Operní panorama Heleny Havlíkové (354) – Káťa Kabanová a festival Opera 2022 s díly současných skladatelů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Novou položkou v repertoáru Opery Národního divadla je Káťa Kabanová Leoše Janáčka v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Calixta Bieita. A na festivalu Opera 2022, reprezentativní přehlídce českých i slovenských operních souborů, která probíhá v Praze, mají své místo i studiové, alternativní produkce. Aktuálně byly na programu tři inscenace současných skladatelů – komorní ghost opera Beyond the Garden Stephena McNeffa, týmová „opera o ženách v různých životních situacích“ Ivo Medka, Sáry Medkové a Víta Zouhara TiAmo a Logika chaosu Vilmy Bořkovec, Kryštofa Kříčka a Václava Havelky.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Alžběta Poláčková, Arnheiður Eiríksdóttir (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)
Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Alžběta Poláčková, Arnheiður Eiríksdóttir (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)

Káťa ve vypuštěné plavební komoře

Opravdu Opeře Národního divadla a hlavně jejím divákům (ale i zřizovateli, Ministerstvu kultury) přeju, aby se jí konečně začalo dařit navazovat na „zlatou éru“ způsobem hodným 21. století a aby se vypracovala na naši „první scénu“ ve srovnání alespoň s našimi operními soubory. Bohužel ani poslední premiéra Káti Kabanové Leoše Janáčka v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Calixta Bieita nepřesvědčila, že by se dařilo zvrátit dosavadní matný vývoj obou operních souborů.

Dramaturgickou volbu lze shrnout lapidárně jednoduchým: Konečně! Při současném ostudném opomíjení operního repertoáru z tak bohatého odkazu našich skladatelů právě pražským Národním divadlem byla volba českého titulu víc než žádoucí. Vždyť jinak do konce sezony, to je během pěti měsíců, zazní pouze několik představení Rusalky (dvou v inscenaci Národního divadla a šesti ve Státní opeře), čtyřikrát Jakobín, jednou Acherův Sternenhoch a dvě květnové slavnostní Libuše. Zato na Rigoletta se dostane osmkrát a na Traviatu čtyřikrát. Ani počet repríz nového nastudování Káti Kabanové není nijak ohromující – po prvních dvou představeních 28. a 30. ledna, označených jako první a druhá premiéra (ač se stejným obsazením), budou v únoru pouhé dvě produkce stále se stejnými sólisty. Až v červnu bude následovat blok tří večerů, aniž se lze na webu Národního divadla dozvědět, kdo bude zpívat, respektive kdy se dočkáme například Štefana Margity jako Tichona, Petry Alvarez Šimkové v roli Katěriny, Aleny Kropáčkové coby Varvary, Martina Šrejmy v roli Kudrjáše nebo Yvony Škvárové v postavě Kabanichy či Františka Zahradníčka jako Dikoje. A z programové brožury k operním inscenacím se v poslední době zcela vytratil dřívější standard informací o obsazení rolí všemi sólisty, kterým vedení svěřilo nastudování daného díla.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Jiří Sulženko, Eva Urbanová, Jaroslav Březina, Miloš Horák (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)
Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Jiří Sulženko, Eva Urbanová, Jaroslav Březina, Miloš Horák (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)

Naději, že se Národní divadlo konečně vymaní z dosavadní malátnosti, zvyšovala v případě Káti Kabanové skutečnost, že se této Janáčkovy opery ujme Calixto Bieito (*1963). V osobnosti tohoto španělského režiséra, jakkoli kontroverzního, tedy konečně přišla opravdu ona slibovaná veličina světového formátu – svými výsledky, nikoli jen na papíře, jak nám o ostatních přizvaných režisérech namlouvá marketing Národního divadla i umělecký ředitel obou operních souborů Per Boye Hansen.

Bieitovo režijní uchopení Káti Kabanové však zůstalo jen u aplikace módních postupů, které se už desetiletí valí hlavně německými operními scénami. Bez přesvědčivějších odpovědí otevírá otázky, čím jeho koncepce výrazněji obohatila tuto Janáčkovu niternou operu, aby bylo objasněno, proč a o čem ji hrát roku 2022 v Národním divadle. Náznak homosexuální orientace Kabanichy a sexuálně explicitní scény mezi Káťou a Borisem jsou témata, která Janáčkovu partituru s režisérskou sebestředností spíše jen prvoplánově bulvarizují, než aby ji obohatily něčím víc, než jen puncem Bieitovy „obchodní značky“.

Janáčkova Káťa Kabanová o osudu vdané Káti utrápené pokryteckou společností ruského maloměsta se ve shodě s předlohou Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Bouře odehrává v městečku Kalinově na břehu Volhy kolem roku 1860. Spojitost s vodou je ve výtvarném řešení inscenace přítomná při prvním a druhém dějství snad tím, že scéna Aídy Leonory Guardii připomíná vypuštěnou plavební komoru s vysokými betonovými zdmi a do nich zabudovanými větracími mřížkami, na bocích s několika svorníky, které však vedou sotva do poloviny stěn, a nahoře s kovovými rošty – stíny jejich mřížování při nasvícení shora zesilují pocit vězení. Ovšem není nijak těžké si představit, že v takové scéně a kostýmech by se dnes daly odehrát desítky, ne-li stovky oper.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Kateřina Jalovcová (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)
Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Kateřina Jalovcová (zdroj Národní divadlo, foto Zdeněk Sokol)

Aby bylo divákovi naprosto zřejmé, že z této betonové jímky „lidé nelétají“, jak takovou touhu vypráví Varvaře Káťa, nechá Bieito po celou předehru Káťu v podání Alžběty Poláčkové pobíhat mezi stěnami, zoufale do nich bušit pěstmi a lézt po tesařských svornících. Vzápětí se ovšem ukáže, že po obou stranách jsou volně přístupné dveře. Z jedněch opilecky vyvrávorá jako slabomyslné monstrum Tichon. Podle Bieita to není jen slaboch podřizující se dominantní matce Kabaniše, ale od začátku hromotlucký surovec. Aby nebylo sebemenších pochyb, v jak hrůzných poměrech Káťa žije, hned na začátku Tichon ležící Káťu bezdůvodně, brutálně zkope. Jaroslav Březina se s profesionálním přístupem dokonale podřídil takto pojatému Tichonovi. S pěveckou garancí svého tenoru mu dal až krutě groteskní ráz.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4.3 7 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments