Opera PLUS Retro (6): Otakar Mařák – Hvězdný i problémový tenor (AUDIO)
O nadžánrovém americkém tenoristovi italského původu Mariovi Lanzovi (1921–1959) se traduje, že projedl svou kariéru a napomohl tak k jejímu předčasnému konci. Lanza se dožil osmatřiceti let, zatímco slavný český tenorista Otakar Mařák sedmašedesáti let. A i on si ve své pěvecké kariéře, zvláště v její druhé polovině, pokazil takřka vše, co mohl.
Umělecké a životní osudy slavného českého tenoristy Otakara Mařáka (1872–1939) by vydaly na námět barvitého životopisného filmu o temperamentním umělci s mnoha úspěchy, úskalími a závěrečným hořkým koncem. „Člen divadla ze všech nejprchlivějších“, jak ho charakterizoval Otakar Nejedlý, byl bezesporu osobností značně impulzivní. Jeho neuvážená rozhodnutí ho často přiváděla do ošemetných situací, mezi kterými nechyběla ani soudní stíhání za porušení smlouvy, vysoké pokuty, a dokonce nástup do vězení.
Otakar Mařák nevykazoval jen dědičný hudební talent, kterým disponovali i jeho sourozenci, kteří se stali uznávanými instrumentalisty (bratr houslista, sestra harfistka). Jako synovec slavného krajináře Juliuse Mařáka měl i výtvarné nadání. Studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze, pak pokračoval na Akademii výtvarného umění v Praze u profesora Maxmiliána Pirnera, proslulého českého symbolistního malíře, a také u malíře historických výjevů a portrétů Václava Brožíka. Dochováno je několik Mařákových malířských děl i karikatur, které z větší části námětově vycházejí z operního světa. Na popud rodinného přítele, ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, se začal soukromě vzdělávat také ve zpěvu. Přestože odstartoval pedagogickou kariéru jako asistent kreslení na reálce na Královských Vinohradech, jeho další kariéra se rozvíjela již takřka výhradně na hudebním poli. Poprvé koncertně zpíval již v prosinci roku 1896. Hlasově se vzdělával v pěvecké škole Olgy Paršové Žikešové, pěvkyně, která byla angažována krátce v Prozatímním divadle a později sedm sezón v Národním divadle.
Otakar Mařák debutoval vskutku velkolepě, a to jedním z nejtěžších partů lyrického tenorového oboru vůbec. Jeho debut v titulní roli Gounodova Fausta v Brně v únoru roku 1899 byl velmi příznivě přijat kritikou i diváky a byl i pozorně sledován tiskem, což bylo pro začátečníka velkým povzbuzením. Již o dva měsíce později debutoval v pražském Národním divadle jako Tamino v Kouzelné flétně. A od září 1899 se stal členem operního souboru Zlaté kapličky. Jako mladý tenorista velice záhy získal oblibu veřejnosti a většiny kritiků. Ale již brzy, podobně jako Karlovi Burianovi, mu začaly být poměry Národního divadla těsné. Poprvé porušil smluvní podmínky již na podzim roku 1901, kdy se nechal po kratších působeních na několika německých scénách angažovat k Dvorní opeře (1903/06, Hofoper Wien) ve Vídni, kde spolupracoval také s Gustavem Mahlerem. Konflikt s vedením Národního divadla se vyhrotil až k soudnímu procesu a Mařák byl odsouzen k vysoké pokutě, kterou ovšem uhradilo vedení Hofoper. Případ měl pak četné osobní a právní peripetie a byl bedlivě komentován českým tiskem. Situace se nakonec uklidnila pro mimořádnou Mařákovu oblíbenost u domácího publika.
Od března 1903 pak podepsal další sólistickou smlouvu s Národním divadlem. O čtyři roky později ji porušil, když z angažmá znovu svévolně odešel. Nejprve za dalším hudebním školením do Paříže. Pak střídal kratší angažmá (Komische Oper v Berlíně v letech 1906/12 a Hamburg) a především hostoval na mnoha evropských scénách ve Vídni, Paříži, Londýně (od roku 1908 Covent Garden, kde opakovaně vystupoval také se slavnou primadonou Nellie Melbou), Lvově a též Chicagu (Chicago Grand Opera v sezóně 1913/1914). Nicméně české publikum si stále žádalo svého oblíbeného tenoristu (a to i v četných článcích, kritizujících stav Opery Národního divadla), zvláště, když se i vystoupení Karla Buriana omezovala na několik vystoupení ročně i pro opakované neshody s Karlem Kovařovicem, coby šéfem opery. Pokusy najít adekvátně kvalitního tenoristu formátu Buriana a Mařáka selhávala. Po uklidnění oboustranných vášní začal vystupovat Otakar Mařák od roku 1909 jako stálý host Národního divadla. Pazdírkův hudební slovník uvádí působivý počet bezmála patnáctiset Mařákových vystoupení jen na pražských scénách.
Ač byl veden „jen“ jako stálý host, počtem odzpívaných představení i závažností úkolů byl vytížen jako plnohodnotný sólista, bez něhož by nebylo možné některé operní tituly vůbec nasadit (ač byl ve většině rolí alternován). Navíc status hosta byl pro Mařáka zřejmě finančně výhodnější. V některých rolích především francouzského a italského repertoáru byl nenahraditelný a byl i hlavním lákadlem inscenací. Například nová inscenace Auberovy komické opery Fra Diavolo v roce 1926 byla postavena na jeho pěvecko-hereckém výkonu v titulní roli venkovského bandity. Dalším diváky oceňovaným účinkováním v této opeře bylo komické duo jeho kumpánů v podání Emila Pollerta a Karla Hrušky. Stejně tak byl problém Mařáka alternovat v bravurním partu Georgese Browna v dnes zapomenuté francouzské komické opeře Bílá paní.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
