Operní panorama Heleny Havlíkové (306) – Rigoletto ze Státní opery podruhé

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Po první premiéře nové inscenace Rigoletta ve Státní opeře, odvysílané 30. ledna v přímém přenosu na ČT art, poskytlo Národní divadlo publiku ke zhlédnutí i premiéru druhou, tentokrát prostřednictvím svého Youtube kanálu. Kromě porovnání alternací sólistů se tak nabízí jedinečná možnost porovnat úroveň obou přenosů a prozkoumat, nakolik má kvalita a režie záznamu vliv na celkový zážitek ze sledování opery.

G. Verdi: Rigoletto – Nikoloz Lagvilava a Marie Fajtová – Státní opera 2021 (foto Jan Pohribný)

Nové nastudování Verdiho Rigoletta dirigentem Vincenzem Milletarìm v režii Barbory Horákové Joly je kromě Pucciniho Turandot s premiérou v Národním divadle v lednu 2020 (262. OPHH zde) a pouhého obnovení premiéry Pucciniho Tosky ve Státní opeře v září (289. OPHH zde) jediná premiéra, kterou od jarní vlny pandemie s letním uvolněním dokázalo vedení Národního divadla se dvěma operními soubory od počátku roku 2020 za třináct měsíců připravit. Pro srovnání – v Brně, Plzni a v Liberci za tu dobu stihli operní premiéry tři, v Ostravě a v Českých Budějovicích po dvou.

I když jsou divadla kvůli protiepidemickým opatřením pro publikum zavřená, umělci mohou za stanovených opatření zkoušet a hrát. Za této situace se vedení Národního divadla konečně rozhoupalo k napodobení způsobu divadelní činnosti, který v covidové době používá řada světových operních scén, a rozhodlo se uvést novou inscenaci v živém přenosu z jeviště Státní opery při prázdném hledišti. V těchto souvislostech lze ocenit, že se k divákům dostala nejen první premiéra, kterou 30. ledna 2021 odvysílala Česká televize na kanále ČT art (v iVysílání zůstane dostupná do 1. března), ale i ta druhá. Tu zajistilo vlastní Videostudio Státní opery a byla k dispozici pouze jako živý přenos 2. února 2021 na kanálu YouTube.

Nakolik může záznam ovlivnit zprostředkování operní inscenace v televizi nebo na internetu?

Při hodnocení snahy Národního divadla zprostředkovat svou aktivitu divákům i při zavřených divadlech lze kvitovat, že se vůbec uskutečnila. Ovšem v tomto případě při posuzování premiér Rigoletta – podobně jako v případě DVD operních produkcí a do jisté míry i přenosů do kin – vstupuje mezi posuzovaná kritéria i způsob, koncepce a režie záznamu (zanedbatelná není ani kvalita reprodukčního zařízení, na kterém divák záznam sleduje – v mém případě pro obě premiéry stejná velká plazmová obrazovka a přidané kvalitní reproduktory). Protože inscenace nebyla koncipována jako studiový snímek, ale pro publikum v hledišti, aspekty přenosu jsou tím rozhraním, skrze které divák inscenaci vnímá. A stávají se limity s přednostmi i handicapy, které po zvukové i vizuální stránce inscenaci a percepci výkonů velmi ovlivňují a mohou výrazně zkreslit. V případě Rigoletta se to projevilo o to zřetelněji, protože nejen alternace sólistů, ale právě i úroveň přenosů bylo možné bezprostředně porovnávat.

G. Verdi: Rigoletto – Kyungho Kim, Csaba Kotlár, Sbor Státní opery – Státní opera 2021 (foto Jan Pohribný)

Po tak dlouhém půstu, který Národní divadlo vůči svým operním divákům drželo, bychom očekávali, že kvalitě přenosu bude věnovat velkou péči, aby se stalo i díky svým finančním možnostem právě tou institucí, která tomuto koronavirem vynucenému způsobu zprostředkování inscenací nastaví profesionální standardy. Tím spíše, že cestu k zaznamenávání operních produkcí začal už před patnácti lety vyšlapávat Peter Gelb s přenosy inscenací Metropolitní opery do kin a cesty vpřed i slepé uličky ukazuje čím dál víc scén, jak je zřejmé z té až nekonečné plejády záznamů na operních portálech.

Rozdíly mezi první premiérou Rigoletta na ČT art a druhou na YouTube však byly co do parametrů záznamu značné. Na přenosu první premiéry se Národní divadlo dohodlo s profesionály v tomto oboru – záznam pořídila Česká televize v režii Tomáše Šimerdy se zkušeným týmem kameramanů, zvukaře, hudebního režiséra, střihače a dalších odborníků, kteří se na něm podíleli. Druhý přenos zadalo Národní divadlo svému Videostudiu Státní opery, což je informace, která se z titulků vyčíst nedá a poskytlo ji na vyžádání PR a marketingové oddělení Opery ND. Zajištění tohoto přenosu je v titulcích uvedeno pouze výčtem jmen, bez specifikace jejich pozice: Antonín Vomáčka, Lukáš Panoch, Dan Janota, David Beránek, Tomáš Vondráček a Petr Jirsa.

Ve výsledku byl televizní záznam výrazně kvalitnější a divácky komfortnější. I díky přisvícení z hlediště zprostředkoval obraz jasnější, kontrastnější a zvuk vyzněl vyrovnaněji, plastičtěji, mnohotvárněji. Dozajista i díky tomu, že se Česká televize rozhodla pro snímání protagonistů prostřednictvím individuálních mikroportů. Zvukař tak mohl lépe vyrovnávat hlasitost zpěvu a orchestru a síla zvuku nebyla závislá na tom, jakým směrem sólista zpívá. Přenos na YouTube se odehrával často v šeru s tlumenějšími barvami, ale i matnějším, méně ostrým obrazem. Mikrofony rozmístěné v prostoru snímaly zvuk nestejnoměrně, takže při otočení sólisty se zeslabil, z ansámblů „trčely“ hlasy a měnila se i hladina hlasitosti mezi orchestrem a zpěvem na jevišti.

Handicapem druhé premiéry byla také koncepce záběrů a střih. Na YouTube převažovaly velké záběry a celky. Ty umožňovaly širší úhel pohledu na scénu a, pokud to šlo v tom šeru vůbec postřehnout, bylo možné si všimnout některých detailů, které v televizních střizích polodetailů zanikaly (například manipulace s černým vakem, ve kterém leží mrtvá dcera Monterona). Pokud však polodetaily použilo videostudio Státní opery, trpěly tím, že se situace odehrávaly mimo osu záběru, který mířil do „hluchého“ prostoru (například v duetu, kdy Gilda naléhá na Rigoletta, aby odkryl minulost jejich rodiny). Záběry České televize byly co do velikosti mnohem variabilnější včetně používání detailů, které na YouTube téměř chyběly, a hlavně mnohem dynamičtější ve střihu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4 8 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments