Operní panorama Heleny Havlíkové (523) – Francouzské baroko a italské trecento na Pražském jaru
- Francouzské pasticcio milostných peripetií
- Kultivovanost na úkor emocí
- Nevyužitý potenciál koncertního provedení oper
- Barevný svět slepého Landiniho
- Sladký pohled, studený dotek
Francouzské pasticcio milostných peripetií
Program na Pražském jaru odpovídal specializaci vokálně-instrumentálního Ensemblu Correspondances na hudbu francouzského baroka, zejména na tvorbu 17. století spjatou s dvorem Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. Založil jej v Lyonu v roce 2009 klávesista a dirigent Sébastien Daucé s cílem oživit málo známý repertoár duchovní i světské hudby skladatelů té doby – Marca-Antonia Charpentiera, Henryho Du Monta, Michela Richarda de Lalande nebo Jeana-Baptisty Lullyho. Soubor sdružuje pěvce a instrumentalisty se zkušeností v oblasti historicky poučené interpretace a získal si renomé díky svému stylu, výrazové vytříbenosti a objevné dramaturgii. Vystupuje na evropských festivalech (Festival de musique Baroque d’Ambronay, Festival de Saintes či Festival Oude Muziek v Utrechtu) a má na kontě řadu mezinárodně oceňovaných nahrávek, vydaných především u labelu harmonia mundi.
Program byl sestaven z úryvků ze čtyř Lullyho oper: Atys, Psyché, Perseus a Armida. Vznikl tak jakýsi průřez Lullyho tvorbou v typickém francouzském reprezentativním operním žánru tragédie lyrique, o jehož vznik a rozkvět se právě Lully zasloužil a který spadá do závěrečného dvacetiletí Lullyho života – 70. a 80. let 17. století za vlády krále Slunce.
Jean-Baptiste Lully (1632–1687), původem Ital Giovanni Battista Lulli, se stal klíčovou osobností francouzské hudby 17. století. Po svém příchodu do Francie ve službách Anny Rakouské postupně získal přízeň Ludvíka XIV., podílel se na formování dvorské baletní kultury a nakonec vytvořil specificky francouzský operní žánr – tragédie lyrique. Od roku 1672, kdy mu byla Ludvíkem XIV. udělena výsada provozovat operu, vytvořil v úzké spolupráci s libretistou Philippem Quinaultem řadu děl, která spojovala recitativní deklamaci francouzského jazyka, orchestrální eleganci, monumentální sbory a nezbytné baletní výstupy.
Lullyho tragédie lyrique lze chápat jako reprezentativní zvukový ekvivalent versailleské etikety – noblesní, distancovaná, přesto však schopná zprostředkovat silné afektivní obsahy, pokud je uchopena s potřebným vnitřním napětím. A právě v této specifické kombinaci spočívají velké nároky, které Lullyho hudba klade na interpretační představivost.
Na francouzském dvoře měli na tyto opery oslavující královský majestát času dost – kompletní i scénicky výpravná tragédie lyrique trvala tři až čtyři hodiny – se strukturou prologu a pěti dějství včetně rozsáhlých tanečních scén. I když Ensemble Correspondances tuto formu zachoval, taková stopáž by dnes, navíc při pouhém koncertním provedení, byla přece jen příliš dlouhá. Jeden a půl hodinové trvání s přestávkou uprostřed bylo přiměřené dnešním koncertním zvyklostem.
Formát „koláže“ se ovšem nevymyká ani dobové praxi, protože i tehdy vznikaly podobné skládačky, pro které se vžil velmi výstižný italský pojem pasticcio, paštika. A odpovídal tomu i název programu – Fragmenty. Jednotlivé části tedy na sebe dějově nijak nenavazovaly a netvořily ucelený příběh. Sjednocující dramaturgickou linií vystihovalo druhé slovo v názvu: „láska“, protože výběr zachycoval různé peripetie milostných vztahů – předstíranou lhostejnost, soupeření, trýzeň a šílenství, nářek s vyústěním do smíření.
Kultivovanost na úkor emocí
Tragédie lyrique měla reprezentovat Ludvíkův královský majestát. Dle principu klasicistního dramatu Corneille a Racina čerpá z mytologických nebo historických témat ve snaze diváky nejen dojmout, ale i morálně zušlechtit. I když různá „dramata“ lásky otevírala prostor pro kontrasty, ke mně z uměřeně kultivovaného pojetí Ensemblu Correspondances doznělo spíše ono morální zušlechťování. Zejména když to porovnám s dalšími renomovanými soubory, které se věnují francouzské barokní opeře a uplatňují tzv. historicky poučenou interpretaci na dobové nástroje – Les Arts Florissants Williama Christieho, Les Musiciens du Louvre Marca Minkowského a zejména soubor Pygmalion Raphaëla Pichona. Jak mám naposlouchané jejich nahrávky a znám je i z živého provedení, dokážou onu ušlechtilost rozehrát do mnohem barvitějších a výrazově plastičtějších vrstev a kontrastů spletitosti lidských osudů a emocí. A velmi živou interpretaci můžeme slýchat i u nás na Letních slavnostech staré hudby, které se francouzské barokní opeře ve svém programu s různými interprety také často věnují, a to i formou workshopů s institucí navýsost povolanou: Académie de Versailles. Francouzská barokní opera se objevila i na Hudebním festivalu Znojmo, který každoročně uvádí v originální produkci inscenace oper nebo jiných hudebně-dramatických žánrů v historicky poučené interpretaci. Ročník 2012 byl dokonce celý tematicky věnovaný Lullymu a v roce 2014 zde byla uvedena nápaditá inscenace Rameauovy Platée.
Oproti italské opeře je tragédie lyrique pěvecky méně virtuózní. Místo efektní pěvecké okázalosti klade důraz na deklamaci textu a hloubku a intenzitu jeho hudebního vyjádření. Jenže sólisté Ensemblu Correspondances se drželi dynamické a výrazové povšechnosti. Až ve druhé části začaly probleskovat přece jen dramatičtější emoce – trýzeň, šílenství, bolestná lamenta, úzkost před hrůzostrašnými Gorgonami a Medúzou, výstupy pekelných božstev nebo bojovných nymf. A koncert dostal pod vedením Sébastiena Daucého větší jiskru a emocionální intenzitu. Sébastien Daucé, zakladatel Ensemblu Correspondances, nepřivezl do Prahy zcela vyrovnané obsazení desetičlenného sólistického ansámblu. Jeho jednotlivé členy ovšem nebylo snadné identifikovat, protože v programové brožuře chybělo přiřazení k rolím, které zpívali. Až po dodatečném doplnění pro novináře šlo specifikovat, že vedle Blandine de Sansal s jasným průrazným sopránem zanikaly soprány Caroline Bardot nebo Eugénie Lefebvre, a to i při komorním obsazení orchestru bez bicích a pouze s jedním hobojistou, jedním fagotistou a trojicí flétnistů, kteří střídali zobcové a příčné flétny. Ze sólistů ve specifickém francouzském oboru haute-contre, vysoko posazeném tenoru, zaujali Abel Zamora v klíčových rolích Atyse a Persea a Vojtěch Semerád. Ten, ač ne rodilý mluvčí, vynikal perfektní deklamací s výrazovými nuancemi.
Nevyužitý potenciál koncertního provedení oper
Dnes bývá obvyklé, že i na koncertním pódiu sólisté doprovázejí zpěv hereckými akcemi, jak jsme třeba nedávno mohli slyšet a vidět při historicky poučené interpretaci Wagnerova Siegfrieda v nastudování Kenta Nagana. I když sólisté zpívali zpaměti, v průběhu večera různě přicházeli a odcházeli, zpívali před orchestrem i za ním, provedení nevyváženě kolísalo mezi zcela statickým pojetím a letmými náznaky hereckého provázení situací. Třebaže večer neměl kontinuální dějovou linii, orientaci v operách, založených na významech textu, nenapomáhalo ani to, že posluchači byli odkázáni na český překlad pouze v tištěném programu, který ne úplně odpovídal uváděnému programu. Titulky by byly vhodnější.
Fragmenty lásky tak sice nabídly českému publiku vhled do francouzské dvorské opery doby Ludvíka XIV. V podání Ensemble Correspondances šlo o stylové, pečlivě připravené a intonačně i technicky zvládnuté provedení. Zůstával však odstup – nedostatek kontrastu, nevyrovnanost obsazení i nepřehlednost narativní linky způsobily, že výsledek působil více jako krásná hudební ilustrace než jako skutečné operní drama.
Ukázalo se, že i zdánlivě aristokratická, ceremoniální hudba může oslovit dnešního posluchače – vždyť lidské city se až tolik nemění. Ensemble Correspondances však u nás nevstupoval do prostoru bez zkušeností s historicky poučenou interpretací. V takovém porovnání, nejen z koncertů, ale i scénických provedení třeba nedávno v Brně při uvedení Händelovy Alciny či ve Státní opeře s Rameauovou Platée však interpretace Ensemblu Correspondances potenciál lullyovské tragédie lyrique spíše jen naznačila.
Pražské jaro: Fragmenty lásky
26. května 2025, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Jean-Baptiste Lully
Předehra:
Psyché
Prolog:
Persée: Phronyme, Megathyme, Ctnost, Štěstěna, sbor
Předstíraná lhostejnost
Atys: Atys, Idas, Sangaride, Doris
Soupeření
Persée: Andromède, Mérope
Trýzeň a šílenství
Persée: Persée, Andromède, Bojovná nymfa, Pekelné božstvo, Medúza, Gorgony, Merkur
Atys: Atys, Sangaride, Celaenus, sbor
Nářek
Psyché: Trpící žena, Dva trpící muži
Užívejte jara
Armide: Nymfa, Hrdinná pastýřka, Šťastný milenec, sbor.
Účinkující
Ensemble Correspondances:
Caroline Weynants – soprán
Blandine de Sansal – soprán
Eugénie Lefebvre – soprán
Caroline Bardot – soprán
Lucile Richardot – mezzosoprán
Vojtěch Semerád – tenor
Abel Zamora – tenor
Davy Cornillot – tenor
Etienne Bazola – baryton
Sebastian Myrus – bas
Sébastien Daucé – dirigent
Barevný svět slepého Landiniho
Linii „staré hudby“ na Pražském jaru prezentoval také soubor Sollazzo Ensemble. Ten u nás známe z jeho vystoupení v rámci festivalu Concentus Moraviae na zámku Rájec nad Sázavou v roce 2017. Pražsko-jarní program nazvaný La dolce vista / Sladký pohled, vhodně umístěný do kostela sv. Františka v rámci Anežského kláštera, obsahoval u nás téměř neuváděnou hudbu rané renesance – italského trecenta. Osou programu byly skladby Francesca Landiniho (1325/1335–1397) – básníka, skladatele, zpěváka, varhaníka a stavitele nástrojů, jehož zájem zasahoval i do sfér astrologie a filozofie spjaté s humanistickými ideály jeho doby. Prý ptáci umlkali, když slyšeli jeho hru na organetto, malé přenosné varhany, s nimiž je Landini i vyobrazen na portrétu ve Squarcialupiho kodexu.
Landini patřil ve své době k významným osobnostem Florencie: od roku 1361 je uváděn jako varhaník v kostele Nejsvětější Trojice (Santa Trinita) a od roku 1365 až do své smrti zastával pozici kaplana v kostele San Lorenzo. V jeho skladatelském odkazu, z něhož se dochovalo 154 světských kompozic, převažují ballaty pro dva nebo tři hlasy, většinou nejspíš na jeho vlastní texty. Komponoval ale i virelai nebo madrigaly.
I když byl Landini slepý, jeho poezie i hudba je plná barev, i velmi jemných, jak je typické pro formu balatty, písně na milostné texty. Téma lásky, často idealizované, bolestné či nenaplněné v duchu dvorské lyriky vychází z kultivovaného citu, úcty k milované osobě a stylizované melancholii, často v rafinovaných metaforách. City a vztahy od něžné touhy po hořké zklamání jsou často vyjadřovány obrazy spjatými s přírodou, jarem, květinami či ptáky v uměřené melodické linii obohacené melismaty a opakujícími se refrény.
Landiniho skladby na koncertě doplnila balatta Doulz amis Landiniho o generaci mladšího současníka Guillauma de Machauta (cca 1300–1377) , jehož část života je spojená s Prahou ve službách Jana Lucemburského a který se také věnoval žánru světské písně.
Sladký pohled, studený dotek
Mezinárodní uskupení Sollazzo Ensemble založila v roce 2014 Anna Danilevskaia, hráčka na fidulu a violu da gamba, a jeho nahrávky získaly řadu ocenění, mimo jiné Diapason d’Or nebo Editor’s Choice časopisu Gramophone. Od roku 2024 je Sollazzo Ensemble rezidenčním souborem Arsenalu v Metách a Concertgebouw v belgických Bruggách. Třebaže školení jeho členů vychází ze „staré“ hudby (Anna Danilevskaia studovala na Schole Cantorum v Basileji), jejich zkušenosti jsou pestřejší: Australská sopranistka Roberta Diamond se zaměřuje na argentinskou a sefardskou hudbu, argentinský tenorista a loutnista Jonatan Alvarado se specializuje se svým souborem Seconda Pratica na iberoamerickou hudbu 15. až 17. století, Roger Helou, rodák z Buenos Aires, se vedle hry na organetto, klavír a varhany zabývá aranžováním skladeb a se svým souborem Silenco provozuje tradiční tango. Obsazení pro koncert v rámci Pražského jara doplnil německý loutnista Christoph Sommer.
Během hodinového koncertu však dvojhlasých nebo trojhlasých ballat nebo madrigalů ve zpívané podobě zazněly jen dvě třetiny. Roberta Diamond s jemným vyrovnaným sopránem (intonačně ne vždy přesným) a koncentrovaným tónem bez vibrata podobně jako tenorista Jonatan Alvarado s menším objemem hlasu zprostředkovali hlavně něhu ballat. Jejich texty i Landiniho hudba však nabízely více interpretačních vrstev. Provedení směřovalo k jednotvárnosti a chladnému odstupu i tím, že sólisté nenavazovali s publikem bezprostřední kontakt, protože zpívali z not. Na festivalu prestiže Pražského jara u souboru, který se prezentuje specializací právě na Landiniho hudbu, bych očekávala, že podpoří vyznění svého vystoupení zpěvem zpaměti. Závan oživení vnesla do programu svižnější balatta Neboť ctnost činí člověka pevným a silným nebo veselejší ballata Lásko, učiň, ať mě miluje dívka o záplavě milostného citu.
Třetinu programu tvořily instrumentální úpravy Landiniho ballat a jedné anonymní kompozice z Rossiniho kodexu, aniž bylo uvedeno, kdo je autorem těchto úprav. V různých zvukově subtilních nástrojových kombinacích zaujal především Roger Helou hrou na organetto, malé varhánky s dvaceti píšťalami, na jejichž klávesnici hrál pravou rukou a levou do jejich měchu vháněl vzduch. Absencí textu a většího emočního zaujetí pro zprostředkování emocí tato část programu ještě posílila akademicky „věcný“, chvílemi až titěrný interpretační styl Sollazzo ensemblu. Barevný hudební svět slepého Landiniho tak zůstal šedý a bez jasu uzamčený v notách, sladký pohled bez emocí chladil a nehřál.
Jakkoli „stará“ hudba zůstává v programu Pražského jara vzhledem k jeho širokému dramaturgickému rozkročení pouze minoritní položkou, přece jen bych očekávala zvaní souborů, jejichž renomé nezůstane jen na papíru v medailonech tištěného programu. V konkurenci Letních slavností staré hudby nebo koncertů Collegia 1704 náš největší festival zůstal v případě koncertů Ensemblu Corresondances i Sollazzo ensemblu v jejich stínu.
Pražské jaro: La dolce vista
17. května 2025, 17:00 hodin
Anežský klášter, Praha
Program
Francesco Landini:
Quel sol che raggia (ballata)
Somma felicità (madrigal, instrumentální úprava)
Perchè virtù fa l’uom costante e forte (ballata), text: Franco Sacchetti
Giullaume de Machaut:
Doulz amis (ballata)
Francesco Landini:
Adyou adyou douce dame iolie (virelai)
Che cosa quest’amor (ballata, instrumentální úprava)
Tante belleçe (ballata, instrumentální úprava)
Vaga fanciulla (ballata, instrumentální úprava)
La dolce vista (ballata, instrumentální úprava)
Creata fusti / Ty, jež jsi zrozena kontrafaktum: zpívá se jako Questa fanciulla amor
Questa fanciulla amor (ballata)
Lasso! di donna (ballata)
Che pena è quest’ al cor (ballata)
Anonym z Rossiho kodexu:
Di novo é giunto (instrumentální úprava)
Francesco Landini:
Mostrommi amor (madrigal)
Amor con fede (ballata)
Účinkující
Sollazzo Ensemble:
Roberta Diamond – soprán
Jonatan Alvarado – tenor
Roger Helou – organetto
Christoph Sommer – loutna
Anna Danilevskaia – fidula, umělecká vedoucí
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
