Beethoven, Thielemann a minuta ticha v Drážďanech

„Dovolujeme si diváky požádat, aby se před začátkem koncertu i po jeho skončení laskavě zdrželi potlesku a jakýchkoliv dalších hlasitých projevů,” píše se v tištěném programu k hudební události, která se odehrála ve dnech 13. – 14. února 2016 v Drážďanech. Je vůbec možné jen tak v klidu sedět v sále, nepřivítat umělce na pódiu potleskem a neodměnit je aplausem ani na závěr? V Semperově opeře to díky šedesát pět let dlouhé tradici skutečně možné je: na takzvaných Gedenkkonzerte, věnovaných památce obětí bombardování saské metropole z roku 1945, je společně sdílené ticho výrazem úcty ke všem, kteří hrůzné okamžiky ze samého konce druhé světové války zaplatili svými životy.

O historii a dalších zajímavých aspektech tohoto každoročního kulturně společenského fenoménu jsem podrobně referoval ve spojitosti s uvedením Verdiho Requiem v roce 2014 zde a Rossiniho Stabat Mater o rok později zde. Čtenáři si tedy možná vzpomenou, že na repertoáru Vzpomínkových koncertů bývá obvykle některé ze slavných vokálně-instrumentálních děl se zádušní tematikou. Kromě Requiem s obligátním latinským textem v Mozartově, Verdiho, Dvořákově či Berliozově hudební podobě zde již zaznělo i Brahmsovo a Brittenovo specifické pojetí mše za mrtvé (čili Requiem s přídomky Německé a Válečné), ale také skladby původně zcela jiného zaměření. Padesáté výročí konce války v roce 1995 například připomněla Staatskapelle za řízení Bernarda Haitinka Mahlerovou Druhou symfonií s podtitulem Vzkříšení. A jméno Ludwiga van Beethovena se na koncertech objevilo kupodivu nejprve ve spojitosti s jeho Devátou symfonií s Ódou na radost – stalo se tak už roku 1954 s dirigentem Franzem Konwitschnym a znovu pak v roce 1987 se sirem Colinem Davisem.

Beethoven je přitom autorem církevní skladby, u níž bychom předpokládali, že je pro koncerty tohoto typu takřka ideální volbou. Missa solemnis op. 123, komponovaná v letech 1819 až 1823, ovšem zazněla v rámci Gedenkkonzerte letos teprve popáté. Oproti dvaceti uvedením Verdiho Requiem a vždy po devíti nastudováních Mozartovy a Brahmsovy smuteční mše je to skutečně nemnoho. Proč vlastně? Že by i v tak specifických podmínkách, v jakých se rodí dramaturgie těchto pietních koncertů, platil výrok klavíristy Vladimira Horowitze, že: „Beethoven je někdy nuda. Než poslouchat třeba takovou Missu solemnis, to si raději dám něco od Lehára…”?

Pravda je, že dílo, jehož si sám autor nesmírně vážil a s jehož partiturou se nechal zvěčnit i na známém portrétu od Josepha Karla Stielera, rozhodně není jednoznačně posluchačsky atraktivní, ani dostatečně vděčné pro své interprety. Asi jen málokdo by veřejně zapochyboval o významu a uměleckých kvalitách tohoto Beethovenova opusu, ale přece jen by se chtělo říci, že uvádění Missy solemnis bývá většinou splněným snem konkrétního dirigenta, než běžného abonenta koncertů symfonických orchestrů. Znovu se můžeme ptát: „Proč vlastně?” Monumentální mše pro početně obsazený orchestr a sbor a kvartet sólových zpěváků přece zpracovává v pěti částech klasické sekvence Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus (Benedictus) – Agnus Dei zvukově opulentním způsobem, který tvůrce už zmíněné Ódy na radost opravdu nezapře. Mnohdy se ovšem stane, že živé provedení či nahrávka této Beethovenovy „srdeční záležitosti“ zapůsobí jako sice vznešená, ale přesto poněkud monotónní skladba bez výrazných melodických momentů. A úplně pak selhávají všichni, kdo se z Missy solemnis snaží vykřesat hudební drama – operu zkrátka Beethoven rozhodně psát nezamýšlel. Dost možná ale skladatel nehodlal předložit obraz své osobní víry v Boha na stříbrném podnose úmyslně. Jen je třeba k němu najít (nebo stále hledat) tu správnou cestu… Z tohoto hlediska pak mohu subjektivně potvrdit, že způsob, jakým se o to na posledním Vzpomínkovém koncertu pokusil dirigent Christian Thielemann, patřil k těm, který i mně osobně odhalil v Misse solemnis nejen netušené hudební krásy, ale snad i část její pravé myšlenkové podstaty.

Thielemannův velký vzor, učitel a mentor Herbert von Karajan, se Beethovenovou mší zabýval takřka celý život a jeho přístup k ní dokumentuje hned pět (!) audionahrávek. Dnešní umělecký šéf Semperovy opery ho v tomto směru úspěšně následuje – provedl Missu solemnis s různými orchestry už mnohokrát a v Drážďanech ji v rámci Gedenkkonzerte nastudoval naposledy v roce 2010. Dne 13. února 2016 tak předstoupil před Sächsische Staatskapelle a Sächsischer Staatsopernchor Dresden už bez potřeby partitury a do téměř absolutního ticha začal zpaměti dirigovat úvodní Kyrie. Pomocí relativně pomalých temp docílil úžasné atmosféry jakéhosi „klidu před bouří“ a nádherně měkké smyčce orchestru v kombinaci s úžasně sehranými dechy mu v tom byly dokonalou oporou. Sbor Semperoper prokázal, že má obtížné dílo zažité podobně spolehlivě jako dirigent, a v krátkých sólových vstupech se představili i všichni vynikající sólisté: sopranistka Camilla Nylund, mezzosopranistka Elisabeth Kulman, tenorista Daniel Behle a basista Georg Zeppenfeld.