Kwiecieńův (a Schrottův) Don Giovanni ve Vídni

Mozartův Don Giovanni zaujímá v kontextu repertoárové nabídky Vídeňské státní opery současnosti i dob minulých výsostné místo. Byla to právě tato „opera oper“, kterou byl 25. května 1869 slavnostně otevřen nový operní dům na okružní třídě Ringstrasse a od té doby se sevillský prostopášník vydává na jeho jevišti za milostnými dobrodružstvími veskrze pravidelně. Dnes, 5. listopadu, si připomínáme šedesát let od znovuotevření Vídeňské státní opery po rozsáhlé poválečné rekonstrukci. Tehdy byl sice na programu Beethovenův Fidelio, nicméně Don Giovanni byl slavnostně uveden hned o den později. Jeho následná interpretační tradice zde byla spjata s desítkami zvučných jmen a právě na zvučná jména vsadilo vedení Vídeňské státní opery i při sérii čtyř podzimních představení na přelomu října a listopadu. Již jejich samotný výčet (Mariusz Kwiecień, Erwin Schrott, Marina Rebeka a Juliane Banse) v sobě nesl punc výjimečnosti, který sympaticky podtrhlo obsazení zkušeného Adama Fischera za dirigentský pult. Inscenace francouzského režiséra Jeana-Louise Martinotyho je ve Vídni na repertoáru od prosince 2010. V premiéře se tehdy v roli Masetta představil náš basbarytonista Adam Plachetka, který posléze s úspěchem převzal i roli titulní (informovali jsme zde ).

Martinoty se svým týmem (scénograf Hans Schawernoch a kostýmní výtvarník Yan Tax) představil po vizuální stránce jakousi reminiscenci barokního divadla s bočními sufitami, proměnlivým zadním horizontem a okázalými kostýmy představitelů vyšší vrstvy (Donna Anna, Don Ottavio). Tento princip neznámo proč okořenil různými odkazy na poválečné Španělsko – představovaly ho projekce starých černobílých fotografií deštivých sevillských ulic nebo katedrály a také částečně civilní kostýmy svatebčanů Zerliny a Masetta, Leporella, a dokonce i Donny Elviry. Výsledný tvar je tak výtvarně poměrně nesourodý: barokní opulentnost střídá více či méně elegantní úspornost, přičemž celé to působí dojmem, že je to tak nějak sestaveno z fundusu. Některé jednotlivosti vyvolávají otazníky: proč nad krčmou (respektive vinným sklepem) vyjádřenou typovou dekorací v duchu osmnáctého století visí zářivka, proč na scéně hoří svíce a zároveň se svítí baterkami, proč se nosí kordy a zároveň se vyhrožuje pistolí atd. atd. Scéna hřbitova se u Martinotyho odehrává v chrámu, u jakéhosi oltáře, jemuž dominuje obrovská kostra. K tomuto morbidně pietnímu místu se přichází modlit Donna Anna a na tomto místě posléze Don Giovanni uspořádá hostinu. Příchod Komtura je řešen rozlomením oltáře, potrestání samotného prostopášníka pak Giovanniho bezmocným „sklouznutím“ po hodovním stole kamsi do rudým světlem zalitého podsvětí. Je zřejmé, že režisér nechtěl být jen tradicionalistický, ale zároveň se zřejmě obával přijít s něčím veskrze osobitým. Výsledkem je bohužel jen jakýsi inscenační kočkopes, poznamenaný navíc neúměrně dlouhými (zbytečnými) přestavbami a zároveň v průběhu celého představení také utopením se v určité světelné úspornosti.

Pěveckému obsazení reprízy 1. listopadu 2015, které bylo zároveň čtvrtým a posledním představením letošního podzimního bloku inscenace, jednoznačně dominovali polský barytonista Mariusz Kwiecień (Don Giovanni) a uruguayský basbarytonista Erwin Schrott (Leporello).

Více než pánem a sluhou byli dvěma požitkářskými kumpány a spojenci, jejichž osobité charisma, zkušenost i brilantní pěvecká interpretace nechaly zapomenout na některé režijně-výtvarné nelogičnosti. Kwiecień se poprvé v této roli ve Vídni představil před deseti lety, ještě v předchozí inscenaci. Od té doby jeho krásně zabarvený, veskrze lyrický baryton nabyl na síle, part má pod kontrolou do nejjemnějších detailů a roli si doslova užívá. Vrcholem pro mne byla v jeho podání „šampaňská“ árie, kterou přednesl s absolutní grácií a nadhledem. Kwiecieńův Don Giovanni je energicky sebevědomý, prohnaně mužný, lehce arogantní i dojemně něžný. Schrottův Leporello podobné chlapáctví, podbarvené testosteronem, ještě doplňuje o určité rebelství a umně maskovanou vypočítavost. Po pěvecké stránce je Leporellem voluminézně jadrným, „rejstříková“ árie je v jeho podání doslova ukázková.

V roli Donny Anny se představila lotyšská sopranistka Marina Rebeka, která se v poslední době stále výrazněji etabluje na těch nejprestižnějších světových operních scénách. Prostor Vídeňské státní opery naplnila nejen hlasem – ve všech polohách vyrovnaným, kultivovaně vedeným –, ale také osobitým šarmem. Její Donna Anna není v žádném případě jednostranně truchlivou sebedojímající bezradnou mladou aristokratkou. Rebeka představila portrét oduševnělé emancipované moderní ženy, vedle které je (nebo spíše musí být) její snoubenec nutně ve stínu. Benjamin Bruns (spolehlivě zpívající Don Ottavio) přijal tuto „roli“ s pokorou a místy až dojemnou zdrženlivostí.

V roli Donny Elviry se nyní poprvé ve Vídni představila Juliane Banse, pro kterou je tento úkol dalším stupněm na cestě k dramatičtějšímu sopránovému oboru. Nutno ale říci, že se to ukázalo jako nepříliš šťastné. Part se zdál být nad její možnosti, místy se neubránila forsírování, její hlas zněl spíše v odstínech šedi a přílišná sebekontrola nad jednotlivými tóny jí navíc zabránila ve výraznějším hereckém ztvárnění role. Velkým příslibem do budoucna je mladá americká sopranistka Andrea Carroll, jež je od září tohoto roku posilou ansámblu vídeňské opery. Její pěvecky výrazné Zerlině sice dosud chybí určitý klid a sebekontrola v projevu, nicméně nepostrádá přirozenou muzikalitu, energii a šarm.

Totéž lze říci i o Jongminu Parkovi (Masetto). V roli Komtura se sonorním hlasem blýskl rumunský basbarytonista Sorin Coliban.

Představení měl hudebně v rukou Adam Fischer, ve Vídni oblíbený maďarský dirigent. S partiturou Dona Giovanniho je sžit, interpretuje ji s obrovským osobním zaujetím. Dílo ale cítí spíše – troufám si říci, že v tom nejlepším smyslu slova staromilsky – v pomalejších tempech, která se mu místy ne zcela dařilo koordinovat s děním na jevišti. Vídeňští filharmonikové navíc tentokrát nebyli ve hře úplně stoprocentní, v souzvuku se pak celý večer nesl v duchu určité místy nadměrné zatěžkanosti.

Inscenace se na scénu Vídeňské státní opery vrátí v této sezoně ještě jednou. V bloku tří dubnových představení se v titulní roli znovu představí Adam Plachetka, taktovku převezme Sascha Goetzel.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Adam Fischer
Režie: Jean-Louis Martinoty
Scéna: Hans Schavernoch
Kostýmy: Yan Tax
Světla: Fabrice Kebour
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 11. prosince 2010 Wiener Staatsoper
(psáno z reprízy 1. 11. 2015)

Don Giovanni – Mariusz Kwiecień
Donna Anna – Marina Rebeka
Don Ottavio – Benjamin Bruns
Donna Elvira – Juliane Banse
Leporello – Erwin Schrott
Komtur – Sorin Coliban
Zerlina – Andrea Carroll
Masetto – Jongmin Park

www.staatsoper.at