Světlana Alexandrovna Alexijevičová je běloruská spisovatelka a investigativní novinářka píšící v ruštině, která v roce 2015 jako první Běloruska získala Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ji ocenila „za polyfonní spisy, monument utrpení a odvahy naší doby“.
Životopis
Narodila se 31. května 1948 ve Stanislavu (nyní Ivano-Frankivsk) na Ukrajině jako dcera běloruského otce a ukrajinské matky. Po ukončení otcovy vojenské služby se rodina přestěhovala do Běloruska, kde rodiče pracovali jako učitelé. V roce 1972 vystudovala žurnalistiku na Běloruské státní univerzitě v Minsku a následně pracovala jako regionální novinářka a od roku 1976 jako dopisovatelka literárního časopisu Neman. Kvůli politickému pronásledování režimem prezidenta Lukašenka musela v roce 2000 opustit Bělorusko a žila více než deset let v exilu v západní Evropě, především v Paříži, Göteborgu a Berlíně. V roce 2011 se vrátila do Minsku, ale v září 2020 byla opět nucena odejít do Německa.
Tvorba
Alexijevičová se specializuje na dokumentární literaturu založenou na rozhovorech s pamětníky významných historických událostí. Vytvořila unikátní literární žánr, který sama nazývá „romány hlasů“ – polyfonní díla kombinující jednotlivé osobní výpovědi do uměleckého celku. K jejím nejznámějším knihám patří „Válka nemá ženskou tvář“ o sovětských ženách ve druhé světové válce, „Cinkový chlapci“ o válce v Afghánistánu, „Modlitba za Černobyl“ o jaderné katastrofě a „Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka“ o rozpadu Sovětského svazu. Každou knihu píše pět až sedm let a založena je na stovkách rozhovorů s přímými účastníky nebo svědky událostí.
Význam
Alexijevičová je považována za průkopnici dokumentární literatury a první novinářku, která získala Nobelovu cenu za literaturu. Její díla představují důležitý dokument o sovětské a postsovětské historii zachycené prostřednictvím individuálních lidských osudů. Jako kritička autoritářských režimů se stala symbolem odporu proti politickému útlaku v postsovětském prostoru. Její knihy jsou překládány do desítek jazyků a získaly řadu mezinárodních ocenění včetně Národní ceny kritiků v USA a Mírové ceny německých knihkupců.
Zajímavosti
V Bělorusku nejsou její knihy oficiálně vydávány od roku 1993, soukromí vydavatelé publikovali pouze dvě z nich v běloruském překladu. Díky tomu je paradoxně více známá ve světě než ve své vlasti. V roce 2020 se jako členka Koordinační rady běloruské opozice stala terčem represí a když se neznámí muži pokusili vniknout do jejího bytu, ochránili ji diplomaté ze sedmi zemí, kteří přišli vyjádřit solidaritu. Sama sebe nepovažuje za novinářku, ale za spisovatelku pracující s živým materiálem lidských hlasů a osudů.
Související články
Týden s tancem
Dnes zveme na nadílku nových projektů v současném tanci. V nejbližší době můžete vyrazit do Divadla Komedie, Divadla Archa a do Paláce Akropolis.