Operní panorama Heleny Havlíkové (305) – Národní divadlo dvakrát na ČT art

Národní divadlo po nekolikaměsíční odmlce v posledním lednovém týdnu uvedlo dva živé přenosy – dnes už tradiční koncert k příležitosti narozenin W. A. Mozarta a premiéru nové inscenace Verdiho Rigoletta v nově rekonstruované Státní opeře. Právě na tuto dvojici událostí se zaměřuje Helena Havlíková v novém Operním panoramatu.

• Nudné a smutné Mozartovy narozeniny
• Rigoletto jako europejský výprodej

Operní divadla, která kvůli protiepidemickým restrikcím nemohou hrát pro diváky, se uchylují ke streamování svých představení a dalších aktivit na internetu nebo v televizi. Konečně se k nim přidalo i Národní divadlo, jehož dva operní soubory se během dlouhých čtyř měsíců od podzimního zavření divadel zmohlo jen na sérii krátkých videí hudebního adventního kalendáře (zatímco například helsinská opera stihla už na podzim vymyslet a mnohokrát úspěšně odehrát hořkou operní satiru na covidové poměry s Mozartovou hudbou Covid fan tutte – viz 292. OPHH zde). S pomocí České televize poskytla naše první scéna na kanále ČT art nejprve 27. ledna z „Mozartova“ Stavovského divadla přímý přenos koncertu k Mozartovým narozeninám. A v sobotu 30. ledna následovala na ČT art premiéra nového nastudování Rigoletta Giuseppe Verdiho. Se souborem Státní opery ho nastudoval dirigent Vincenzo Milletarì, (v Praze se poprvé objevil loni při obnoveném nastudování Madama Butterfly ve Státní opeře) a režie se ujala Barbora Horáková Joly, která se společně se Sophií Schneider podílela i na scénografii této inscenace a byl to pro ni debut v její rodné zemi.

Nudné a smutné Mozartovy narozeniny

Připomínat 27. ledna Mozartovy narozeniny koncertem v jediném dochovaném divadle, kde Mozart dirigoval, může být jednou z možností (nikoli však jedinou), jak toto unikátní dědictví minulosti rozvíjet, ba přímo výzvou, jak ho originálně a nápaditě obohacovat. Národní divadlo, pod které budova Stavovského divadla patří, tradici koncertní oslavy narozenin založilo v roce 2009. Podobně jako v předchozích letech se však i letos, ba ještě naléhavěji, opakuje otázka, jak pojmout tuto oslavu a s ní i prezentaci naší první scény, která právě kombinací data a prostoru může přitáhnout větší pozornost. Shrnující odpověď je tentokrát bohužel lapidární: takto rozhodně ne!

Narozeniny, letos 265., byly zvláštní tím, že se konaly bez publika v době uzavření divadel kvůli covidové epidemii. Program koncertu neměl žádný podtitul či nápovědu, které by budily zvědavost, čím vlastně chce Opera Národního divadla diváky obdarovat. Tím spíš, že se tentokrát mohlo oslavy zúčastnit prostřednictvím přímého přenosu na ČT art ještě více „hostů“, než je kapacita divadla. Záznam bude navíc v iVysílání České televize k dispozici až do 26. února.

Kdo předpokládal, že zkušený režisér televizního záznamu Adam Rezek ve spolupráci s hlavním kameramanem Filipem Havelkou a střihačem Dušanem Lajdou využije té výjimečné příležitosti, že má při Mozartových narozeninách k dispozici „jen pro sebe“ právě budovu Stavovského divadla, musel být zklamán. Rezkovo aranžmá hlediště Stavovského divadla na scéně z proslulé scénografie Josefa Svobody v inscenaci Václava Kašlíka z roku 1969 se omezilo na bloumání kamery po prázdném hledišti a triviální statické záběry sólistů, sboru a orchestru. Záznamu neprospělo ani aranžmá (režijní spolupráce Beno Blachut ml.): sólisté, nikoli v kostýmech, ale v koncertním „civilu“, do statického provedení zdrženlivě naznačovali herecké akce způsobem, který působil spíš bezradně. Například z duetu Annia a Servilie Ah perdona al primo affetto z Tita v podání Michaely Zajmi a Kateřiny Kněžíkové bychom bez návodné stručné textové charakteristiky před jeho začátkem nepoznali, že jde o „duet dvou mladých milenců Servilie a Annia vyznávajících si navzájem lásku“.

Od oslavy narozenin lze očekávat veselí, nebo alespoň pozitivní naladění, navíc tak potřebné v dnešní pochmurné, divadlu nepřející době. Ale už výběr ukázek z Mozartova díla naznačil, že dramaturgie (Per Boye Hansen) na optimistickou notu rezignovala a z rozsáhlého Mozartova díla pro televizní oslavu vybrala hudební čísla z oper La clemenza di Tito a Idomeneo. Ano, Titus do Stavovského divadla patří, o to víc letos – měl podobně jako předtím Don Giovanni ve Stavovském (tehdejším Nosticově) divadle v roce 1791 premiéru, kterou Mozart osobně dirigoval. Toto 230. výročí si však snaživější diváci mohli dohledat třeba na wikipedii, web Národního divadla o něm „cudně“ pomlčel. Stejně tak ani v den vysílání nebyly na webu ND k dispozici medailony dirigenta Karstena Januschkeho a tenoristy Benjamina Brunse a u názvů jednotlivých čísel programu chybělo, kdo je zpívá.

Ani vlastní koncert se nezařadí k oslavě, na kterou by stálo za to vzpomínat. Představa, že v koronavirovém útlumu tolikrát opakovaná touha umělců konečně se předvést publiku dojde naplnění a natěšení umělci se vypnou k mimořádnému výkonu a budou se chtít blýsknout, se s prvními takty rychle rozplynula. Německý dirigent Karsten Januschke rozhodně není žádný specialista na Mozarta a Orchestr Národního divadla v komorním obsazení (koncertní mistr Alexej Rosík) se pod jeho vedením jak v instrumentálních číslech koncertu – předehře k Titovi a baletní hudbě k Idomeneovi – tak při doprovodu sólistů dopouštěl až neuvěřitelného množství chyb, nepřesností a nesouhry zejména při nástupech, frázování, ale i v intonaci a slité artikulaci smyčcové sekce, když pomineme absenci mozartovského stylu a celkovou těžkopádnost a mdlou jednotvárnost.