Operní panorama Heleny Havlíkové (336) – Nezkrotný start do postcovidové operní sezony

Ačkoli i prázdniny byly díky festivalům na nové operní inscenace bohaté, na začátku září stíhalo jedno operní představení druhé. Chronologicky:

• Logika chaosu podle Run OpeRun
• Divadelní premiéry Rigoletta ve Státní opeře
• Rusalka v Šárce opět v přízni počasí i diváků
• Štvanice na Lukrécii
• Liberecká Jolanta v kleci zlaté sukně
• Závazky Všehomíra bez okázalosti

Logika chaosu podle Run OpeRun

Po srpnové „queer“ Traviatě na Letné pod Stalinem teď přišlo alternativní uskupení Run OpeRun s novou inscenací Logika chaosu. Premiéru měla v pražském experimentálním prostoru NoD. V propagačních materiálech je Logika chaosu avizovaná jako „nová autorská opera“. Byť v ní zaznívala hudba a zpívaná řeč, ba dokonce se i tančilo, jestli lze tuhle performanci považovat za operu, je otázka. Spíše než operní představení bych tento event pojmenovala jako „lekci z muzikoterapie“ nebo „muzikoterapeutické sezení“. Nebo možná jednoduššeji – hudební divadlo. Druhové vymezení ale není v tomto případě podstatné, hlavní je snaha mladých operních tvůrců a interpretů kolem Run OpeRun vyjadřovat své pocity skrze kombinaci divadla, hudby, zpěvu a tance.

Pražský soubor Run OpeRun působí od roku 2016 a tvoří ho mladí studenti uměleckých vysokých škol i nadšenci v dynamickém tvůrčím uskupení kolem režisérek Veroniky Loulové a Vilmy Bořkovec. Soubor tak vytváří žádoucí protiváhu stálým „kamenným“ divadlům, podobně jako v Brně již mnoho let funguje Opera Diversa kolem Pavla Drábka a Ondřeje Kyase nebo kde Josef Škarka v poslední době zformoval Hausoperu, A Olomouc je domicilem souboru Ensemble Damianprincipála Tomáše Hanzlíka. Zatímco v oblasti činohry nebo baletu je žánrová paleta experimentálních, studiových divadel vedle těch tradičních ještě mnohem širší, v tak komplexním žánru, jaký představuje opera, je provozování té alternativní a často provokativní platformy mnohem náročnější. Ale o to důležitější a žádoucí.

Soubor Run Operun je sympatický upřímnou snahou hledat cesty, jak pro mnohé tak „odtažitý“ žánr přiblížit lidem, a to i mladým, kteří s operou nemají žádnou zkušenost a často ani neabsolvovali povinnou školní návštěvu opery na základce. A pokud ano, tak s předsevzetím, že „do opery už nikdy“. Přitom Run OpeRun operu jako takovou nijak neshazuje, nezesměšňuje, ale s mladistvou urputností chce přesvědčit ostatní o síle a smyslu tohoto žánru. K tomu disponuje profesionály, kteří se můžou uplatňovat i v běžném operním provozu.

Autorkou libreta Logiky chaosu je Vilma Bořkovec, která inscenaci i režírovala a na námětu spolupracovala s dramaturgyní Barborou Pokornou. Hudební základ s kytarou a syntetizátorem vytvořili Kryštof Kříček a Václav Havelka z kapely Please The Trees. Notové východisko bylo patrně velmi volné a i u sólistů počítalo s improvizací a inspirací okamžikem prožívání celé škály emočních stavů, které odbornou mluvou psychiatrů spadají do spektra neuróz, obsesí, úzkostí a strachů jako součásti individuálního i společenského života, vzájemné komunikace i nekomunikace.

Pro Logiku chaosu vznikla uprostřed divadelní části prostoru NoD aréna obklopená ze všech čtyř stran stupňovitými řadami pro diváky. Na tomto jevišti, vymezeném v rozích a po stranách židlemi, se setkává pět postav: Hlavním hybatelem dění je Jan, v podání činoherce Michala Bednáře hostitel, který sezval čtyři hosty na večírek, který je čím dál podivnější. Přišla na něj Róza (sopranistka Eliška Gattringerová s báječným smyslem pro humor a sebeironii), posedlá touhou po dokonalosti a obavami, že před ostatními selže. Dalším hostem je Heřman (barytonista Martin Vodrážka), který se snaží svému obsesivnímu strachu ze smrti bránit humorem a vypráví dokola hloupé vtipy. Dostaví se i upjatá Lucie (sopranistka Kristýna Kůstková), která sice žádnou party nevynechává, ale vlastně se před lidmi schovává a většinu času tráví na toaletě, kam se snaží dostat i Václav (tenorista Raman Hasymau), který se panicky štítí bakterií. Aniž je zřejmé, proč si Jan pozval právě takové lidi, manipuluje s nimi, snad aby vyhověl nějaké své vlastní obsesi. Hosté sice neustále mluví/zpívají, ale vlastně nekomunikují – každý je uzavřen ve své úzkosti a strachu. Jejich kontakty nejsou dialogem, ale jen míjejícími se monology typu „já o voze on o koze“. Vlastně rádi se podvolují Janovým manipulacím, když si na jeho povely mění místa a vykonávají předepsané pohyby. A Jan jako krysař tuhle partu vede, snad k okraji skály. Závěrečné ballabile, kdy se všichni převléknou z „civilu“ do bláznivých kostýmů z nařaseného tylu, někteří v zářivě růžové barvě, jsem rozhodně nevnímala jako úlevnou katarzi – ostatně vypadalo to, že klid duše to nepřineslo ani aktérům toho podivného večírku.

Hudební podkres, který někdy diskotékově duněl a někdy ustupoval, aby dal prostor hlasům, tvořil jakési permanentní pozadí neuróz. Bylo jedno, jestli účastníci večírku zpívají (operně školenými hlasy) nebo „jen“ mluví – jejich hlavním problémem byla neschopnost komunikace. A v tom byla asi největší intenzita sdělení této inscenace, která měla až sílu jakéhosi volání o pomoc. Měla by se dostavit dřív, než podlehneme vábení nejrůznějších krysařů a falešných proroků.