Măcelaru v Rumunské rapsodii ukázal folklor své rodné země
Hned v úvodu své recenze musím konstatovat, že management festivalu měl opravdu velmi šťastnou ruku při výběru protagonistů závěrečného festivalového koncertu. Vystoupení renomovaného Orchestre National de France pod vedením šéfdirigenta Cristiana Măcelaru s účastí světově proslulého rakouského pianisty Rudolfa Buchbindera patřilo k nejvíce očekávaným událostem a pro festival Dvořákova Praha představovalo mimořádně prestižní akci.
V úvodu koncertu zazněla skladba nejvýznamnějšího rumunského skladatele George Enescu Rumunská rapsodie A dur, op. 11. Jedná se o dílo svěží, melodicky i rytmicky velmi bohaté a srozumitelné jakémukoli publiku. Melodika čerpá z rumunského folkloru s náznaky orientální hudby. Tato exotičnost je pro naše publikum, odchované dvořákovskou melodikou, přitažlivá a zajímavá. Rytmické elementy a celková metrická pulzace opět poukazují na odlišný typ hudebního prostředí, z něhož skladba pochází. Základním kvalitativním faktorem, který do této hudby Enescu vnáší, je její barevnost a efektní, virtuózní instrumentace. Bez tohoto elementu by skladba byla asi daleko méně zajímavá.
Je logické, že dirigent Cristian Măcelaru, jemuž je Rumunsko rodnou zemí, má k této skladbě velmi blízko a dává jí vše potřebné, aby zazněla se svými charakteristickými parametry. Măcelaru je typem přirozeného, spontánního a temperamentního muzikanta, který neví, co je to hudební omyl. Jeho schopnost práce s tempy, jejich změnami, vyjádření bohaté agogiky a dynamické škály je obdivuhodná. Na pódiu nepředváděl žádný přehnaný afekt, jeho dirigentská technika je dokonalá a příkladně jasná. Umím si představit, že jeho gesto by bylo srozumitelné a jasné všem kategoriím hudebníků, od vesnické skupiny amatérů přes vojenskou dechovku až po špičkové světové orchestry, se kterými se na světových pódiích pohybuje. Hráči v Orchestre Nationale de France na jeho gesto reagují okamžitě, jejich souznění s dirigentem je optimální. Parametry úvodní skladby v kombinaci s dirigentovým temperamentem se ukázaly být též optimálním spojením. Orchestr se hned v první skladbě uvedl jako skvěle disponované těleso s přirozenou muzikalitou, radostí z hudby, optimismem a chutí realizovat velmi svižnou volbu temp svého šéfdirigenta. Publikum se tímto náležitě naladilo na následující titul.
Rudolf Buchbinder zúročil svou vášeň pro jazz
Stěžejním dílem dramaturgie koncertu by Gershwinův Klavírní koncert F dur v podání rakouské pianistické legendy Rudolfa Buchbindera. Pro hudební veřejnost není Gershwinův titul tak známý a populární jako jeho dříve zkomponovaná Rapsodie v modrém. Autor si dal s dílem opravdu velkou práci, velmi intenzivně se před vznikem věnoval studiu orchestrální instrumentace, o které do té doby neměl důvod příliš přemýšlet. Veřejnost očekávala skladbu ve stylu Rapsodie v modrém, překvapení však bylo veliké. Gershwin vytvořil formálně klasický třívětý klavírní koncert s virtuózním klavírním partem, bohatým, velmi barevným a mistrovsky instrumentovaným orchestrálním partem a nápaditými jazzovými prvky. Společně s Klavírním koncertem Samuela Barbera se pak jedná o kompozičně nejlepší americké kompozice tohoto druhu.
Rudolf Buchbinder je znám hlavně jako referenční interpret odkazu vídeňského hudebního klasicismu – Mozarta, Haydna, a Beethovena – a děl Schuberta a Brahmse. Asi mnohé posluchače překvapil, když po svém příchodu orchestr začal hrát a Buchbinder hru orchestru aktivně sledoval a prožíval. Když začal hrát, hned bylo patrné, že je mu tento typ hudby blízký. Vysvětlení je jednoduché, v našem rozhovoru mi prozradil, že v mládí hrál v jazzovém triu. Jeho podání se neneslo v duchu prezentace sebe jako velkého sólisty, ale muzikanta, který se organicky začlení mezi ostatní hráče. Jeho technická výbava je vynikající, jeho lehká a velmi rychlá prstová technika až udivuje. Je plnokrevným muzikantem s fenomenální metrickou pulzací, cítění všech, jak klasických, tak jazzových prvků je skvostné. Často si levou nohou při své hře i při hře orchestru podupává levou nohou, jeho interpretační nadhled je mimořádný, dílo zná dokonale, dle jeho vlastních slov jej provedl koncertně více než stopadesátkrát.
Oproti studiovým nahrávkám, kde je zvuk klavíru snímán samostatně, je klavírní part při koncertním provedení často hlouběji zaintegrován do hutného zvuku orchestru. V těchto partiích se sólista nikterak nesnažil orchestr dynamicky přebít, nýbrž zůstal jeho skromnou součástí. Bylo překrásné, jak Buchbinder i tam, kde má co říct, přenechává často prostor sólům jednotlivých hráčů v orchestru, vzorně s nimi udržuje vizuální kontakt a s obrovským nadhledem je doprovází. Společný temperament sólisty a dirigenta vedl ke šťastné symbióze, zvolená tempa byla velmi rychlá, a tak mělo jejich muzicírování šmrnc a charizma. Orchestr předvedl své opravdu virtuózní dispozice a v kombinaci s neobyčejně širokou barevnou a dynamickou škálou ukázal své největší přednosti. Buchbinder pak v mnohých částech volil bohatou pedalizaci, kterou dosahoval optimální zvukové vyváženosti a v tomto díle zřídkakdy slýchanou barevnost.
Radost ze hry i z hudby celkově se přenášela na publikum, kde mnozí posluchači nevědomky pohybově dávali najevo, jak jsou interprety do Gershwinova díla vtaženi. Publikum po skončení spontánně reagovalo, bouřlivý potlesk Buchbinder odměnil přídavkem v podobě třetí věty z Beethovenovy Patetické sonáty, op. 13, provedené ve velmi rychlém tempu s bohatou pedalizací, výraznou basovou linkou a v téměř symfonicky laděném charakteru. Bylo krásné, jak si Cristian Măcelaru sedl na židli při odchodu z pódia až za orchestrem a Buchbinderův přídavek si soustředěně vyslechl.
I nedokonalé dílo se dá zahrát přesvědčivě
Ve druhé části zazněla méně často uváděná kompozice Antonína Dvořáka, Rapsodie a moll, op. 14. Nižší opusové číslo svědčí o Dvořákově mládí, při zrodu této kompozice byl v Kristových letech. Rapsodie nemá žádnou pevnou formu, je sestavena z několika charakterově odlišných, k sobě připojených částí. Celkový charakter hudby je často energičtější a drsnější oproti dílům Dvořáka v jeho vrcholné formě. Již v této kompozici se občas chvilkami zaleskne Dvořákova genialita, dílo se ale s jeho vrcholnými opusy srovnávat nemůže, formálně je nejednotné a neorganické. I to je asi důvod, proč skladba poprvé zazněla až po Dvořákově smrti a sám autor nikterak neusiloval o její provedení.
I přesto, že drtivá část publika by si raději vyslechla jiná autorova díla, je záslužným dramaturgickým počinem toto dílo uvést. Dirigent i orchestr provedli toto dílo s pochopením a citem, opět v krásném zvuku a příkladným romantickým cítěním. Považuji za mistrovský počin, že i nezralé dílo dokáže být v některé interpretaci přesvědčivé. Orchestru National de France se to v tomto případě podařilo suverénně, hra všech orchestrálních skupin byla vzorná, možná jen snaha o co největší symfonický zvuk byla na velikost Rudolfina mírně přehnaná.
Nadšeným výkřikům se po Ravelovi nedalo ubránit
Při absenci velkého symfonického díla se logickým vrcholem druhé části koncertu stala jedna ze slavných kompozic Maurice Ravela La Valse. Jedná se o dílo svrchovaně virtuózní, mimořádně náročné na souhru a dosažení patřičné zvukové barevnosti v kombinaci s nutností zachování tanečního charakteru je tvrdým interpretačním oříškem jak pro dirigenty, tak zejména pro orchestry. Orchestre National de France a Maurice Ravel k sobě samozřejmě patří, jedná se o kmenový repertoár orchestru, který má svou interpretační tradici a logicky se má jednat o provedení referenční, což se také plnohodnotně potvrdilo. Orchestr předvedl famózní výkon ve všech ohledech, souhra a zvukový balanc všech skupin byly téměř dokonalé, bylo vidět i slyšet, s jakou radostí a muzikantskou spontánností hudebníci hrají a to i při těch nejkrkolomnějších pasážích. Takové hráčské nasazení se u orchestru neslýchá moc často, spolu se strhující Ravelovou hudbou to byla odzbrojující kombinace.
Cristian Măcelaru zná skladbu dokonale, svůj umírněný pohybový projev zde vygradoval až do jakési taneční extáze. Nevím, kdo koho vyprovokoval více, jestli dirigent orchestr, nebo orchestr dirigenta, ale každopádně se jednalo o ideální kombinaci, na kterou publikum čeká. Přesto dokázal v místech, kde to bylo potřeba, orchestr zklidnit, zastavit se na některých barvách a harmoniích, aby si i publikum odpočinulo. Obrovské dynamické rozdíly a jedinečné tempové proměny mi vháněly krev do hlavy a myslím, že u citlivějších jedinců mohla hrozit ztráta vědomí. Poslední dynamická a tempová gradace byla jedinečnou ukázkou těžko opakovatelné hudební erupce, která zvedala publikum ze židlí. Bravo byla okamžitá reakce, které se dá těžko ubránit.
Nadšené publikum si po dlouhém potlesku vynutilo přídavek v podobě Saint-Saënsova Bacchanale z opery Samson a Dalila. Hudba opět orchestru blízká byla provedena jak jinak než svižně, s velkým temperamentem a zároveň exotickým nádechem a šarmem. Zasloužené standing ovation byly logickým vyvrcholením celého nádherného večera, po kterém se mi dlouho nedařilo usnout.
Jen na okraj mého subjektivního hodnocení: Vím, že se najdou posluchači, kteří řeknou, že znají lepší provedení té či oné skladby, a porovnávají živý koncert s nahrávkami, které jsou zvukově vypreparované do nejmenšího detailu. Prosím, ať se toto snaží od sebe oddělit a neporovnávat. Vůbec mi nevadí, že jsem v jedné partii La Valse neslyšel několik hezkých a zajímavých tónů druhého fagotu, které jsou slyšet v jedné nahrávce s Chicago Symphony. Živý koncert je živý koncert, zde jsou nejdůležitější emoce, které díky hudbě a interpretům můžeme prožívat. Kde jinde než na koncertě Orchestre National de France naživo uvidíte maestra Buchbindera, jak svou kytici hází přes hlavy několika hráčů sólo flétnistce a ona ji pohotově chytí. Kde jinde spatříte elegantní koncertní mistryni, která dostane na konci programu krásnou kytici, ona ji s díky a mírnou úklonou přijme, zadívá se na ni a pak si jemně, zasněně přivoní.
Dvořákova Praha: Závěrečný koncert
23. září 2025, 20:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum
Program
George Enescu: Rumunská rapsodie č. 1 A dur, op. 11
George Gershwin: Klavírní koncert F dur
Antonín Dvořák: Rapsodie a moll (Symfonická báseň), op. 14, B. 44
Maurice Ravel: La Valse
Účinkující
Rudolf Buchbinder – klavír
Orchestre National de France
Cristian Măcelaru – dirigent