Operní panorama Heleny Havlíkové (306) – Rigoletto ze Státní opery podruhé

Dodejme ještě, že oproti jiným divadlům, které doplňují záznamy představení na internetu informačními materiály nebo přímo programovými brožurami ke stažení, na webu Národního divadla se dají dohledat pouhé dva odstavečky. A divácký komfort snížila při druhé premiéře absence titulků. Jakkoli Rigoletto patří ke známým operám, titulky jsou dnes naprostý standard, a to nejen při představení v divadle, ale i na záznamech – například na portálu OperaVision hned v několika jazycích s automatickým překladem do dalších desítek řečí. Zatímco Česká televize od dramaturgie divadla převzala hned do přímého přenosu české titulky, v tradičně špičkovém překladu italianistky Marie Konbergerové, Videostudio Státní opery tuto službu neposkytlo. Podle informace z PR a marketingu Opery ND a SO se titulky doplňují až v postprodukci a je možné, že se objeví na záznamu druhé premiéry, který by se výhledově měl po vyčištění na YouTube vrátit.

I tímto časovým odstupem zůstala druhá premiéra značně znevýhodněná proti té první, protože divák, který nestihl televizní přímý přenos, se k záznamu první premiéry Rigoletta mohl bezprostředně po jejím skončení vrátit a bude ji moci sledovat v iVysílání ČT až do 1. března. Čas druhé premiéry bylo třeba si přesně pohlídat, protože po jeho skončení už na YouTube dostupný nebyl, a kdy se znovu objeví, zůstává zatím jen naznačené. Na zoufale nepřehledném webu ND se dá bez dalšího upřesnění dohledat, že záznamy obou premiér Rigoletta budou po celý březen online na webu divadla, a po dalším prokliku přímo na informaci o tomto titulu se lze dočíst, že záznam 1. premiéry je dostupný na iVysílání ČT – bez odkazu a termínů. Takový internetový servis zájemcům o nového Rigoletta značně pokulhává za dostupností informací na webech jiných operních divadel (nejen těch zahraničních, ale například Národního divadla moravskoslezského v Ostravě).

Dokud se divadla neotevřou, nelze zhodnotit, který ze záznamů se „věrněji“ blížil zvukovému i vizuálnímu vjemu diváka v hledišti (asi spíše ten na YouTube) a kolik situací na rozdíl od „svobodné“ volby pohledu diváka v hledišti „oko“ kamery nezachytilo. Nicméně lze shrnout, že televizí použité mikroporty sólistům a celkovému zvukovému dojmu hudebního nastudování Vincenza Milletarìho spíše posloužily a flexibilní střihová skladba televizního záznamu režisérce Barboře Horákové Joly pomohla. Po zvukové stránce záznam druhé premiéry z dílny Videostudia Státní opery tak kvalitní nebyl a záběry i střih ještě víc zdůraznily malou nápaditost hereckých akcí režie.

Ospravedlnilo obsazení druhé premiéry nové nastudování titulu, který jen rozšiřuje přehršli operních bestselerů v repertoáru Státní opery?

Při všech výše popsaných kontextech se přesuňme k vlastnímu hodnocení druhé premiéry na základě záznamů. Režie Barbory Horákové Joly byla rozebrána v recenzi první premiéry (305. OPHH zde), takže teď už jen zopakujme, že temný příběh znetvořeného hrbatého šaška, který cynicky slouží Vévodovi na zhýralém dvoře, než mu tento svůdce zneuctí jeho dceru, režisérka přenesla do současnosti a snažila se „odhalit“ Rigolettovu a Gildinu minulost. Z Rigoletta udělala podomního zmrzlináře a z Gildy pyromanku. Scénu zaplňuje postmoderní „nepořádek“, v dnešních operních inscenacích tak oblíbený, který však v Praze zůstal jen zdánlivě efektním, nicméně co do významu a použití jen chatrným vnějškovým rámcem, který o to víc zdůraznil zastaralost režie plné klišé – včetně statického odzpívání árií v „křoví“ vrtících se ženských zadků nebo vybavení Rigolettovy domácnosti dětským houpacím koníčkem, tříkolkou nebo houpačkou, kolem kterých postavy při hudbě nabité emocemi jen bezcílně bloumají.

Jenže složitá a kontroverzní postava Rigoletta je dráždivá právě svým tajemstvím. Pro rozkrývání jeho vztahu ke Gildě není až tolik podstatné, jak a proč dívka o matku přišla, ale proč jsou jejich vztahy zatížené pokrytectvím, přetvářkou a takovým množstvím lží. A proč před ní Rigoletto tají svou identitu a slouží těm, jimiž pohrdá a nenávidí je – v inscenaci sebrance novodobých zbohatlíků, kteří na rozmařilém nevkusném večírku bez skrupulí odprásknou nepohodlného kumpána (Monterona) a přinesou v černém pytli jako „samozřejmost“ mrtvolu jeho dcery, která je na rozdíl od erotické pomůcky v podobě nafukovací panny vlastně ani nezajímá. Klíčová témata Rigoletta, a to ani ta dle partitury, ani ta, k nimž se upnula, se režisérce věrohodně vyjádřit nedařilo.

Není neobvyklé, že operní režiséři respektují v případě alternací obsazení typy sólistů a přizpůsobují jim své pojetí. Jenže míra volnosti, kterou Horáková Joly protagonistům ponechala, svědčí spíše o neujasněnosti režijní koncepce a je otázka, jaké kombinace v běžném repertoárovém provozu Rigoletta vlastně vzniknou. Hned v případě titulní postavy je velký rozdíl – Daniel Luis de Vicente se v první premiéře omezil při výkladu mnohovrstevnaté titulní postavy i vzhledem ke svému lyričtějšímu basbarytonu především na starostlivého otce/pěstouna znetvořeného „jen“ popáleninou na obličeji (ponechme stranou, že i v detailních záběrech kamer, natož pro diváky v hledišti divadla ze vzdálenějších řad obtížně postřehnutelnou). Nikoloz Lagvilava, který má s touto postavou mnohem víc zkušeností a přenesl je i do pražské inscenace, z Rigoletta druhé premiéry udělal až odpudivé kulhající monstrum, muže, který nenávidí celý svět a je nerudný a tvrdý i vůči Gildě. Takový výklad Rigoletta podporoval i Lagvilavův dramatičtější hlas s temnými polohami nenávisti a zloby, někdy tak neústupnými, že vyrážel konce frází. I když se mohlo zdát, že vůči „laskavějšímu“ de Vincenteho Rigolettovi si Olga Jelínková s pružně pohyblivým koloraturním sopránem při první premiéře mohla dovolit pojmout Gildu jako rozpustilou, šibalskou, až nezbedně nadrzlou holku; uvidíme, jestli si takové chování troufne i vůči drsnému a přísnému Rigolettovi, když se obsazení začne mísit. Gilda druhé premiéry v podání Marie Fajtové působila zakřiknutěji, ale zároveň usedleji a do jejího sopránu se vkrádaly ostřejší tóny.