, Elizabeth McGorian, Frank Moon, Marcelo Gomes, Denis Matvienko, Joaquín De Luz, Edward Watson … a ďalší.

Program bude zahŕňať špeciálnu dramaturgiu, nie osvedčené divácke trháky z baletných gala. Večer otvorí premiéra baletu Zeitgeist vytvoreného pre úchvatnú baletnú dvojicu súčasnosti z Kráľovského baletu: Osipovu a Edwarda Watsona. Na Husľový koncert Philipa Glassa choreograf Alastair Marriott predvedie svoju mimoriadnu javiskovo-tanečnú poetiku. Tristesse je kreácia tanečníka a choreografa Marcela Gomesa, ktorého k nej inšpirovalo básnické dielo francúzskeho autora Paula Éluarda. Gomes v ňom vystúpi s ďalšími silnými pánskymi baletnými umelcami s Denisom Matvienkom, Joaquínom De Luz a Friedemannom Vogelom. Choreografia pôvodne vznikla v roku 2014 pre tradičné predstavenie, ktoré Ardani Artist usporadúvajú Kings of the Dance. Na záver programu predvedú sólisti choreografiu Arthura Pita Facada, ktorá vznikla pred rokom ako výzva pre najslávnejšiu baletnú dvojicu súčasnosti Osipovu a Vasilieva.
***

Čo sledujem
Dnes je hosťom rubriky Čo sledujem (nie náhodou, pri tomto hodne viedenskom diele Panorámy) prvá sólistka súboru Wiener Staatsballett Nina Poláková. Rodáčka z Trnavy sa tvrdou prácou a nikdy nekončiacou drinou, spolu s veľkou láskou a pokorou k baletu a umeniu vôbec vypracovala na hviezdu Viedenského štátneho baletu a miláčika publika. So súborom hosťuje skutočne po celom svete a len v tejto sezóne má za sebou neuveriteľne krásne roly v luxusnom balení od svetových choreografov: Júlia, Odetta/Odília, Mary Vetsera v Mayerlingovi, sólo v Bella Figura, Adagio Hammerklavier a ďalšie. O jej vnútornom bohatom svete svedčí aj jej vzťah a inšpirácie v prírode, ako u iných veľkých umelcov. „Rozmýšľam, čo by som tak mohla napísať. Na Youtube si pozriem vždy len niečo, čo ma práve napadne, čo práve potrebujem, alebo nejakú pesničku… najskôr slovenskú…“, hovorí primabalerína. „Ale v televízii najradšej sledujem dokumenty o prírode. Alebo dokumenty o ľudskom tele z lekárskeho hľadiska. Momentálne sledujem skôr pracovné postupy stavby domu“, smeje sa tanečnica, ktorá sa aktívne zapája do stavby svojho budúceho domova. Ale ako relax je verná svojej vášni a harmónii prírody. Dobrý typ na leto.