Rozpačitá Missa solemnis s Christianem Thielemannem a Berlínskými filharmoniky

Právě nahrávky Beethovenových symfonií z roku 2014 z Vídně jsou pro mne základním kamenem ve výčtu bezpočtu nahrávek Beethovenovy symfonické tvorby za poslední desetiletí. Je v nich cítit ryzí tradice beethovenovské interpretace a zároveň dokáží posluchači vzácně otevírat netušené obzory Beethovenových kompozic ve skrytých detailech. V tom tkví umění Thielemannova přístupu. Sluncem zalitá hudba, využívající nejvyšší smysly a umění všech přítomných na pódiu. Vznešený záměr převládal i v berlínském velkém sále budovy Filharmonie, která vždy akusticky pomáhá veškeré hudbě, jenž je v ní provozována. Na rozdíl od všeho, co jsem od té doby od Christiana Thielemanna slyšel, byl ale tento Beethoven spíše zatěžkán, než aby pokorně promlouval o osobním vztahu komponisty s Bohem.

Ludwig van Beethoven v Misse solemnis promlouvá s Bohem vznešeně a expresivně. Stejně expresivně dokáže promlouvat dirigent Christian Thielemann. Missa solemnis je autorův kompoziční vrchol a výjimečné dílo. Beethoven se zde prostřednictvím hudby projevuje jako upřímně věřící člověk, který nepotřebuje pro svoji víru institucionální církve, jeho víra jde přímo ze srdce. Přesně jako Missa solemnis. Vznešená kompozice, nezatěžkaná přístupem jiných autorů rakouské školy před i po Beethovenovi. Její vznik souvisí s existencí přátelství mezi Beethovenem a nejmladším synem císaře Leopolda II., arcivévodou Rudolfem Janem kardinálem habsbursko-lotrinským, tehdejším arcibiskupem olomouckým. Ten byl Beethovenovým žákem, přítelem a v neposlední řadě i mecenášem. Jemu je mše dedikována.

Christian Thielemann uvedl mši s Berlínskými filharmoniky po pěti letech (naposledy zde zněla v roce 2012 pod vedením Herberta Blomstedta) v obsazení Ľuba Orgonášová, Elisabeth Kulman, Daniel Behle a Franz-Josef Selig. Sborem byl Rundfunkchor Berlin. Kyrie byla velmi vznešenou a poměrně jemnou částí. Orchestr dokázal vykreslovat a modulovat nespočetné barvy. Byl zde ale také poměrně tichý a dával větší prostor sborovému a sólovému aparátu, což byl trochu problém a celá část pak byla spíše komorní kompozicí než ztělesněnou prosbou autora o Boží smilování.

Gloria byla velkolepou částí, plnou dramatické síly a častých kontrastů, a Christian Thielemann se zde představil ve své plné autenticitě. Orchestr vytvářel zmíněné kontrasty v harmonických obloucích s perfektními dechy i v žadonících smyčcích. Podobně velkolepě vyznělo Credo, které ale, alespoň jeho střední část, mělo být spíše osobním citovým vyznáváním víry, postaveným na ústřední roli sboru a sólistů. Z nich nejvíce vyčnívala sopranistka Ľuba Orgonášová, jejíž přirozený hlasový cit uchvacoval ve všech sólových momentech mše, stejně jako tenor Daniel Behle. Náročné party ale dokázali profesionálně otevřít všichni, včetně sboru. Za zmínku stojí i nebesky znějící sólo koncertního mistra Daniela Stabrawa v Benedictus. Ve spojení se zabarveným hlasem Ľuby Orgonášové šlo jistě o vrchol večera. Dona nobis pacem měla gradující a okouzlující účinek.

Christian Thielemann celou skladbu dirigoval bez hůlky, pouze si hrál s prsty a v exponovaných momentech mohl připomínat Karajana. Šlo ale spíš o to, zda dokázal projasněně a bez nánosu okolních vlivů prosadit Missu solemnis jako skladbu ryzí hudební i citové čistoty, vycházející z lidského srdce. Ač to byl veskrze povedený večer, byla to mše hlavně dramaticky těžká, byť osobní a lidská.

Hodnocení autora recenze: 80%

Dirigent: Christian Thielemann
Sbormistr: Philipp Ahmann
Ľuba Orgonášová (soprán)
Elisabeth Kulman (mezzosoprán)
Daniel Behle (tenor)
Franz-Josef Selig (bass)
Berliner Philharmoniker
Rundfunkchor Berlin
14., 15. a 16. prosince 2017 Philharmonie Berlín
(psáno z koncertu 15. 12. 2017)

program:
Ludwig van Beethoven: Missa solemnis D dur op. 123

www.berliner-philharmoniker.de