Operní panorama Heleny Havlíkové (351) – Operní bilance za rok 2021

Bezprecedentně ničivý zásah koronavirové pandemie do operního provozu nejen u nás, ale prakticky po celém světě, pokračoval i v roce 2021. Divadla, studiová uskupení i festivaly se nadále učily žít s covidem v sevření chaotické přehršle protiepidemických opatření, která vydávala vláda, často na poslední chvíli a bez zdůvodnění, proč právě divadla jsou podle nich centrem nákazy. Zimu a jaro při uzavření divadel pro publikum přečkávaly operní soubory formou přenosů nových inscenací, po částečném rozvolnění si všichni začali zvykat na dodržování restrikcí, které se týkaly kapacit diváků v hledišti a kontrol jejich „bezinfekčnosti“.

Mezi přenosy a hledišti divadel
Premiéry 2021
Dramaturgická pestrost
Moje operní bilance roku 2021
Hojnost sólistů
Inscenační vrcholy
Poděkování všem

Mezi přenosy a hledišti divadel

Divadla se v roce 2021 otevřela pro publikum až koncem května, po dlouhých osmi měsících, kdy u nás vláda zakázala veřejně zpívat. Operní soubory ale i v této době zkoušely nové inscenace, a některé předvedly výsledky své práce prostřednictvím záznamů na internetu nebo v televizi, kde jsme operní přenosy kromě obvyklé ČT art mohli sledovat i na stanici Noe. Takto jsme od konce ledna do května 2021 postupně viděli osm inscenací: ze Státní opery hned dvě premiéry Verdiho Rigoletta, ze Stavovského Mozartova Dona Giovanniho, z Ostravy obě obsazení Pucciniho Tosky a Smetanovu Hubičku, z Brna Čajkovského Evžena Oněgina a Verdiho Nabucca, z Olomouce Beethovenova Fidelia a v poloscénické verzi plzeňského nastudování také Janáčkovu Věc Makropulos.

Bylo zajímavé sledovat rozdíly, když divadla po otevření od června 2021 začala postupně tyto inscenace nasazovat do normálního programu. Naplno jsem si uvědomila, jak ten zážitek z představení v hledišti divadla nemůžou nahradit ani sebedokonalejší televizní záznamy nebo internetové streamy – i když mají „benefit“ detailních záběrů, pohodlí domova a často také volby času, kdy je možné se na záznam podívat, a to i opakovaně, nebo sledovat inscenaci s klavírním výtahem. Potvrdilo se, že tyto záznamy postrádají to podstatné – komunikaci mezi hledištěm a jevištěm, publikem a účinkujícími, ale i diváky mezi sebou. V tomto smyslu přenosy jsou a zůstanou jen jakýmsi „polibkem přes sklo“ a užitečnou archivní dokumentací – divadlo je živoucí organismus a každé představení je originál.

Častým handicapem záznamů byla nedostatečná zvuková kvalita – ať už sólisté používali mikroporty nebo ne. Chyběly alikvóty a tím hlavně barvy. A k handicapům vizuální stránky patřilo příšeří, ve kterém se většina přenášených inscenací bez přisvícení utápěla. Ale hlavně u režijně bohatěji rozehraných inscenací záběry kamer mohly zprostředkovat jen výseče situací dle výběru režiséra a kameramana přenosu. V divadle jsem to já, kdo si vybere, na co zaměřit pozornost.

Premiéry 2021

Covidové restrikce se promítly do počtu operních premiér roku 2021, byť ne tak drasticky jako v roce 2020. V předpandemických letech se u nás běžně uskutečnila padesátka operních premiér, z toho 75 % v nastudování našich deseti stálých operních souborů a 25 % mimo tuto síť. První covidový rok 2020, kdy se opera u nás mohla hrát vlastně jen šest měsíců (v lednu a v únoru a od července do září), se počet premiér snížil na 31, přičemž o tuto bilanci se tehdy zasloužily dokonce s šestnácti produkcemi během prázdninového uvolnění studiové a barokní soubory a festivaly, především bienále operních novinek NODO (pět produkcí). Stálá divadla připravila jen patnáct premiér.

V roce 2021 se sice množství premiér k dřívějšímu standardu nevrátilo, ale přece jen už stouplo, a hlavně v září soubory publikum zavalily smrští premiér, byť se diváci vraceli do hledišť jen obezřetně a pomalu. Celkově se podařilo připravit 41 titulů, z nichž 24 uvedlo deset našich stálých divadel a 17 oper nastudovaly soubory mimo tuto základní síť. To je při poměru 59 % ku 41 % vysoké číslo ve prospěch uskupení bez finančního zázemí příspěvkové organizace se zřizovatelem, která přitom tak výrazným způsobem rozhojňují a ozvláštňují tradiční dramaturgii.

Operní inscenace jsou součástí řady festivalů – Smetanovy Litomyšle, Hudebního festivalu Znojmo, hned tří festivalů v Olomouci (Olomouckých barokních slavností, festivalu Baroko a Opera Schrattenbach). V autentickém prostoru barokního divadla v Českém Krumlově jsou opery součástí Festivalu komorní hudby s Barokní nocí a Festivalu barokních umění Český Krumlov. Opery uvádí scénicky ve své replice barokního divadla také Musica Florea. Naopak na současnou operní tvorbu se zaměřují studiové soubory s vlastní poetikou – brněnská Opera Diversa, olomoucký Ensemble Damian a pražské uskupení Run OpeRun. Tradicí na začátku září je také operní pouť tisíců zájemců do Divoké Šárky, tentokrát za Dvořákovou Rusalkou.

A díky Divadlu Na Orlí může operní inscenace uvádět i Komorní opera brněnské JAMU.

Dramaturgická pestrost

Operní nabídka byla hodně pestrá, objevila se spousta novinek nebo dramaturgických „lahůdek“. Samozřejmě převažovaly osvědčené tituly, a to jak v tradičních nastudováních, tak různě zdařilých pokusech o nekonvenční výklady. Podobně jako v minulých letech vedl Giuseppe Verdi – Nabucco v Brně a v Olomouci, Rigoletto ve Státní opeře, Traviata – ta ovšem mezi drag queens v adaptaci alternativního uskupení Run OpeRun v sitespecific prostoru v Praze na Letné u podstavce bývalého Stalinova pomníku. Giacomo Puccini byl zastoupený Toscou v Ostravě a Bohémou v Brně. Z italských oper nechyběl Rossini – Lazebník sevillský v pražském Národním divadle a Italka v Alžíru v Plzni. Hned dvakrát se objevil Čajkovského Evžen Oněgin – v Brně a v Budějovicích, doplněný málokdy uváděnou Jolantou v Liberci. Zastoupeny byly i Mozartovy opery – Don Giovanni ve Stavovském divadle a Così fan tutte v Budějovicích. Dokonce na Tristana a Isoldu Richarda Wagnera si troufla ústecká opera.