Hospodin má ovšem velký smysl pro humor, který uplatňuje zejména, když mu líčíme naše plány. To se často směje hodně! Tu a tam dopřeje člověku, aby překročil stovku, i když k té stodvacítce se jich z celého lidstva přiblíží jen nanoprocento. Stoletých už bývá víc. V jejich případě nastupuje ale druhé síto, totiž kvalita jejich seniorského nebo spíše důchodcovského života.
V případě Zdeňka Šestáka učinil Hospodin výjimku jak co do délky věku, tak především co do životní náplně. Všichni, kteří jsme se se Zdeňkem setkali před jeho odchodem do nemocničního ústraní, potvrzujeme, že mluvil souvisle bez zakoktávání, téma neopouštěl, dokud bylo co rozebírat, o citolibských muzikantech si pamatoval první poslední (aspoň tak působil), a na mnohé události ze svého dlouhého života si vzpomíná zcela spolehlivě.
Považme, čeho všeho byl svědkem: z krize 29 roku si ve 4 letech asi moc nepamatoval, to mu patrně přetlumočilo jeho inteligentní rodičovské prostředí později. Ale už ze závěru života TGM 1937 se mu mohlo vtisknout do emocionální paměti leccos z okolností jeho pohřbu.
Třinácti a čtrnáctiletý kluk si už může pamatovat velmi mnoho – Mnichov 38 i březen 39. Naštěstí se jeho rodiny válečné hrůzy drasticky nedotkly – asi i proto, že část doby strávili v Lounech, malém městečku, které nebylo průmyslové, tudíž ve válečném konfliktu nedůležité. Jak rodina kličkovala ostnatými dráty okupace, bylo asi výsledkem velké ochrany strážnými anděly. Přesto zrání od 11 do 19 let na lounském gymnáziu – tedy adolescence a puberta v neustálém pocitu ohrožení – zkusme se vmyslet. Stačí se podívat k sousedům…
Teprve po konci války mohl vstoupit jako dvacetiletý na Pražskou konzervatoř a dohnat věkové zpoždění zavřených vysokých škol současným studiem hudební vědy na FFUK.
Jeho flétnová kvalifikace mu umožnila přečkat prezenční službu v letech 1950 až 52 v závětří Vojenské divizní hudby v nedalekém Slaném. Rok 1952 až 1954 – Ústředí lidové umělecké tvořivosti, 1954 až 1957 Armádní umělecký soubor a Ústřední dům armády. Od roku 1957 vykonával svobodné povolání skladatele. V letech 1968 – 1969 pracoval jako ústřední dramaturg symfonické, komorní a vokální hudby v Čsl. rozhlase. V letech 1991 až 1992 přednášel hudební religionistiku na katedře hudební vědy FFUK.
Naštěstí jeho občasná zaměstnání mu brala čas pro komponování jen zřídka, soupis jeho skladeb má proto až mozartovsko–martinuovský rozměr. Znamená to, že skladba byla patrně v představě dokončena dřív, než byla napsána první nota.
V hudební bublině kolem Šestáka se stěží najde ublíženec, jemuž by Zdeněk přeložil stéblo slámy přes cestu. To neznamená názorovou korouhvičku podle větru. Jen nepovažuje za nutné ventilovat eventuální nedostatky kolegů i nekolegů nahlas. Na takové zbytečnosti nemá čas, ani touhu, jda si svou vlastní cestou bez serpentin. Díky univerzálnímu vzdělání si může tykat s tolika tématy, kolik by jiným zabralo několik životů.
Každá velká tvůrčí osobnost má jak vysokou obecnou úroveň, nepřipouštějící nepozornou všednost, tak něco, čím se zapíše navždy do kulturních dějin světa. Jestliže věříme, že náhoda neexistuje, vše je dáno předem, pak v Šestákově případě to byl náhodný objev v Dlabačově hudebním slovníku, kde pod heslem „Koprziwa“ náhle zjistil, že rodné Citoliby zdaleka nejsou nejmenší mezi všemi městysi a vesnicemi, ale že jako venkovští učitelé tam žili hudebníci, komponisté, jejichž úroveň hudebních znalostí byla tak pozoruhodná, že byli rovni Kleinmeisterům v okolních zemích a svou tvůrčí úrovní je dokonce mnohdy převyšovali. Byl to typ hudebních projevů, které se staly výživným podhoubím pro pilíře, podpírající nebeskou hudební klenbu – Bachy, Mozarty, Beethoveny, Dvořáky atd. Šesták objevil jejich osudy, tvůrčí výkony a zpracoval je k praktickému použití. Tím zajistil tzv. citolibské skladatelské škole evropskou popularitu a dokázal, že duch si vane kudy chce i v jeho rodných, malých Citolibech. Osobnosti, zajišťující české hudbě rovnocenné místo mezi hudebními velikány světa, často pocházely z malých městeček – Nelahozeves, Hukvaldy, Polička, snad jen Litomyšl byla rozlehlejší.
Kolik z tvorby všech skladatelů zůstane použitelné i později, je na vrtkavosti paní Historie, jejíž názory nejsou vždy totožné s těmi našimi. Důkazem, že Šesták nekomponoval zbytečně, byl koncert na jeho oslavu – vždyť kolik máme stoletých tvůrců? Byla to také jedna z mála možností, kdy se naše předválečná či těsně poválečná generace mohla sejít jinde než na pohřbu.
Koncert pořádaný Společností českých skladatelů (členskou organizací Asociace hudebních umělců a vědců) v součinnosti s HAMU nabídl skromný, ač reprezentativní výběr z jubilantovy tvorby. Zahájila jej slavnostní fanfára předsedy SČS Zdeňka Zahradníka Jubiloso IIa pro žesťové kvinteto (ve zralém nastudování ji přednesli mladí interpreti, mezi nimi i posluchači HAMU (Dominik Horáček a Šárka Zdychová – trubky, Viktor Řehořovský – lesní roh, František Vincúr – trombon a Eva Přívozníková – tuba).
Fanfára navodila sváteční atmosféru, jíž k dokonalosti scházela pouze osobní přítomnost aktuálně hospitalizovaného oslavence. Byl informován nejprve zprostředkovaně, brzy poté měl možnost si vyslechnout záznam.
Po tomto úvodu sdělila organizátorka koncertů SČS Daniela Bělohradská posluchačům několik věcných informací a současně i pozvala na připravovanou výstavu ke 100. narozeninám Z. Šestáka v Oblastním muzeu v Lounech (přístupnou do 16. listopadu 2025).
Hlavním spíkrem byl Viktor Bezdíček, autor mj. monografie Hledání světla. Portrét skladatele Zdeňka Šestáka. Dotkl se také lidských rysů autora, jež jsou neviditelnou součástí jeho hudby. Ta vychází také ze skladatelových encyklopedických znalostí antické filozofie, religionistiky a poznatků hudebně vědeckých.
Recenzent musí respektovat základní pravidlo referátu: co neříci, aby byl text jen úměrně dlouhý (ostatně na Wikipedii je obsáhlý popis Šestákovy tvorby). Výrazným znakem celého koncertu sestaveného ze skladeb dle přání jubilanta byla péče, s níž proslulí interpreti nastudovali jeho díla. Jednotlivé skladby tak mohly zazářit v plném interpretačním lesku. Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák a Adéla Štajnochrová – housle, Martin Stupka – viola, Jitka Vlašánková – violoncello) provedlo 9. smyčcový kvartet s názvem Sisyfos. Aniž by autor zabíhal do podrobností námětu, neustálé návaly energie směrem vzhůru a opětovný návrat na základnu dobře vystihovaly snahu lidstva nepovolit v úsilí o zdárný vývoj – i když je často odsouzen k sisyfovskému nezdaru.
Klarinetista Karel Dohnal spolu s klavíristou Danielem Wiesnerem je dlouholetý interpret soudobé hudby. Ve Třech kusech ozřejmil, proč je považován za jednoho z vedoucích hráčů na tento nástroj. Střídání poloh nástroje od té nejnižší až ke krysařovskému pištění dal plně do služeb Šestákových kontrastů.
Sonáta pro trubku a varhany s názvem Dies laetitiae v podání Jiřího Bachtíka a Lindy Sitkové ve variacích na tuto vánoční píseň sice v trubce nebyly tak rozlehlé, ale varhany svými disonancemi zdobily trubkové kantilény žádoucími kontrasty.
Dalším hráčem byl flétnista Jan Ostrý, také zkušený interpret soudobé hudby. Vzhledem k délce koncertu jen ve výběru ze Tří metamorfóz měnil meditační polohy za ostré vpády velmi působivě. Ukázkovým mistrovstvím skladatele byl konec flétnového sóla, kdy se hudba zklidnila a vytěkala kamsi do hvězdného prostoru.
I barytonista Roman Janál slouží soudobé hudbě oddaně. V případě Šestákových písní na Michelangelova slova (Naléhavý souzvuk tvarů) – zazněla první a závěrečná píseň Předobraz a Pozdní poznání – měl velmi nesnadnou úlohu intonační. Ale do všech skoků se trefoval naprosto suverénně a přesně – u pěvců ne vždy automatické. I když Michelangelo své texty – notabene přeložené – patrně nezamýšlel pro zhudebnění, autorova volba byla působivá. Škoda, že vokální texty nebyly v programu vytištěny. Janálovi bylo sice výborně rozumět, leč některé intervalové skoky byly přece jen těsně za hranicí srozumitelnosti slova.
Klarinetistka Anna Paulová v Musica tripartita demonstrovala brilanci v pasážích, které byly složeny převážně z intervalů asi ne zcela pohodlných pro hráče. I ona patří k instrumentální špičce. Její pianissima byla úchvatná.
Závěrečným číslem byl výběr ze čtyř dramatických fragmentů podle Manon Lescaut Vítězslava Nezvala pro soprán, tenor, violu, klavír a smíšený sbor. Zpěváci Miroslava Časarová, Ondřej Benek a Pražští pěvci (sbormistr Stanislav Mistr) odvedli prvotřídní práci v rozlehlých plochách naplněných pro sbor téměř neuzpívatelnými intervaly, které přesto lahodily uchu svou precizní intonací. Na přání autora zazněla finální IV. část: Smrt Manon Lescaut – Mississippi, mohutný otče řek, před ní pak klavírní Interludio rapsodistico v podání Daniela Wiesnera (viola v této části zastoupena není).
Největší obdiv za celý koncert bych přiřkl klavíristovi Danielu Wiesnerovi, který účinkoval ve čtyřech číslech, všude měl plno not a bylo vidět, že je nehraje z listu, vedle burácení po celé klaviatuře uměl navodit i ztajenou atmosféru.
Zdeněk Šesták zůstane zapsán v historii stejně tak rozsahem a kvalitou díla, jako objevem zdatných komponistů ve své rodné vsi. Kéž se ještě vrátí do zdravotně použitelného stavu a obmyslí nás něčím, co objevil ve vizích nemoci. Rozhodne-li se Pán přesto jej už pozvat na věčný odpočinek, má za sebou dílo, jakému je ve 20. a 21. století sotva rovno. Kéž z něho žijí ještě mnohé další generace interpretů i posluchačů.
Mnoga ljeta, Zdeňku!
Zdeněk Šesták – 100 let: Jubilantský koncert
11. září 2025, 18:00 hodin
Sál Bohuslava Martinů, Lichtenštejnský palác, Praha 1
Program:
Zdeněk Šesták: Smyčcový kvartet č. 9 „Sisyfos“ (Kvarteto Martinů: Lubomír Havlák a Adéla Štajnochrová – housle,
Martin Stupka – viola, Jitka Vlašánková – violoncello)
Zdeněk Šesták: Tři kusy pro klarinet a klavír (Karel Dohnal – klarinet, Daniel Wiesner – klavír)
Zdeněk Šesták: Dies laetitiae – sonáta pro trubku a varhany (Jiří Bachtík – trubka, Linda Sítková – varhany)
Zdeněk Šesták: Tři metamorfózy (Jan Ostrý – flétna)
Zdeněk Šesták: Naléhavý souzvuk tvarů (výběr, Roman Janál – baryton, Daniel Wiesner – klavír)
Zdeněk Šesták: Musica tripartita (Anna Paulová – klarinet)
Zdeněk Šesták: Manon Lescaut, Interludio rapsodistico – piano solo
Zdeněk Šesták: Smrt Manon Lescautové – Mississippi, mohutný otče řek, IV. část ze čtyř dramatických fragmentů pro soprán, tenor, smíšený sbor, sólovou violu a klavír podle Vítězslava Nezvala (Miroslava Časarová – soprán, Ondřej Benek – tenor, Daniel Wiesner – klavír, Komorní smíšený sbor Pražští pěvci – sbormistr Stanislav Mistr)
Oblastní muzeum v Lounech připravilo ke 100. narozeninám Zdeňka Šestáka výstavu (skončí 16. listopadu 2025)
