Mimořádné osobnosti české opery a Faust z roku 1950

Československý rozhlas v Praze natočil v poválečné dekádě mnoho operních kompletů. Mnohdy paralelně s firmou Supraphon, která preferovala české opery, zatímco snímky pražského rozhlasu obsahují rovněž nahrávky oper světových. Díky úsilí Společnosti Beno Blachuta a její spolupráci s Radioservisem spatřila světlo světa, převedena na CD, nahrávka Gounodovy opery Faust a Markétka. Rozhlasový snímek vznikl roku 1950. Tedy v době, kterou nazýváme zpětně zlatou érou české opery, a to pro plejádu pěveckých, ale také dirigentských osobností, kterými byla poválečná éra klasické hudby doslova zahrnuta. Zároveň ale tato doba opeře a vážné hudbě přála. Tolik kompletních snímků operních děl, symfonií a kantát nikdy nevzniklo. Díky nim máme dobrý přehled o tehdejší úrovni Národního divadla, rovněž o České filharmonii pod dnes již legendárním Karlem Ančerlem, dokonce o tehdy dvou rozhlasových orchestrech. Šanci zvěčnit se pro historii dostaly nejen velké dirigentské hvězdy, ale rovněž dobově vnímaná takzvaná druhá garnitura. Díky Společnosti Beno Blachuta, její mravenčí práci, pilné snaze, shánění sponzorů, díky součinnosti s Českým rozhlasem v Praze, jeho vydavatelstvím Radioservis, máme již mnohé zvukové záznamy převedeny na CD.

Francouzská operní tvorba není v Čechách příliš preferována. Ani v meziválečné éře, kdy bylo nově vzniknuvší Československo svázáno s Francií na život a na smrt, kdy jeho existence závisela na síle či slabosti Francie, nebyla situace přes snahy Otakara Ostrčila o mnoho lepší. Z obsáhlé francouzské operní tvorby se u nás plně uchytily dva tituly. Gounodův Faust a Markétka a Bizetova Carmen. Tato díla patří ovšem mezi nejpopulárnější světová díla. Gounodův Faust a Markétka, provedený poprvé v březnu 1859 v Paříži, je dílo kulturně historicky závažné. Především hudebně, upřímnou lyrikou, zniterněním výrazu, jež se ve vrcholícím období meyerbeerismu jevilo do té míry objevné, že byl Gounod, žák českého skladatele Antonína Rejchy, pokládán takřka za wagneriána. Byla to ale jen rezonance opožděného německého vlivu na tehdejší vývoj francouzské opery.

Zajímavé CD nám představuje pěvecké obsazení vpravdě vysokých kvalit. Pokud dnes hovoříme o zlaté garnituře dvou poválečných dekád, máme na mysli především pěvce, jako je Beno Blachut, Václav Bednář, Maria Tauberová a Karel Kalaš. Toto zářné pěvecké kvarteto je páteří nahrávky. Dirigentem, který vždy nutně udává technický a výrazový charakter interpretace, je rozhlasový dirigent František Dyk, Plzeňan, žák slavného dirigenta Ludvíka Vítězslava Čelanského. Získal zkušenosti s operou již při působení v plzeňské opeře a poté v době angažmá v Praze v rozhlasovém studiu tyto zkušenosti zúročil.

Doktor Ladislav Šíp z pohledu jistě výborného hudebního režiséra doby hodnotí Františka Dyka s Pražským rozhlasovým orchestrem (pozor, nejedná se zde o Symfonický orchestr Československého rozhlasu, kterému šéfoval Alois Klíma) jako dirigenta spíše méně výrazného. Označuje dokonce některé rozhlasové snímky Beno Blachuta za akademicky chladné, což ale klade za vinu jisté výrazové šedivosti právě dirigenta Františka Dyka (kniha Pěvci před mikrofonem). Je to ale vždy generační otázka a její jednostrunnost vnímání. Každá generace si trochu “rozdává karty” v podstatném tvůrčím věku a sortuje si sama sobě nejen dirigenty. Echo těchto rozdaných karet se poté nese éterem, neb člověk je často tvorem povrchním, aby si utvářel vlastní postoje. Raději opakuje, co se kolem něho často říká a traduje.

Nesdílím s odstupem doby daný pohled. František Dyk nejen zde, na snímku Gounodova díla, odvádí poctivou muzikantskou práci. Tempicky, dynamicky, ale také slyšitelným odstíněním dlouhodechých gounodovských frází. Jejich plastika je zřetelná v doprovodu pěvců, ale také v samostatných orchestrálních číslech Valpuržiny noci. Jsou zařazeny bez obvyklých škrtů, vypovídají o velmi dobré úrovni. S průběhy cítění vrcholů v jednotlivých frázích, čehož nebývám dnes častým svědkem live u operních orchestrů. Dykovo dirigentské vedení je tudíž na úrovni, tyto atributy nikdy netvoří v souhře orchestr sám od sebe, jsou vždy znakem dobrého dirigentského vedení. Ve sbormistrovské praxi to platí ještě mnohem více. Vzdor tomu, že tato nahrávka nepatří ryze technickými kvalitami k nejlepším, byla realizována jako monofonní, chybí jí potřebné alikvoty, tím mnohde pro mne větší jasnost, barevnost nástrojů, i hlasy trošku ochuzuje o větší míru lesku svrchních alikvotů. To může ale leckomu vyhovovat, pokud preferuje kulatý, sametový charakter zvuku hlasů a dechových nástrojů ze záznamů, nežádá kovovější špičku a delší dozvuk. Což není ovšem vůbec problémem Františka Dyka, nýbrž technického záznamu hudebních režií, možnostmi a prací režiséra, umění pohrání si zvukových mistrů s tónem, jeho barvou, dozvukem a podobně.

Již při vysílání tohoto Fausta před dvěma roky na stanici Vltava se tento problém omlouval, celkem z pozic nároků dnešní doby oprávněně. V témže roce 1950 však realizovala firma Supraphon dodnes slavného Krombholcova Dalibora, jenž je zvukově znatelně kvalitněji zachycen. To je pouze suché konstatování faktu, jde o historickou nahrávku, kterou zřejmě nebylo možno vylepšit moderními technickými prostředky naší doby lépe. Obraz interpretace je však čitelný v dostatečné míře u dirigenta, orchestru, samozřejmě i předních pěvců doby, kteří jsou nutně u Gounodova populárního díla podstatou.

Hvězdou snímku je Beno Blachut v titulní roli. Blachutův sametově krásný, pružný lyrický tenor tmavšího témbrového charakteru byl v roce 1950 na vrcholu svých pěveckých sil. Soudě dle snímků této etapy a pozdějších. Jeho hlas je zde svěží, pružný, plastický ve frázování a schopný jemných nuancí.

Již velký Faustův monolog v prvním obrazu je zážitek poslouchat, klíčová populární cavattina Fausta je přednesena s lehkostí, samozřejmostí v poloze, s plastikou frází, naprosto suverénním vysokým cé na vrcholu árie. Blachutovy výšky působí jako ve stavu beztíže. Ve smyslu stylovosti interpretace mám u Blachutova Fausta pocit, jako by tuhle partii snad Gounod komponoval přímo pro něho. Do té míry se mi jeví přesvědčivý. Překlad do češtiny je kvalitní, posluchač ví přesně, oč ve spojení výrazu hudby a slova jde. Znám tento překlad důvěrně z mnoha viděných Faustů v době jevištní vlády češtiny, ale překladatele v programové brožurce k CD nenacházím. Odhaduji tudíž na Jindřicha Böhma s retušemi textu Rudolfa Vonáska. Samozřejmě, že francouzština je vysoce vokální řeč, ale v originálu se v této době obecně netvořilo.

Pokud vyslovím jméno Václava Bednáře, legendy mezi českými barytonisty, pak vždy s obrovskou úctou. Podobně jako Beno Blachut, rovněž Václav Bednář disponuje ideální měkkou falzetovou funkcí, která mu zabezpečuje neobyčejnou krásu a zářivou lehkost vysokých poloh. Za druhé mu zabezpečila dlouhou kariéru zcela beze stop únavy v jeho nádherném fondu do penzijních let věku.

Jeho árie Valentina je kabinetní ukázkou krásy voluminózního barytonu, ideálně dlouhodechých, dokonale plynoucích vázaných frází, zářivých vysokých poloh, vzorové vokalizace a dikce. A v neposlední řadě vnitřní vřelostí ozvláštnění každé hudební fráze, která je právě pro Bednářovu osobnost tolik typická, ba přímo charakteristická. Árie Valentina je ryze technicky lépe zvukově přenesena na profilové CD pěvce, kde zní zřetelněji, barevněji. Ač se jedná o stejný snímek, přenesený právě z tohoto operního kompletu s dirigentem Františkem Dykem.

Maria Tauberová je sopranistkou mimořádné hlasové krásy, lehkosti, kultivovanosti, technické preciznosti a perfektní dikce. Součet ctností dává vzácnou stylovost lyriky. Je to jedna z mála sopranistek, které rozumíte každičké slůvko. Tvoří tóny a vokály naprosto přirozeně.

Tato trojice – Tauberová–Bednář–Blachut – má podstatný společný jmenovatel v lehkosti tvoření. Tito pěvci nikdy nezatlačili do tónu, nikdy nikdo je neslyšel forzírovat. Neměli to zapotřebí. Jejich zcela suverénní hlasový rozsah s patřičnou nadstavbou a schopností modulace jim zajišťoval technickou, a s tím úzce propojenou intonační preciznost. Zcela mimo nahrávku, na níž jistě tolik důležitou prostorovou nosnost nemůžeme odhalit, mohu dosvědčit, že Bednářova barvitého fondu bylo přirozenou rezonancí vždy naplněno hlediště velkého divadla. Obdobně dobře se nesl v prostoru graciézní, jemný, flétnový hlas Tauberové.

V kvartetu hlavních rolí nemůže chybět postava Mefistofela, který v dané výseči ze slavného Goethova románu tahá za nitky všeho jevištního dění. Na nahrávce Mefista ztělesňuje významný basista daného období – Karel Kalaš. Pěvec, jenž představuje velkou epochu ještě před Eduardem Hakenem. Ale také žil deset let ve stínu oborově podobně zaměřené velké osobnosti Viléma Zítka. Jeho projev je zejména dramaticky působivý, muzikální, výrazem přesvědčivý.

Mimo hlavní kvartet postav Gounodovy opery je zajímavé obsazení obvykle mezzosopránového Siébela. Dirigent František Dyk zde prosadil svoji vizi Siébela, tedy mladý tenorový typ. Pak že to byl jen provozní dirigent! Takový by nijak neexperimentoval s obsazením. Naopak, Dyk zde předešel dobu, kdy se začal i na mezinárodních jevištích občas obsazovat Mozartův Cherubín lyrickým tenorovým hlasem. Tenorista Antonín Jeřábek v roli Siébela působí na snímku svěžím, lesklým tenorovým fondem s pěknými, plně koncentrovanými výškami. Díky Dykovi je zvukově pro historii opery zvěčněn! V Národním divadle zpíval lyrické obory, ale také dramatického Jíru ve Smetanových Braniborech. V roli Brandera na sebe upozorňuje barytonista Jan Soumar, rodák z jihočeského Vlachova Březí, který byl oblíben jako rozhlasový typ pěvce (obdobně jako Karel Leiss), ale v šedesátých letech působil také v opeře v Liberci a vytvořil zde i klíčové barytonové role. Držitel třetí ceny soutěže o Cenu Karla Buriana v Praze se ale do svazku Národního divadla jako sólista nedostal, z ryze generačních důvodů. Barytonový obor zde byl prostě v době jeho kumštýřského růstu plně a kvalitně obsazen. V menší roli Marty zaujme Marta Krásová, jedna z legend historie Národního divadla.

Na kompletu Gounodova Fausta zaujme soubor přídavků francouzských tenorových árií, jak se dochovaly v archivu pražského rozhlasu, ve formě bonusového CD. To byl skvělý nápad, již proto, že je zde prezentována interpretace Beno Blachuta v doslova vzácném snímku árie Jiřího z Bílé paní, z tvorby u nás takřka nehraného Daniela Francoise-Adriena Boieldieua. Tato árie (Přijď, ó zjeve skvoucí) – vzdor dosti zastaralému textu překladu – je v interpretaci Blachutově známá z vysílání rozhlasu jako doslovný drahokam! Je technicky imponující svými mezza voce a piany, plynoucími přirozeným legatem. Pro mne osobně toto Blachutovo podání vítězí nad podáním árie na kompletu světového tenoristy Petera Schreiera. Proto vítám, že se objevuje z prachu archivu rozhlasu konečně na CD. Dlouho ji totiž rozhlas v pořadech již nepoužil, ač jde o skvost, který Blachuta prezentuje v tom nejlepším světle. Ba řekl bych, že jde doslova o unikát. Marně ve světové tvorbě hledám u Blachuta tak perfektní dochovaný snímek, který by ukázal jedinečnost registrální struktury Blachutova lyrického fondu, jeho pěveckou virtuozitu v době, než začal být svými hudebními šéfy směrován více do dramatických oborů. Halévyho Židovka a velká árie Eleazara patří již k tomuto oboru, do kterého byl Blachut stále více pro tmavší barvu témbru obsazován. Jistě správně, vždyť dodnes je znám jako pojem takzvaný blachutovský obor, jímž se rozumí vzorová interpretace Dalibora, Lukáše, Dimitrije, Ctirada a Laca, tedy dramatičtějších partií.

Meyerbeerovu Afričanku je již dnes dosti nezvyklé slyšet v českém překladu, když ji máme hodně naposlouchánu s velkými pěvci bel canta dramatičtějších kalibrů, než je lyrický, ale velmi libozvučný fond Blachutův. Blachut má ze světových pěvců nejblíže k sametovosti témbru Petera Schreiera, jemuž je charakterem falzetové struktury hlasu nejvíce podobný. Lyrický obor Schreierův mu bylo dáno interpretovat jen v první části kariéry. Proto právě ona ukázka z Bílé paní je doslova unikátním dokladem Blachutova pěveckého mistrovství. Plejádu árií z francouzské tvorby doplňují Auberovy opery Němá z Portici a Fra Diavolo – až učebnicové ukázky zacházení s mixtovým rejstříkem, zde již víc falzeto petto, kde okrajové chvění hlasivek ukazuje doslova názorně. Pravda, již ale dynamicky trochu jednostrunně.

Společnost Beno Blachuta vybavila historické CD podrobnou brožurou, v níž poskytuje nadstandardní informace o opeře samé, ale také o interpretech, z pera Zbyňka Brabce a Beno Blachuta juniora. Rovněž velmi líbivý booklet na sebe jistě upozorní výraznou kombinací barev (booklet editors Beno Blachut Jr. a Milan Palák).

Toto CD je krásný doklad doby a především znamenitých pěvců poválečné éry Národního divadla v Praze. Věřím, že si najde mnoho vyznavačů krásné Gounodovy hudby a skutečně krásných hlasů zlaté poválečné éry. Mnou udávaná procenta patří především těmto mimořádným osobnostem české hudební interpretace.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Charles Gounod:
Faust a Markétka
(Faust)
Dirigent: František Dyk
Sbormistr: Jiří Pinkas
Pražský rozhlasový orchestr
Pěvecký sbor Československého rozhlasu
Nahráno v roce 1950
Vydal Radioservis 2015

Doktor Faust – Beno Blachut
Mefistofeles – Karel Kalaš
Markétka – Maria Tauberová
Valentin – Václav Bednář
Marta – Marta Krásová
Siébel – Antonín Jeřábek
Brander – Jan Soumar

Bonusy:
– Jacques Fromental Halévy: Židovka
– François Adrien Boieldieu: Bílá paní
– Giacomo Meyerbeer: Afričanka
– Daniel François Esprit Auber: Němá z Portici
– Daniel François Esprit Auber: Fra Diavolo
Zpívá – Beno Blachut