Naprostou senzací a základem úspěchu byl samotný ansámbl, který čítal devět hudebníků – akrobatů. A právě ono múzické obojživelnictví, kdy valná většina z performerů zazářila jako cirkusák v sedle jízdního kola a také jako člen multiinstrumentálního uskupení, učinilo z jejich hostování velmi radostnou událost. Nevšední propojení bicyklu a hudebních nástrojů vytvářelo dějově neobvyklé situace, v nichž se zpravidla pokoušela a porovnávala odolnost a výdrž, udržení rovnováhy a směru. Střídavě se rozvíjela představa nespoutaného veselí uprostřed pomyslné cirkusové manéže na principu „kdo s koho“, ale také například francouzského venkova, kde obrazně po lučních stezkách atypicky ujížděla slečna, protože ovládala „stroj“ pouze nohama, anebo vůbec, a přitom seděla i v opačném směru, případně balancovala na „štangli“ či na řídítkách. Variací, jak si sednout na kolo a jet či jak na něj nebo na někoho na něm naskočit a hned nespadnout, nabízeli všichni přítomní plnými hrstmi na desítky způsobů, skupinově i sólově. Celek plynul v jedinečnosti nápadů na hranici risku a bláznovství, neboť kola se stále točila a dech, ten jim nedocházel.
Se začátkem se všichni přihrnuli na jeviště doslova jako lavina, která se během okamžiku změnila v hudební těleso, připravené rozeznít prostor. Ovšem, to by nesměl zaostat bubeník, jenž si svým během ze schodů skrze hlediště dopřál vzbudit rozruch a strhnout na sebe veškerou pozornost. Komičnost výstupu šponoval hledáním stoličky, nastavováním sedáku a následně si vychutnal dlouhý moment důležitosti před prvním úderem do činelu. S navazující přívalovou vlnou energie se prostorem rozlily silné hlasy nesené ve zvucích instrumentů. Kapela působila živelně až divoce. Kdokoli zrovna nedržel krok s cyklistickou krasojízdou, anebo nezaujal jiný osobitý postoj v rámci mozaiky výstupů, třímal hudební nástroj.
Cirkusové představení významně těžilo z typové různorodosti performerů a performerek. Ačkoli z hlediska genderu ve skupině převládali muži odlišného věku (na pohled i generací), byly zde také dvě ženy, které zaujaly jak hudební disponibilitou, tak artistickými dovednostmi a v neposlední řadě pak prokázaným smyslem pro černý humor. Dojem nespoutanosti a vzájemné sounáležitosti si skupina podržela až do několika dobře gradovaných finále. Poprvé se zdálo, že tečku za představením udělal sborový vokální projev, podruhé jako konec vypadala hromadná pyramida osob, ve svém základu zaklesnutých do kol, a napotřetí od roztočeného kola odletovaly zátky od lahvového piva a limonád. Až v tu chvíli se po osmdesáti minutách endorfinového cyklistického gala jeviště otevřelo a diváci metaforicky nasedli na vlnu rozprouděného prostoru.
Novocirkusové dílo vynikalo nad lecčím dramaturgií, v níž se odráželo hluboké pochopení pohybového slovníku, psaného tělesnými možnostmi ve vztahu k jízdnímu kolu. Jeho pulzaci zajišťovalo neustálé dění ve dvou, a dokonce i třech plánech najednou. Nápady se stále řinuly jako pot artistů, a přitom nebyla zanedbána ani herecká stránka a důraz na přesná načasování výměn, ale i na setrvávání v pevném bodě a tím v situaci. Výslednému ohromení jistě přispěla dlouhodobě budovaná týmová jednota, která se jevila jako klíčovou pro všechny akrobaticky riskantní sekvence, a současně hudební čísla. Ať už je realita jakákoli, francouzští umělci z La Bande à Tyrex ji ukázali jako komicky chytlavou a příjemnou skutečnost, z níž se ani nechce vystoupit – ideálně v ní totiž mít možnost nasednout na kolo a přidat se k cyklo-kroužení.
Psáno z představení dne 20. března 2025, Jatka78 Praha.
Velociraptor
Tvůrci a performeři: Benjamin Renard, Charlotte Kolly / Alice Allart, Benny Martin, Cyril Choye, Camille Chatelain, Valentin Duchamp, Robin Zobel, Pierre-Alban Monfreux, Jonathan Gagneux
Zvuk: Nicolas Barbaud
Světla: Lydie del Rabal, Joëlle Dangeard
Externí dramaturgie: Julien Monin
Kostýmy: Anaïs Clarté
Administrace: Amélie Kunde
Představení bylo realizováno za podporyFrancouzského institutu v Paříží
Pražská premiéra: 20. 3. 2025, Jatka78
