Barytonista Roman Janál: Přímý kontakt s diváky evokuje další herecké a výrazové projevy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Barytonista Roman Janál patří k nejosobitějším pěvcům současnosti. Na pole hudebního vzdělávání vstoupil s houslemi, do hudebního života jako pěvec. Přesto se ke smyčci v některých projektech vrací i dnes.

Roman Janál (zdroj Roman Janál)
Roman Janál (zdroj Roman Janál)

V rodném Trenčíně jsem od svých pěti let navštěvoval Lidovou školu umění – obor hra na housle a chodil jsem i na hodiny zpěvu. Paní učitelka Anita Sýkorová mně vlastně dala úplně první základy pěvecké techniky. V Plzni na konzervatoři jsem se dostal do houslové třídy profesora Miloše Macháčka, který se mnou velmi důsledně a pečlivě pracoval celých šest let. Již od 3. ročníku jsem hrál v orchestru a díky panu dirigentovi Jiřímu Malátovi jsme přehráli velmi bohatý a pestrý repertoár, dělali jsme i výchovné koncerty. K tomu jsme si se spolužáky založili smyčcové kvarteto, přehráli jsme hodně kvartetních děl, to byla velká zkušenost. Během konzervatorních let, ukončil jsem ji (konzervatoř, poznámka redakce) v roce 1985, jsem docházel do Základní umělecké školy na hodiny zpěvu k paní učitelce Ludmile Kotnauerové. Ta mne zkontaktovala s panem Jindřichem Jindrákem, barytonistou Národního divadla, k němuž jsem chodil zhruba dva roky na pěvecké konzultace.

Kdo vám doporučil vysokoškolské studium v Sofii?
Uvažovat o studiu v Sofii, k tomu mě inspirovali basista Sergej Kopčák a mezzosopranistka Ida Kirilová. Slyšel jsem je zpívat a byl jsem nadšen jejich pravou belcantovou technikou, kterou byli vyškoleni právě v Sofii, v Bulharsku se totiž na školách belcanto tradičně velmi pěstovalo. Člověk tehdy neměl možnost dostat se například do vysněné Itálie, takže v rámci možností, které tehdejší režim dovoloval, jsem se rozhodl pro Sofii. Velkou podporou mi byla ředitelka plzeňské konzervatoře, paní Věra Pinkerová. Dostal jsem od ní do ruky brožurku, ve které byly veškeré informace o zahraničních stážích a studiích, musel jsem absolvovat přípravu pro zahraniční studenty na institutu v Praze, musel jsem složit přijímací pohovory na Akademii múzických umění v Praze. Díky jejich úspěšnému absolvování jsem byl doporučen na stáž právě do Sofie. Bulharsko se již během studií ukázalo jako ta nejlepší možná volba, dostal jsem se tam do třídy profesora Chavdara Chadžieva, který byl specialistou na mužské hlasy. A také charakterově to byl velmi vzácný člověk. U něj jsem absolvoval kompletní pětileté studium završené magisterským titulem.

Už během studia jste v Sofii v tamní Státní opeře zpíval dvě základní role barytonového repertoáru – Evžena Oněgina a Dona Giovanniho. Jsou vaše nejmilejší?
Ano, ale předcházela tomu jiná role. Již ve 3. ročníku mě oslovil tehdejší šéfdirigent sofijské národní opery, velice zkušený operní dirigent a velký muzikant pan Nedjalko Nedjalkov a nabídl mi, abych se podílel na nové inscenaci Zneuctění Lukrécie od Benjamina Brittena. Zřejmě jsem mu během našich projektů na akademii padl do oka. Tu nabídku jsem s nadšením přijal, protože spolupráce s panem dirigentem pro mě byla již na škole velmi obohacující. Má první hlavní operní role – princ Tarquinius. Velký úkol! Brittenovy opery jsou všeobecně velmi specifické, velkou výzvou pro každého zpěváka je nejen přesvědčivý přednes anglického textu, ale také to, aby vše korespondovalo s hereckým projevem. Na základě tohoto úspěšného debutu v Zneuctění Lukrécie jsem pak dostal nabídku na hostování v roli Evžena Oněgina. Obával jsem se, že je to role, vzhledem k náročnosti a typu, pro mě předčasná, ale pan profesor Chadžiev se mnou velice pečlivě pracoval na dynamice, srozumitelnosti slova a na tom, jak by měl hlas znít. Obdobně mi pomohl vystavět roli Dona Giovanniho, která mi byla také nabídnuta. A Evžen Oněgin, ten se stal naprosto spontánně mou srdeční záležitostí díky unikátní a ojedinělé hudbě P. I. Čajkovského. I mentálně je mi ta role velice blízká svým charakterem – psychologie Evžena Oněgina je velice zajímavá. A rozhovořit se o Donu Giovannim a ostatních Mozartových rolích, to by vydalo na samostatný článek.

G. Donizetti: Poprask v opeře – Roman Janál (Procolo) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Zpíval jste nejednou pod taktovkou Maestra Bělohlávka. Jiří Bělohlávek si vás žádal i do světa. O co všechno šlo?
S panem dirigentem Bělohlávkem jsem se poprvé setkal při Così fan tutte v Národním divadle. Pro mě to byla již druhá inscenace, poprvé jsem Guglielma zpíval již v Opeře Mozart. S panem dirigentem Bělohlávkem byla spolupráce velmi detailní a důsledná. To bylo pro mě velmi motivující, o to víc mě potěšily jeho další nabídky. Byly to krásné a výjimečné příležitosti zazpívat si pod jeho taktovkou například part Gilgameše v oratoriu od Bohuslava Martinů, překrásnou Polní mši nebo komorní kantátu Otvírání studánek. A všechna tato díla za doprovodu úžasné BBC Symphony Orchestra. Následovala další nabídka – natočit Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy. Tento projekt se uskutečnil v roce 2006 v Londýně a vydání CD se ujalo světové vydavatelství Deutsche Grammophon. S panem Bělohlávkem jsem spolupracoval nejenom v rámci projektů Národního divadla, v Bizetově Carmen jsem zpíval Escamilla, pak následovala role Voka v mé milované Smetanově opeře Čertova stěna. S panem Bělohlávkem jsem spolupracoval také s Pražskou komorní filharmonií, obzvláště Biblické písně byly takovým stěžejním dílem, které jsme společně interpretovali na mnoha místech Japonska, Francie, ve Švýcarsku i jinde.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments